Úplně to vidím. Manžel bude v důchodu učit na učňáku. Bude těm mladým lidem vysvětlovat, co a jak. Předpokladem ovšem je, aby se na školu hlásili ti, koho vaření a pečení baví.
Já na to vaření a pečení nikdy nebyla, šlo to kolem mě. Vařím, protože musím, ne proto, že mě to baví.
Manžel si přesto vzal do hlavy, že mě to naučí, že mi vysvětlí, co a jak a jak se dělá kynuté těsto a kolik čeho nasypat, aby to bylo v pořádku. To narazil.
Dneska se mi už poněkolikáté snažil říct, že vývar se nemá vařit, má se jen....a já už vedla svoji: hele, já na to nemám buňky jasný..mě zajímají jiné věci atd. Proto jsem si asi vzala kuchaře, abych nemusela vařit a zajímat se o způsoby přípravy toho a toho. Mně stačí, že je to výborné, vynikající.
Jsme spolu už 4,5 roku a manžel se mi stále snaží vnuknout myšlenku, že vaření je přece prima a super koníček. Bez úspěchu.
Přiznám se, občas něco vytvořím a je to chválihodný pokrm, ale pak uklidím kuchyň a prohlásím, že sem se už týden nevrátím. Zavařovat okurky, dělat domácí přesnídávky, trávit v kuchyni celý den? Určitě.
Zcela vyjímečně si vezmu k srdci nějakou tu radu. Třeba, že kvasnice potřebují mléko, cukr a intimčo. Musí být ve tmě, aby mohly pracovat.
Když už se vyskytuju v kuchyni, vařím sama. Přečtu si recept a pak si ho nenápadně upravím. Ingredience na máslové těsto nebo těsto na štrúdl už zvládám zpaměti, neptejte se mě, kolik a čeho. Prostě to vyjde, je to výborné a všichni chválí a mlaskají. To mi stačí. Podle mě to manžel moc řeší. Kouká mi pod ruce a má otázky typu: a přečetla sis ten recept pořádně? A fakt tam potří tohle? Zbytečné otázky.
Nedávno jsem se přebírala věcmi, které mám schované od puberty. Věřte nebo ne, mám svou knihu receptů. Nechápu, asi nějaká chvilková slabost. Nebo to na obrázku vypadalo dobře, tak jsem to vystřihla a nalepila.
Co je nejhorší na tom vaření? Vymyslet to. Co vařit? Kdy jsme to naposledy měli k obědu? Chutná to všem?
Osobně obdivuju všechny ženy, které vaří každý den, vymýšlejí a kombinují.