Dlouho se říká jedno úsloví. To nejhorší, co se vám může doma objevit, je hladový muž. Souhlasím, stojí to za velký kulový. Ty pohledy, ty řeči okolo. Naštěstí to doma nemám v této podobě. Já mám totiž manžela kuchaře, takže on si svoje jídlo, v případě hladu, připraví sám a nebrblá. Jojo, jsem doma celý den s dětmi, ale dneska se mi sakra nechtělo vařit.
Včera jsem sama vyrazila pracovat na zahradu. Odjížděla jsem s tím, že jsem manželovi připravila večeři pro nás do trouby, ať to ohřeje. Teď to dělat nebudu asi ne? Když jste pryč.
Má pravdu, odjíždím na zahradu, kde pracuju. Sama, bez nikoho, bez potřeby někoho hlídat, hrát si s holkama na písku, prostě dvě hodiny pro sebe!! Začínám mít hlad, pořádný hlad. V pohodě, večeře je doma a čeká na mě. Zajedu ještě nakoupit do Terna, koupím si i pivo v plechovce. Sakra, já se nepoznávám. 35-letá matka dvou dětí, s batohem na zádech, na kole, s plechovkou piva v ruce, kterou popíjí na chodníku hned vedle Terna. Málem bych zapomněla - boty od bahna, jak jsem dělala cestičku na záhonu, zpocená, jak jinak, na triku a za trikem piliny, jak jsem řezala větve suchého stromu.
Tak si tak sedím s tím pivem, koukám. Opodál skupina tří chlapů a tří žen, oblečených v dresech, cvičí ostošet. Chlapi skáčou na betonovu zábranu a zpět, ženy skáčou přes švihadlo. Fakt rychle a obratně. Je taky pravda, že vypadají na to, že tohle předvádí několikrát týdně. Přijde mi, že chlapi dělají dojem na ženy a naopak. Funguje to. Dělají dojem i na mě. Že se jim chce. Bych se na to vy* a, no víte co. Práce na zahradě a pivo za odměnu je lepší. Nebudu předbíhat, třeba to budu za několik let já, kdo bude takhle blbnout. Nebylo by to poprvé.
No nic, poloprázdnou plechovku umísťuji do dětské sedačky, další provar. Už vidím, jak příště tu plechovku drží moje ani ne roční dcera. Nevylej to! Jedu domů. Jsem hotová, unavená, hladová. Doma není večeře. Ani se nehřeje. Nic. Manžel krmí Gábinu, Emína je ještě na plovárně, jsem hladová jako vlk. Obývák je plný papírků z časopisu. Má štěstí, že už ho mám přečtený. (normálně mi trhá právě koupený časopis - to je horší) Ten obývák jsem uklízela, než jsem odjížděla. Krev se mi hrne do hlavy, začínám být vzteklá. Jsem hladová. Jídlo, jídlo, jídlo! Jakto že není večeře? Cože, to ti mám volat? Ty vole, vždyť je sedm večer, to ti to jako nedojde? Chovám se hrozně, fuňím, chci jíst a není co. Na chleba s máslem kašlu. Jdu s Gábinou na zahradu a doufám, že až se vrátím, manžel bude mít snahu tu večeři udělat. Velký kulatý. Mám ještě větší vztek. Přichází Emína a že má hlad. Hodím po manželovi takový ten významný pohled: já ti to říkala, má hlad!
Po půl hodině zjistím, že večeře hotová nebude. Já mám hlad! Dám hřát ovocné knedlíky. Na to jsem chuť neměla, ale co naplat. Knedlíky jsou do 10 minut hotové. Nandám sobě a Emíně, manželovi ne. To máš za trest! No jasně, trest. On má přece ruce a umí si nandat sám. Trest je něco uplně jiného. Nemluvit na něj, nedat mu pusu, nepohladit ho.
Druhý den ráno manžel vezme Gábinu z postele a nakrmí ji. Přebalí. Připraví nám snídani. Prý má své aktivní a lenivé dny. Včera byl ten lenivý den. Dnes je ten aktivní. Že já mám dneska šťastný den :-)