Nic proti nemocniční stravě, vlastně mi tam chutnalo a snědla jsem všechno. Obzvlášť, když jsem na tácu našla misku s kulajdou. K snídani a k večeři jsem poctivě snědla dva bílé rohlíky s máslem, nutelou, s čímkoliv se nabízelo. A nepříbrala jsem. Protože jsem v noci chodila po pokoji, rozdýchávala, čekala. Po třech dnech, kdy na monitoru nebyly nic než malinké kopečky jsem dobrovolně šla domů. S tím, že určitě zase do porodnice přijedu. Byla jsem doma! S manželem, s dcerou a celý ten stres okolo porodu/neporodu zmizel jak mávnutím proutku. Neporodila jsem a přece jsem byla v té největší pohodě. Ale bez cukru.
Už po cestě domů jsem manžela překecávala, ať jdou se mnou do cukrárny. Sama bych nešla, to by bylo trapný :-)
Máme jednu kavárnu hned za rohem, ale tam mají převážně zdravé zákusky, raw apod., což k mému nedostatku cukru nesedělo ani náhodou. A pak máme jednu kavárnu o dvě ulice dál. Zákusky se šlehačkou, čokoládou...se spoustou čokolády. Mají tam i linecká kolečka a na to slyší Emína. Manželovi se nechtělo jít ty dvě ulice, vzal si na sebe jen mikinu s tím, že jdeme přece jen za roh, ale venku zjistil, že je opravdu větrno a zima, jak to z okna vypadalo.
Trochu bručel, ale mé naléhání a škemrání zabralo.
O pár minut později jsme seděli v kavárně, já měla na talíři větrník - ten největší, kokosku a Emína vyfasovala linecké kolečko. Já hltala větrník a manžel seděl, držel se, protože on se sladkému vyhýbá obloukem. Já šťastná se svojí šlehačkou a cukrem, on spokojený, že sedí v teplé místnosti. Nedal si, neochutnal. Měla jsem v sobě tolik cukru, že jsem byla připravená na další kolečko v porodnici - za dva dny jsme tam jeli zase.
Co je malá Gábinka na světě, jím čokoládu. Ne jednu, ale rovnou dvě balení za noc. V porodnici, na oddělení šestinedělí, jsem nejspíš byla jediná, která měla ve stolku tři čokolády a každé ráno prázdný obal od jedné z nich. Jak říkám já - tělo si řekne o to, co potřebuje. Zrovna v tu chvíli potřebovalo šlehačku a cukr.
Nyní, u psaní tohoto článku, si tělo říká o zelený čaj.