Srpen 2017

Prázdniny

31. srpna 2017 v 11:30 | Yvona
"Ano, o prázdninách bude doma" - téhle věty budu ještě dlouho litovat.
Tohle dlouhé dvouměsíční období bych rozdělila na 2 části. Červenec - čas kňourání, že chce do školky za holkama a klukama a proč je školka zavřená a kde jsou učitelky a jestli se půjdeme do školky alespoň podívat.
Srpen - kňourání, že do školky nechce, že se jí tam nelíbí a že chce zůstat doma s maminkou a tatínkem a Gábinkou furt a furt.
Prázdniny už dávno nejsou prázdninami, co jsme vyšli základní školu. Na střední škole to taky nebyly prázdníny, protože jsme byli na brigádě.
Iluze léta byla prostá. Ema nebude chodit do školky, bude s náma doma, budeme jezdit na výlety, manžel bude mít dovolenou a všechno bude fajn. Vůbec ne. Jestli jsme od září do června měli ranní rituál - obléct, najíst, vyčistit zuby a jít do školky a to vše během půl hodiny, prázdniny to celé zbořily. Naprosto zhroucený systém. Výlety se moc nekonaly, protože já - maminka - nesnáší vedro, léto, žhavé slunce a tím pádem se jí nikam nechtělo, poněvadž tohle léto bylo teplotně nadprůměrné.
Prázdniny jsou o tom, že vše, co platilo ještě 30.6., od 1.7. neplatí. Jít spát po večerníčku? Ale, mami...
Vstávat ráno a snídat a čistit si zuby? Ale mami...
Nepřeháním, když napíšu, že Ema ztratila po několik dní zájem o česaní vlasů. Normálně by zapůsobilo, kdybych ji řekla, že ji na hlavě přistane vrabčák. Nic. Normálně by zapůsobilo, kdybych ji řekla, že by se ji děti ve školce smály. Nic. Minulý týden jsem ji ty vlasy ostříhala.
Celé dopoledne v pyžamu? Jasný, mami. Večer lítačka až do 21.00? Proč ne, mami. Stejně je světlo dlouho venku, mami. S tím světlem má pravdu. Děti se prostě řídí sluncem. Chodí spát, až když slunce zapadne.
Za pár dní je tu školka. Hurá!! Hurá pro všechny!! Nastane řád, pravidla a bude se čeho chytit. Večeře ve stejný čas, doba večerníčku se díky Bohu za 20 let nezměnila a spát. Žádné výmluvy. Už žádné prázdniny.

Schovej to!

27. srpna 2017 v 18:50 | Yvona
Všichni milujeme čokoládu. Zejména mléčnou. Manžel je schopný sníst na posezení celou tabulku. Já tak půlku tabulky, starší dcera se tváří, že by mohla jíst čokoládu celý den (to jsem zatrhla) a ta mladší dcera se přišourá za čímkoliv, co šustí nebo voní. Čokoládu zatím neochutnala, na to je času dost, ale věřím, že to dá. O čokoládu se dokážu i podělit, i ty moje oblíbené kolonády, které bych nejraději sežrala na toaletě nebo v noci v posteli, abych nemusela dávat oplatku ostatním, rozdělím mezi tři osoby. Včera jsem strčila půlku oplatky i té mladší do ruky. Výsledek? Měla čokoládu všude jen ne v puse a oplatka byla zničená.
Takhle si žijeme, jíme sušenky, čokolády a pak to přijde. "Já už to jíst nebudu. Přibral jsem tolik a tolik. Já to žrát v noci nebudu!"
Fajn, mně čokoláda nic nedělá. Když teda manžel oznámí, že začíná jíst zdravě, koupím hořkou čokoládu, protože tu nejí určitě. Z hořké čokolády nezmizne ani kousíček a já ji mám jen pro sebe.
Taky existují kolonády s tabulkou hořké čokolády, taky způsob, jak si ochránit svůj nezdravý žvanec.
Nedávno mě manžel poprosil, abych nějakou dobu nekupovala čokoládu, protože ji pak sní. Jenže já měla na čokoládu obrovskou chuť. To se nedalo vydržet. Došla jsem do obchodu. Manžel zmerčil čokoládu v mé ruce a říká: schovej to! schovej to přede mnou, nebo to sežeru!
Jenže, to se snadno řekne. Ať to schovám do ledničky za salám nebo do skříňky za neaktuální Brumíky, manžel to najde. Tomu se říká čmuch na dobroty.
Začala jsem usilovně přemýšlet, kam to schovám. Napadl mě prádelní koš. Tam se opravdu manžel nepodívá ani náhodou. Znáte to. Hledá triko a ptá se mě, kde ho má, ale do koše nesáhne. Fajn. Výborná schovávačka pro čokoládu.
Chvíli byl klid. Naobědvali jsme se a nastala chvíle pro zákusek. Manžel svůj slib nedodržel a začal hledat tu čokoládu. "Nedám", trvala jsem na svém. Jenže atmosféra houstla každou sekundou. Manžel začal malinko funět (to bývá naštvaný), začal přešlapovat v kuchyni, kouknul se do ledničky. Nic. "Hele, kde to je?" Kouknul se do skříňky. Nic. Začal červenat a dupat po kuchyni. Já už nevěděla, jestli to je pořád sranda. O pár sekund později vypadal jako rozzuřený býk, který vidí červený hadr a je fakt naštvaný a odhodlaný tu blbou čokoládu najít a celou ji sníst. Pořád jsem nevěděla, co mám dělat. Ani jsem nedutala. "Tak ona bude přede mnou schovávat jídlo?!" Na okamžik jsem zaváhala, jestli mu mám připomenout, že mi řekl, abych tu čokoládu schovala. Manžel vypadal opravdu, ale opravdu nasraně. Sakra!
"Je v prádelním koši" pípla jsem. Manžel čokoládu rychle vyhrabal, uvelebil se na gauči před televizí, rozbalil ji a začal jíst. Úleva na něm byla vidět s každým soustem.
"Tohle už mi nikdy nedělej"
Neudělám, přísahám, že neudělám. Lepší tabulka čokolády než nasraný manžel. Jo, a nechal mi půlku.

Sekačka

27. srpna 2017 v 15:23 | Yvona
Je to zhruba rok, co jsme se s manželem rozhodli koupit zahradu. Tak nějak jsme před narozením druhé dcery řešili bydlení, já chtěla koupit byt a manžel prohlásil, že do bytu nejde ani za nic. Pak nám do oka padla zahrada. Viděli jsme pár fotek na internetu. Mně ta zahrada nešla z hlavy, zdálo se mi o ní, tím pádem jsem manžela přemlouvala, ať se na ní jdeme podívat, že ji musim vidět na vlastní oči. Nechtělo se mu jít na druhou stranu města, ale když jsem ho nalákala na jídlo do Terna, které je přes ulici, šel. Byla jsem natěšená, nemohla jsem se dočkat a pak to přišlo. Obličej jsem měla přilepený na plotě a viděla jsem to jasně. Musíme tu zahradu koupit. Ona to vlastně není zahrada, je to zasíťovaný pozemek určený ke stavbě rodinného domu. Zamilovala jsem si to naše budoucí místo a volala jsem. Vytočila jsem číslo realitního makléře, že pozemek bereme. Rozhodnutí během pár sekund. Za pár měsíců byla naše. Naše!
Museli jsme z té džungle udělat hezké místo na relax. Ořezat stromy, hrabat listí, uklidit boudu č.1 a boudu č.2, atd. Pro někoho práce na pár týdnů, pro nás na půl roku a déle. Dalo by se říct, že už jsme u konce, ale ne, práce je tam pořád dost. A tahle práce přínáší radost.
Se zahradou přichází skutečnost přítomnosti trávy. Všude. Tam, kde nebyla, tam jsem ji zasela. Teď už je úplně všude. 400m2 trávy a jedna jediná elektrická sekačka. Tak jsme se se sekačkou seznámili. Manžela to nebaví, sekání trávy není nic pro něho. Nevidí v tom žádný výsledek, když ta tráva za pár dní vyroste znovu. On má svoji boudu s nářadím.
Sekačky jsem se ujala já. Mě sekání trávy baví. Mě to nevadí. Sice občas bojuju s kabelem, držím ho v jedné ruce, potom přendám do druhé, pak ho táhnu přes celou zahradu. Tato sekačka, která toho očividně zažila hodně, nezažila absolutní amatérskou řidičku. Ještě k tomu ženu, která používá levou ruku. No, jsem ráda, že mě nikdo nenatáčel na kameru nebo mobil. Nebo jo? Musím manželovi prolustrovat soubory v telefonu. Pořad "Neváhej a toč" bych převálcovala. Vtipná štěňata jsou proti mně šálek studeného čaje.
Tato sekačka totiž není zvyklá na vysokou a hustou trávu. Sekačku nastartovat, čekat, až začne sekat. Když nezačne, popojet s ní dozadu a dopředu, malinko nadzvednout a už jede a už seká. Ani ne za 5 metrů je plný sběrný koš. Vynést sběrný koš. A dalších 10 metrů. Kosa by to zvládla lépe než tahle sekačka. Ale s kosou to neumím, takže to musíme zvládnout jen my dvě.
Včera jsem s ní měla takový rozhovor. "No tak, vydrž holka, to zvládneš, ještě půlka zahrady. Tak ty nebudeš sekat? Tak víš co, koupíme si novou sekačku a tebe odvezu na skládku, kráme jeden". Na té zahradě jsem byla sama. Nikdo to neslyšel. Sousedy jsem nezahlédla. Asi věděli, proč nevylézat ze svého obydlí. Jakmile přijedu a začnu z boudy tahat sekačku, pergoly kolem nás se začnou vylidňovat.

Já na to vaření nemám buňky

25. srpna 2017 v 15:04 | Yvona
Úplně to vidím. Manžel bude v důchodu učit na učňáku. Bude těm mladým lidem vysvětlovat, co a jak. Předpokladem ovšem je, aby se na školu hlásili ti, koho vaření a pečení baví.
Já na to vaření a pečení nikdy nebyla, šlo to kolem mě. Vařím, protože musím, ne proto, že mě to baví.
Manžel si přesto vzal do hlavy, že mě to naučí, že mi vysvětlí, co a jak a jak se dělá kynuté těsto a kolik čeho nasypat, aby to bylo v pořádku. To narazil.
Dneska se mi už poněkolikáté snažil říct, že vývar se nemá vařit, má se jen....a já už vedla svoji: hele, já na to nemám buňky jasný..mě zajímají jiné věci atd. Proto jsem si asi vzala kuchaře, abych nemusela vařit a zajímat se o způsoby přípravy toho a toho. Mně stačí, že je to výborné, vynikající.
Jsme spolu už 4,5 roku a manžel se mi stále snaží vnuknout myšlenku, že vaření je přece prima a super koníček. Bez úspěchu.
Přiznám se, občas něco vytvořím a je to chválihodný pokrm, ale pak uklidím kuchyň a prohlásím, že sem se už týden nevrátím. Zavařovat okurky, dělat domácí přesnídávky, trávit v kuchyni celý den? Určitě.
Zcela vyjímečně si vezmu k srdci nějakou tu radu. Třeba, že kvasnice potřebují mléko, cukr a intimčo. Musí být ve tmě, aby mohly pracovat.
Když už se vyskytuju v kuchyni, vařím sama. Přečtu si recept a pak si ho nenápadně upravím. Ingredience na máslové těsto nebo těsto na štrúdl už zvládám zpaměti, neptejte se mě, kolik a čeho. Prostě to vyjde, je to výborné a všichni chválí a mlaskají. To mi stačí. Podle mě to manžel moc řeší. Kouká mi pod ruce a má otázky typu: a přečetla sis ten recept pořádně? A fakt tam potří tohle? Zbytečné otázky.
Nedávno jsem se přebírala věcmi, které mám schované od puberty. Věřte nebo ne, mám svou knihu receptů. Nechápu, asi nějaká chvilková slabost. Nebo to na obrázku vypadalo dobře, tak jsem to vystřihla a nalepila.
Co je nejhorší na tom vaření? Vymyslet to. Co vařit? Kdy jsme to naposledy měli k obědu? Chutná to všem?
Osobně obdivuju všechny ženy, které vaří každý den, vymýšlejí a kombinují.

Neurčité otázky

25. srpna 2017 v 14:48 | Yvona
Ještě, než jsme se s manželem vzali, dostávali jsme celkem pravidelně od kněze přednášky na téma komunikace. Jedna hodina povídání nebo spíše monologu se dala jakštakš vydržet. Kývali jsme tenkrát hlavami jako o závod. Jasný, známe, není problém, to snad ví každý.
Po čtyřech letech manželství můžu říct asi toto: to snad není pravda! Komunikujeme od rána do večera a stejně potřebujeme vychytat nějaké ty mušky.
Všimla jsem si například, že nepojmenováváme osoby, konkrétně. Není to pravidlem, ale občas, tu a tam, řekneme to magické "někdo" a přitom oba dva víme, že myslíme toho druhého.
"Někdo zase nevynesl koš" - manžel. Protože vím naprosto přesně, že jsem mu o tom koši říkala předevčírem, včera a dokonce dneska ráno.
"Někdo dal ten vývar na šestku" - já. Kdo jiný z nás dospělých, neumí připravit vývar? Samozřejmě, že já.
"Kdo zase nezhasnul v koupelně?" - Ema. Ta šla poslední. Všichni to víme, jen nějak neřekneme to jméno.
Někdo, kdosi, kdo, kdoasi s námi žijí v jedné domácnosti. Kdo v noci snědl všechny lipánky? - manžel. To on bývá v noci vzhůru, to on je ten noční pojídač. Všichni to víme, ale stejně se zeptáme "kdo".
A teď pozor. Já jsem v obýváku a přebaluju dceru. Manžel na mě z kuchyně volá: "co to je?" A právě v tu chvíli od mě manžel čeká, že se ze mě stane Sybilla. Volá na mě a čeká na odpověď. Já na něj volám zpátky: "zlato, musíš být konkrétní, já nevím, na co koukáš. Je to hranatý nebo kulatý, poživatelný nebo zkažený?" Nic. Asi si poradil sám.
Máme jedno místo, kam odkládáme dokumenty, účtenky, recepty atd., abychom to měli všechno po ruce.
Podobná situace. Dělám něco úplně jiného na opačném konci pokoje, manžel se přehrabuje těma papírama a ptá se mě, ještě zády ke mně: "čí to je"? Tak já fakt nevím, zastřelte mě.
Odpovídám: "nevím, řekni mi, co je na tom napsáno a já ti řeknu". Manžel: "nevím". Já: "ty neumíš číst, nebo co" a provolávám Ježíše, aby mi přišel na pomoc. Ježíš nepřichází, já těžce oddychuju, protože manžel čeká a čeká a ono to vůbec nemůže počkat, až dodělám jednu věc a dostanu se k němu na tu druhou stranu pokoje. Ne, musí to být teď a hned. A to jsem si myslela, že expertem na "TEĎ A HNED" jsem tu já. Nic nepočká, nic nesnese odkladu.
Co, čí, jaký, který? Samé neurčité otázky, na které je odpověď dlouhá a někdy se i složitě hledá.
Jj, ta komunikace. Ten kněz měl tenkrát v něčem pravdu. Alespoň v tom, že se máme dívat jeden druhému do očí, když s ním mluvíme.

Dýchej!

23. srpna 2017 v 21:06 | Yvona
Manžel říká, že už ten název článek nevěstí nic dobrého. Ale vůbec. Zbytečně plaší. Není všechno jen o něm, ne?
Já chci psát o tom, jak je důležité dýchání.
Když už je toho na mě moc a tím myslím domácnost, děti, jdu ven. Musím rozdýchat to řvaní, pláč, praní se o hračky, plné plínky, příkrmy a škemrání o pohádky.
Některá maminka si pouští televizi a kouká na tu obrazovku, neví, na co kouká a po hodině zjistí, že jdou pořád dokola reklamy nebo oblíbená pohádka jejích dětí.
Některá maminka vyráží do vinárny. Nebo do baru. Nemyslím tím každý týden, stačí jednou za měsíc, ale zůstat do zavíračky je povinnost.
Některá maminka vyrazí s ostatními maminkami ven. Po hodině zjistí, že jí její děti neopustily ani na okamžík. Pořád o nich mluví a pořád na ně myslí.
Některá maminka vyrazí na nákupy. Pro sebe nic, pro děti od bot až po čepici. Manžel se nestačí divit, platil to on.
Některá maminka strčí děti manželovi a odporoučí se do posilovny. Po hodině zjistí, že ji to vlastně ani nebaví. Jsou tam mladší, hezčí asi slečny s vysportovanou postavou.
Nekteré maminka jde ven. Prostě a jednodušše ven. Chodí, kouká, nemyslí na nic. Užívá si ticha a klidu. Po hodině zjišťuje, že je to úžasný relax, že se ji trochu stýská, ale to není důvod se hned vracet domů. Jde ještě další hodinu, zastaví se na kávu a pak teprve přichází domů.
Hlásím se k té poslední skupince. Pokud potkáte bloumající osobu s ipodem v uších, s poloúsměvem a zasněným pohledem, jsem to já. Nemyslím na manžela, na děti, na nic. A vydá to za týden dovolené někde v lázních, to už by se mi vážně stýskalo.

Písek a klouzačka

23. srpna 2017 v 20:13 | Yvona
To máte tak, když vás chce vzít manžel ven. Ven, mezi lidi, do města, do restaurace. Začnete se připravovat, psychicky - úsměv číslo 5-10 (mám ráda přítomnost zcela neznámých lidí) a pak fyzicky - hezké oblečení, make-up. Manžel potom oblečení zhodnotí, buď jako reprezentativní nebo jako "niclepšíhonemáš?" Holt zatím nakupuji v obchodech značku basic - jedna barva, kombinace na deset způsobů. Nicméně jsme včera vyrazili všichni. Pro manžela jsem byla tak reprezentativní, že se na mě celou cestu culil. Tak proč ne. Setkali jsme se s manželovými kolegy z práce, takže můj zjev byl naprosto klíčový.
Ovšem, byly s námi i dcery. Manžel se chtěl pochlubit také krásnými dětmi. Starší dcera pro tuto příležitost zvolila černé šaty ala princezna, ty zapůsobily hodně. Ta mladší byla sama pro sebe, tak nějak na 10-měsíců stáří.
Manžel se odporoučel ke stolu svých kolegů a já jsem zahlédla dětský koutek, to bylo naše místo. Dokud si hrála jen ta starší, mladší seděla nebo spala v kočárku. To bylo tehdy, když jsem si mohla sednout mezi dospělé lidi, poočku sledovat tu starší a nechat spát tu mladší. Od té doby, co i ta mladší umí lézt, sypat písek a házet lopatkou, je to tak, že je na pískovišti těsno. Musím se tam taky vejít. Jakmile máme někam jít, hned zjišťuju, zda si mají děti ( a já) kde hrát. Houpačka a klouzačka jsou naprosto klíčové. Jedna se houpe, druhá na ni kouká. Po pár minutách je to naopak. Klouzačka je královnou dětských koutků. Jakmile není, děti se začnou nudit. Pískoviště? Jedině a s bábovičkama. Průser je, když je jedna lopatka na celé pískoviště, to se začnu strkat i já. Co se týče pískoviště, hned koukám na kvalitu písku. Jemný písek, s malými kamínky, hrubý, hodně suchý (objednávám vodu z kohoutku a liju do písku) nebo více kamínků místo písku. Také hned merčím přibližný počet dětí v restauraci. To víte, dětský koutek je jen jeden. V neposlední řadě to také dopadá tak, že jsem jediná maminka s osmi dětmi kolem a plácám jednu bábovičku za druhou. Docela fuška. Anebo si se mnou začnou děti povídat. Já jim odpovídám, takže si povídají dál. Znáte tenhle film? A máte tablet? Atd.
Ten den jsme s manželem byli v restaurace 3 hodiny. Skóre: já a holky 3 hodiny na pískovišti, manžel 3 hodiny u stolu s velkými a dospělými lidmi. Oprava: já, moje holky, další dvě děti na pískovišti, povídání o šatičkách, Else a Anně, dávkování toastů a malinovky.

Slow parenting

19. srpna 2017 v 13:09 | Yvona
Nic proti časopisům určeným maminkám. Je to dobrý pomocník, relaxní čtení, maminka se i něco dozví. Čtu všechny články. Jediné, nad čím kroutím hlavou a říkám tomu "kraviny, vypatlaniny" jsou články o trendech v mateřství. Už tady máme nevýchovu, to už samo o sobě popírá rodičovskou roli, svobodnou výchovu (když někdo chce), potom je tu bezplenková metoda. A v neposlední řadě a to mě hodně rozesmálo, je to "slow parenting" Můj osobní, opakuji -osobní názor na tyto trendy, je, že co matky dělají špatně, tak to nazvou trendem nebo "jinou " výchovou, aby se zbytku světa nemuseli omlouvat. Jejich dítě někoho kouše, nebo mlátí ve školce? Nevýchova. Jejich dítě nejí maso a vlastně půlku jídelníčku? Je to vegetarián. To dítě ani neví, co to vegetarián je, ale už jím je. Její batole zvrací a kaká tak, že to nikdo ještě neviděl? To je mango, nejnovější superzdravá potravina, to nevíte? Nejsem dokonalá matka, to ani náhodou, dělám spostu chyb, vychovávám své děti ke slušnosti, ale i ke zdravému sebevědomí. Budu na ně pyšná, když se ozvou, až se jim nebude něco líbit, navrhnou jiné řešení, ale slušně a v klidu. Nebudou svůj vztek řešit násilím. Když jsem se dozvěděla, že mojí dceru ve školce kouše a tahá na vlasy jiná holčička, šla jsem na to od lesa: " ty si Nellinka, vid? A ty koušeš Emču? Smích tě přejde, protože jestli to řeknu našemu tatínkovi, tak přijde do školky a ukousne ti ruku" Nellinka se lekla, a od té doby byla na naší Emču jako mílius. Ja jí dám, kousat. Když byla ještě Emička malá, asi jeden rok, vzala jsem ji na jednu akci, kde byl i dětský koutek. V koutku bylo spoustu hraček, a jedna jediná holčička. Hrála si tam sama. Vzala jsem Emičku za ruku, sedly jsme si do koutku a já Emče podala hračku. Ta holčička k nám přicupitala, vzala mi hračku a řekla: to je moje. Já se tak na ni zadívala a řekla: neni. Tohle jsou hračky pro všechny. My si tuhle hračku půjčíme a ty si vem jinou. Nashledanou, těšilo mě, byla jsem s ní hotová jedna dvě. Její maminka ji vzala za ruku a šly pryč. Na její obličej si pamatuju. Na tyhle děti fakt nejsem zvědavá, jestli nechce nikomu nic půjčovat, tak ať si hraje sama doma. Neuplynul ani okamžik a přišla ke mně jiná maminka s dcerou a řekla mi: teda, my tu čekáme jakou dobu, protože nám sebrala všechny hračky a vy přijdete a už si hrajete. No jo, jsem holt tvrdá hráčka :-) A to samé učím i své dcery. Jsou to hračky pro všechny? Jsou? Tak žádné omezování. Ať si hrají všichni.
Takže, ten "slow pareting" spočívá v tom, že své děti nehoníte, nežádáte je, aby byly včas připravené do školky, nedej Bože jim říct, aby byly někde včas. Dětem se dává tolik času a prostoru, kolik uznají za vhodné. Ne rodiče, ty děti si určují, kdy a kde budou. Ehm, ehm. Se mnou budou chodit do školky a školy včas, k doktorce včas a na návštěvu včas. Úplně konsternovaně jsem četla radu nějaké psycholožky na konci článku. "pokud rodiče chtějí být někde včas, musí si to rozvrhnout sami nebo vstát o něco dříve" To určitě. Už takhle jsem ranní ptáče. Jenom by mě zajímalo, jaký výsledek bude z této metody. Nedochvilné děti a později lidé, kteří nedodržují termíny, časy schůzek atd. Paráda!
U nás jsem zavedla tzv. vojenské povely. Je to hrozné, když to píšu, ale po hledání různých způsobů, jak dceru dostat z domu, zabral tento jediný: boty, mikina, odchod!! Odcházíme!! Jedeme!! Obout boty!! Čekej dole u dveří!!
Moje dcera je totiž zasněné dítě, které věty rozvité o tom, že musíme jít, protože.....prostě nevnímá. Ale jak řeknu "odchod", ví, o čem je řeč a bez diskuzí se jde sama obléct a obout. A díky za to!!
Trendů ve výchově je spousta, ale ráda bych si přečetla o trendu - moje vlastní vědomí a svědomí. Vychovávat děti tak, aby mi do toho nikdo nekecal, neurčoval co je správné a co ne. Protože máma prostě ví. Má snad svou hlavu a rozum, zdravý rozum.

Hovno

19. srpna 2017 v 12:43 | Yvona
Už je to tady. První sprosté slovo. Čekala jsem jiné, ale přišlo tohle. A světe div se, nemá to od nás. Když jsem se dcery zeptala, odkud to má (úplně zbytečná otázka), řekla, že od ...to snad ani nemůžu napsat, rodiče té dívky si myslí, že ona sprostá slova prostě neříká. No nic, to slovo máme doma, je na denním pořádku, že dcera volá z toalety? mamí, pojď se podívat na to hovno! Paráda. Co s tím mám jako dělat? Říkám ji, že se to neříká, ale totálně nefunkční monolog. Je to prostě nové, super slovo, které se teda bude říkat do omrzení. Rezignuju. Ano, je to hovínko, aspoň řekni hovínko, to zní líp. "jasný, mami". Cestou ze školky, kdy se dcera tak moc těší, že bez návštěvy toalety vletí do šatny, obuje boty a už letí ven, jsme se zastavili v jedné drogerii. Naštěstí tam nedávno nainstalovali WC s přebalovacím pultem, pisoárem a umyvadlem. Nejednou se to hodilo. Naneštěstí dcera zrovna tam potřebovala na velkou. Pane Bože, zachraň mě. Tsss, Bůh mě nevyslyšel, dcera zalezla na záchod, já nesměla zavřít dveře úplně, aby se nebála a dcera tam seděla, tvořila, zpívala (nechápu, ale i to je možné) a pak to přišlo. V nestřeženém okamžíku, i když jsem stála u poličky hned vedle toalety a dělala, že hrozně nutně potřebuju čajové svíčky a svíčky proti komárům, to zaznělo: "mamí, já už jsem hotová! Je tu jedno hovno, pojď se podívat!" A jsem v prdeli. Dělám, že nevidím ty pohledy hlavně od ostatních matek (moc nekoukejte, vaše dítě to taky jednoho dne řekne), vlítla na toaletu, utřela dceří zadek a šly rychle zaplatit. Nahodila jsem takový ten pohled stylu: no tak řekla hovno, no, tak se neposerte. Jaká matka, taková dcera.
Před pár týdny jsme vzali děti do ZOO. Super zážitek, lev, krokodýl, papoušci atd. Šli jsme kolem výběhu lam. Manžel nesl dceru na ramenou a tak, aby ji táta slyšel, zvolala: tati, hele, hovna! Ach jo! Jasně, že měly ty pitomé lamy výběh plný hoven, to tak bývá, když to po nich nikdo neuklidí. Manžel se smál, já tak nějak taky.
Na hovno jsme si zvykli. Všichni. Jediné, na co si nezvyknu, je dceřina nutnost, abych zkontrolovala v záchodě její hovna. "Mami, dělej, to musíš vidět. Je tam jedno? Vidíš ho? Ty ho nevidíš, musíš se kouknout!"
Za dva roky mě to čeká u další dcery. No nic, musíme koupit toaletní papír. Nějak nám dochází.

Jsme to, co jíme

19. srpna 2017 v 12:30 | Yvona
Co se týče způsobu stravování, nikdy jsme o tom s manželem nahlas nemluvili. Nikdy jsme se nedomlouvali na druhu, na trendu v jídlech, jen jsme si řekli, na co máme chuť a vařili jsme. Vydrželo nám to doteď. Když se narodila dcera, a nastal čas příkrmů, řešila jsem chutě tak nějak instinktivně. Co jí chutnalo, to jsem jí nabízela dál. Co jí nechutnalo, to už jsem ji nepřipravila. Za ty tři roky na světě snědla možné i nemožné, musím říct, že jíme velice pestře. Od ovoce, zeleniny, masa, sýrů až po čokolády, zmrzliny, gumové medvídky a dokonce si vyjímečně dopřejeme i coca-colu. Ano, i naše dcera se napije. Co se narodila druhá dcera, postupuji úplně stejně - ochutnává a rozhoduje se. Já za své děti nerozhoduji, to bych si nedovolila. Pokud jim nechutná hrášek, tak jim ho na talíř nedám. Já také nenáviděla květák (každý čtvrtek ve školce) a ten úšklebek nad vůní květáku mi vydržela až do 30 let.

Samozřejmě jsem si všimla, že se celosvětově rozšířil trend zdravé stravy. Nic proti, já také jeden čas chodila do jídelny Hari Krišna v Praze. Člověk má zkoušet a svobodně se rozhodovat, co bude jíst a na čem si pochutná a co s prominutím odmítne. Manžel miluje maso - steaky, řízky, pečené kuře. Taky výpečky. Dobře, začnu, pokud mluvíme o pestré stravě, o té nezdravé části naší ledničky. V mrazáku je vždy zásoba hranolek. Vždy, když "si tělo řekne", tak si dá celá rodina. Kečup, tatarka, nejmenší člen rodiny má nejraději hranolku rozmačkanou v ruce na kaši, sůl a je to. Spokojenost. Steaky u nás vedou na celé čáře. Jakmile začne léto, teplé večery, tak manžel dokáže gril i zavařit. Pokud chci rodině udělat radost, provoním byt řízkama. Jj, všichni mě milují a po několika porcích se nehnou z gauče. Zkrátím to, když "si tělo řekne", jedeme jednodušše v prasárničkách. Na procházce si dáme hambáč, zmrzlinu, limonádu. Taková normální rodinka.
Nejlepší na tom všem je, že mezi nezdravou a zdravou stravou je jediný okamžik. Pohled do zrcadla. Není to osobní váha, není to článek v časopise, ale jediné velké zrcadlo v bytě, které vás zachytí od hlavy až k patě. A to potom jedou věty typu: a sakra, to jsem přehnala, ježíš, to jsem neměl jíst, holky, od zítra jíme zdravě, já připravím salát anebo a už žádné hranolky. Zrcadlo rozhoduje o tom, co budeme jíst následující den. Zrcadlu vděčíme za tu pestrost a za ten nejrychlejší přechod z hranolek na vařený brambor, losos, obyčejnou vodu, jablko. Bohužel, naše zrcadlo mi dokáže zakázat i čokoládu. Je to mrcha! Tak jíme zdravě, no. Zrcadlo a "tělo si řeklo", tak máme dobrý pocit, i když takový hladový. Co mi zbývá k tomuto článku dodat je, že jsme všichni zdraví, štíhlí, a máme se dobře. Naše dcera si pestrou stravu užívá ve školce dosytosti. A to musím taky zmínit, i školku jsme vybírali dle jídelníčku. S naší školkou jsem nanejvýš spokojená, dcera ochutná vše, od fazolí ( doma večer jistá nevýhoda), po pomázánky všeho druhu, kakao, rýži i neoblíbenou krupičnou kaši. Školka o pár ulic dále má jídelníček "velice zdravý", bezmasý a dítě tam neochutná ani obyčejný pšeničný chléb, což je velká škoda, bílý rohlík nebo chleba s máslem prostě do života patří. Jak jsem se mimochodem dozvěděla, jídelníček v té školce si vydupala skupinka maminek. Pardon, ale cizí maminka mi nebude určovat, co mé dítě ve školce sní.
Takže, jsme to, co jíme. Náladoví, občas nerozhodní, ale chutná nám vše!