Nevím, jak často jezdíte autem vy, ale my ne moc často, jen párkrát do měsíce a ne moc daleko, jen tak v okruhu 50 km od našeho města. I tak to stojí za to.
Role máme rozdělené následovně - manžel je řidič, já navigátor. Ovšem, k tomu mám ještě na práci kontrolu našich dětí sedících vzadu. Ani při otáčení vzad a povídání si s dcerami, jestli je jim dobře, jestli na ně moc nefouká, jestli jim není horko a jestli chtějí pustit písničky od Dády, nemůžu a ani nechci odtrhnout oči od silnice, protože manžel...jak to tak říct...jede a jede. Prostě jede. Pořád za nosem, nehledě na náš plán, nehledě na mapu a ukazatele směru. Prostě jede, protože auto pěkně sedí na silnici, protože je ta silnice tak krásně rovná, bez děr. Zkrátka se mu řídí dobře, tak ...se ztrácíme, nebo dojedeme někam, kam jsme vůbec nechtěli, otáčíme se, vracíme se, hledáme na mapě cokoliv, co by nás nasměrovalo do místa B. (/Místo A známe - náš domov)
Co se týče cestování, představujeme s manželem naprosto rozdílné světy. Manžel neplánuje, nezkoumá mapy.cz před odjezdem, prostě a jasně věří, že tam nějak a někdy dojedeme.
Já jsem ta plánovačka, organizátorka a...mám papír, kde jsou napsaná města, orientační body a čísla silnic a taky celkový počet kilometrů a čas, za který bychom měli na místo dojet.
Usnout v autě? Odpočinout si? To ani náhodou! Nehodlám se vzbudit v Ústí nad Labem. Já jsem ta, která manžela upozorňuje na křižovatky a ukazatele a opakuji města a vesnice, která si musíme pamatovat, až tudy pojedeme příště.
K našim jezdíme, co se známe, tedy 4 roky...ehm...4,5 roku. Vždycky jsme jeli spolu anebo já s dětmi. Včera tuto cestu absolvoval manžel s dcerou sám. Odjeli a tak nějak jsem měla pocit, že určitě zavolá a zeptá se, jestli má odbočit doleva nebo doprava. Zavolal jednou. Fajn. Cestu tam má z krku.
Večer jeli zpět domů. Už už jsem začala být nervózní, takový ten pocit, šestý smysl, že jsou někde...v prdeli.Taky že jo. Manžel volal po hodině, že je v prdeli :-) Jel trochu rovně než aby odbočil, tak si zajel několik desítek kilometrů. Vrátit se? A kam jako? Sedla jsem k počítači a snažila se ho navigovat pomocí názvů měst a obcí. Pořád je v prdeli. Tak jinak. Musí jet po silnici číslo...Jo, to by šlo. Po třech hodinách dorazili domů. Normálně to trvá 40 minut. Prý si udělali výlet a bylo to fajn. No nevím. Když jsem se párkrát v životě ztratila já, byla jsem značně vynervovaná a tekl mi pot po zádech. A manžel s dcerou? Pohoda. Příště zavoláme zas.
Pak jsme s manželem sedli k mapě a já se mu jala vysvětlovat, že přece musí odbočit a jet směrem k této vesnici. Kdo si to má pamatovat? Takový blbý název? Co to vůbec je? Cesta domů miláčku!
Co se týče bloudění, manžel je těžce v pohodě. No co, výlet. Že na nás někde čekají? Ti už čekání vzdali. Hlavně, že máme auto, které jezdí. Já mám ze sebe dobrý pocit, že vím, kde jsme. Kde jsme? Na cestě.