Ještě, než jsme se s manželem vzali, dostávali jsme celkem pravidelně od kněze přednášky na téma komunikace. Jedna hodina povídání nebo spíše monologu se dala jakštakš vydržet. Kývali jsme tenkrát hlavami jako o závod. Jasný, známe, není problém, to snad ví každý.
Po čtyřech letech manželství můžu říct asi toto: to snad není pravda! Komunikujeme od rána do večera a stejně potřebujeme vychytat nějaké ty mušky.
Všimla jsem si například, že nepojmenováváme osoby, konkrétně. Není to pravidlem, ale občas, tu a tam, řekneme to magické "někdo" a přitom oba dva víme, že myslíme toho druhého.
"Někdo zase nevynesl koš" - manžel. Protože vím naprosto přesně, že jsem mu o tom koši říkala předevčírem, včera a dokonce dneska ráno.
"Někdo dal ten vývar na šestku" - já. Kdo jiný z nás dospělých, neumí připravit vývar? Samozřejmě, že já.
"Kdo zase nezhasnul v koupelně?" - Ema. Ta šla poslední. Všichni to víme, jen nějak neřekneme to jméno.
Někdo, kdosi, kdo, kdoasi s námi žijí v jedné domácnosti. Kdo v noci snědl všechny lipánky? - manžel. To on bývá v noci vzhůru, to on je ten noční pojídač. Všichni to víme, ale stejně se zeptáme "kdo".
A teď pozor. Já jsem v obýváku a přebaluju dceru. Manžel na mě z kuchyně volá: "co to je?" A právě v tu chvíli od mě manžel čeká, že se ze mě stane Sybilla. Volá na mě a čeká na odpověď. Já na něj volám zpátky: "zlato, musíš být konkrétní, já nevím, na co koukáš. Je to hranatý nebo kulatý, poživatelný nebo zkažený?" Nic. Asi si poradil sám.
Máme jedno místo, kam odkládáme dokumenty, účtenky, recepty atd., abychom to měli všechno po ruce.
Podobná situace. Dělám něco úplně jiného na opačném konci pokoje, manžel se přehrabuje těma papírama a ptá se mě, ještě zády ke mně: "čí to je"? Tak já fakt nevím, zastřelte mě.
Odpovídám: "nevím, řekni mi, co je na tom napsáno a já ti řeknu". Manžel: "nevím". Já: "ty neumíš číst, nebo co" a provolávám Ježíše, aby mi přišel na pomoc. Ježíš nepřichází, já těžce oddychuju, protože manžel čeká a čeká a ono to vůbec nemůže počkat, až dodělám jednu věc a dostanu se k němu na tu druhou stranu pokoje. Ne, musí to být teď a hned. A to jsem si myslela, že expertem na "TEĎ A HNED" jsem tu já. Nic nepočká, nic nesnese odkladu.
Co, čí, jaký, který? Samé neurčité otázky, na které je odpověď dlouhá a někdy se i složitě hledá.
Jj, ta komunikace. Ten kněz měl tenkrát v něčem pravdu. Alespoň v tom, že se máme dívat jeden druhému do očí, když s ním mluvíme.