Říjen 2017

Jak si hrají...

3. října 2017 v 11:52 | Yvona
Chcete-li poznat rozdíly mezi svými dětmi, vypusťte je do dětského koutku v rodinném centru.
Emína mi povyrostla a chodí do školky a mě s Gábinou čeká druhé kolo chození do rodinných center a kaváren s dětským koutkem.
Zde je porovnání, je to až neuvěřitelné, že jsou moje dcery sestry a přitom jsou tak rozdílné. Emína je pozorovací typ, než vleze do koutku, kouká kolem sebe, projede všechny děti, snaží se propojovat přítomné. Potom se porozhlédne po hračkách, jestli ji nějaká zaujme. Pořád pozoruje mámu, jestli se nikam nevzdálila a jestli ji může ukázat tohle nebo tamto. Když si s Emínou nikdo nehrál, byla trochu smutná, chtěla si hrát teda s mámou. Když ji někdo vzal hračku, měla na krajíčku.
Gábina? Vleze do dětského koutku, děti registruje, ale nepotřebuje je. Má je na háku. Hraje si sama. Občas zvedne hlavu, jestli máma nezdrhla, usměje se a hraje si dál. Hračky si bere, jak to přijde, troufne si i na dvouleťáka. Když ji nakonec dvouleťák hračku vezme, ani nemrkne a jde k další hračce.
Doma se na dcery dívám, jak si hrajou. Emínka o svoji setřičku stojí, neplatí to však naopak. Emička ji chce ošetřovat, vodit za ruce, Gábina si s ní hraje jen když chce. Ale těší se na sebe, asi pro ten pocit, že tam ta druhá je.
Uvidíme, co s nimi udělá další vývoj.

Jídlo, jídlo, jídlo

3. října 2017 v 11:27 | Yvona
Tak jsem manželovi oznámila, že v sobotu odjíždíme na dýňobraní v Šalmanovicích. Chtěla jsem, konečně, s holkama vyrazit na nějakou akci. Manžel šel ještě ve čtvrtek na pivo s kolegama a z hospody mi volal, jak moc se těší na dýňové klobásy, polévku a jiné. Řekla jsem mu, že opravdu nevím, co tam budou mít, abych mu nenaslibovala hory jídlo a ono potom nic. To by nepřežil. V sobotu po obědě jsme vyrazili. Dojeli jsme na místo a manžel už natahoval nos, co že se to tam připravuje dobrého. "Víš, že tu jsme kvůli dlabání dýní, tvoření, viď? Ať si to holky užijou!"
Jojo, jasně, ale až se najím - upozornil manžel. Zaplatili jsme vstupné a najednou nás nechal za sebou. Já dvě holky za ruce, kočárek nevím kde a manžel mi vzal peněženku a začal obcházet stánky. Tady mají polévku!!! Oči mu zářily více než v noci rozsvícená vydlabaná dýně. Přinesl polévku a už po mých pár lžících začal smutně konstatovat, že měl vzít raději dvě polévky, oči jako smutný pes, že mu tu polévku dojíme celou. Vzdala jsem to, nechala mu polévku a on už ciputal pro další chod. Kančí maso s dýňovým dipem. Já s holkama na stohu slámy a manžel v jídelním koutku. Donesl mi kousek kančího, že si mám taky dát. To ovšem zavětřila Gábina v kočárku, oči navrch hlavy, jako kdyby v životě neviděla maso. Zkrátím to - snědla mi to. Dostala první kousek masa a začala srdceryvný pláč, že chce další a další a mě zbyl prázdný talíř a žlutá skvrna na mikině. Paráda! Ještě zbývá vystát frontu na zmrzlinu, to už se přidala i Emína, která bez zmrzliny nefunguje. Já zavětřila kávu. Na celém dýňobraní byla fronta na kávu nejkratší. Začali jsme, konečně, prohlídku slavnosti a obdivování toho, kdo tam co vydlabal, připravil. Manželovi se uvolnilo místo v žaludku, tak šel ještě pro dýňovou klobásu. Hotovo, můžeme jet domů. Jeho úkol ochutnat vše splněn. Dýni jsme nedlabali, holky si to užily i tak.