Asi už se i vám stalo to, že se vám nepovedl oběd. Já to znám až moc dobře. Do setkání s manželem a to už mi bylo 30 let, jsem totiž nevařila ani jsem o vaření nejevila zájem. To je pro někoho, kdo se živí saláty a obědy z restaurací, celkem logické. Jeden způsob, jak vyžít a neumřít, je bydlet nějaký čas s kamarádkou, která vařit umí, protože už byla vdaná a vařila svému manželovi. Vařila i pro mě a bylo to dobré. K mému překvapení připravovala pro boloňskou omáčku na špagety i mrkev. Tenkrát jsem se ani neptala, proč to tak je. Bylo mi to jedno. O deset let později za tu mrkev nezapomínám, když omáčku dělám já. Já totiž vařím. Nezasloužím si michelina, to ani náhodou, některá jídla stojí za to, jako za pochvalu, myslím tím tu objektivní pochvalu a pak jsou dny, kdy ten oběd letí do hajzlu a je místo toho pizza. Samozřejmě koupená. Zavoláte a do hodiny ji máte na stole. Když jsem poznala svého manžela, chtěla jsem udělat dojem. Protože láska prochází žaludkem, že? Ten den jsem obalila kuřecí kousky v těstíčku z mouky, jogurtu a soli. A hranolky k tomu. A ještě jablečný koláč. On se do mě ten den zamiloval. Jenže si (chudák) myslel, že to tak bude navždy. Bohužel jsem mu řekla, že vařit neumím, a že budu muset hodně zabrat a hodně se toho naučit.
O tom, jak jsme spolu vařili v kuchyni, jsem už psala.
Dnes chci psát o tom, jak jsem včera strávila dopoledne v kuchyni, měla holky u sebe, takže bordel na druhou a já mezi těmi pastelkami, hračkami a něčím navíc dělala slalom k ledničce, zpátky k plotně a vytvořila ódu na smetanové brambory a pečené kuře. Jenže, ta óda se nekonala, bylo to divné, vypadalo to divně. Nicméně ze samého hladu si Emína dala ty brambory. Když Emína snědla brambory, tak to zase nebude tak špatné. Nandala jsem na talíř sobě a manželovi. Jemu s jakýmsi pokusem o estetickou stránku věci. Manžel se probudil, vzal si na vidličku a pak příbor odložil a talíř odnesl do kuchyně. Nejedl. Ale choval se normálně, nefuněl, nenadával, prostě nic. Ty nemáš hlad? Ne, nemám, v pohodě. Šel se oholit. Pořád nic. Žádné řeči o tom, že má hlad. Pak nenápadně zaplul do kuchyně, vzal si peníze a šel pryč. Byl pryč docela dlouho. Asi se šel ostříhat. Přišel, v ruce oranžovou krabičku, kterou hned schoval. Divné, moc divné. Co to sakra je? Pro změnu jsem zaplula do ložnice já. Nebavila jsem se. Přišel za mnou a já, co se děje. Co by se dělo? Nic. A to si to přinesl, a kde si byl tak dlouho? Zase nějaký průser, že jo? Odfuněl se pryč a přinesl skoro prázdnou krabičku od kebabu ?! Cože? Si děláš srandu? Byl oběd, vole!
Já jsem nevěděl, jak ti to mám říct. Prostě se ti to nepovedlo, no. Mi to nechutnalo.
Musím vám říct jedno - udělal to dobře. Jednou mi totiž řekl, že můj oběd jíst nebude. Asi si tu scénu pamatuje dodnes. Sakra, když strávím nějaký ten čas v kuchyni a ano, ten čas občas i nenávidím, tak chci, aby to alespoň ze slušnosti a obrovské lásky ochutnal. Případně v klidu popsal, co přesně mu na to nechutná. Holt ví, jak na mě. Kebab jsem mu odpustila a on mi odpustil ten hrozný oběd.