close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Už je to tady?

28. října 2016 v 14:48 | Yvona
Poslední měsíc, devátý, by se dal klidně nazvat psychoměsíc. To je tak, když vám celkem tři doktoři řeknou tři verze porodu a datum porodu z jejich úst se taky podstatně liší. Je to tři roky, co mi jednou v noci odtekla plodová voda a jeli jsme s manželem do nemocnice. Někdy na začátku 9.měsíce jsem sjížděla internet, jak a proč. Verze porodu před třemi roky byla totiž úúúplně jiná než letos. Tak jo. Začnu tím, že jsem šla na obyčejnou kontrolu k mému lékaři. "To donosíte, to je můj pocit a jestli se pletu, vrátím diplom". V tu dobu jsem už celkem často zažívala poslíčky, co poslíčky, normální bolesti, kdy jsem si nemohla ani sednou na zadek, ani chodit, spíš jsem přežívala, byla jsem sakra protivná, protože jsem se nevyspala, skučela jsem a nemohla jsem už dočkat toho porodu, kterým všechno trápení končí. Tedy, trápení s bolestmi od pasu dolů, porodem začíná úplně jiné trápení, ale to víme jen my maminky. Tak jo, jeden doktor říká, že vydržím ještě měsíc. Asi za týden jsem se probudila celá mokrá, a jeli jsme. To je plodová voda, to je jasný. Ehm....tak jsme jeli domů, nebyla to plodová voda. A jak ji poznám, ptám se v porodnici. "Asi to šplouchne a poteče pořád. A taky vám říkám, že ještě dneska přijedete a porodíte", oznámila mi paní doktorka. "To jako fakt? " ptám se blbě, já vím. Nicméně psychika zafungovala a vůbec, Gabriela se v břiše rozvalovala, malovala se, pedikůra, manikůra, a vůbec, venku počasí nic moc, prostě jsem ten den neporodila. Taška do porodnice stále sbalená. Ta další týden už to určitě byla plodová voda, cítila jsem to v kostech. Asi mám mladé kosti, nebo to s tím šestým smyslem bylo zcela špatně, do porodnice jsem jela záchrankou a zase si mě po vyšetření manžel vyzvedl. "Nevíme, co to je , ale plodovou vodu stále máte" Psychika fungovala ještě víc a tentokrát ne pozitivně, začala jsem být sakra nervózní. Za cca 10 dnů jsem jela do porodnice znovu. Nebylo mi dobře. Kontrakce, vysoký tlak. Tak jo, nechali si mě tam a kontrolovali. Za 3 dny jsem dobrovolně řekla, že chci domů. Starší dcera, Emína, brečala a stýskalo se jí a mně taky. Všechny obtíže ustaly, Gábinka zapracovala na zklidnění maminky. Za týden přesně jsme už opravdu jeli do porodnice. Točila se mi hlava, vysoký tlak, teplota, Gábince lítaly hodnoty opravdu vysoko. Preemklapsie. Tentokrát mi sestřička vzala tašku dobrovolně na pokoj. Druhý den ke mně přistoupila doktorka, kterou si pamatuju před třemi lety, je velmi zkušená a chválená. "Tak jdeme na to, na sál". Vyhrnuly se mi slzy do očí. To je ono? Takhle? Jdu na sál a za pár hodin budu držet Gábinku? Brečím, třesou se mi ruce, potím se. Na sále probíhá příprava. Milion otázek, injekce, plodová voda na podlaze. Bolesti pomalu přicházejí. Srdce mám až někde....nevím přesně, ale dušička je hodně malinkatá a chci manžela. Manžel přijíždí a jdeme na to. Na mačkání rukou, na sprchu, na gumový míč (ten chci domů), na lehátko, a na ten epidural, co jsem odmítla, ale teď ho sakra chci! Jenže anesteziolog je na jiném oddělení. Sakra!!! Tak jiné léky? Ano, ano, hned! Léky zabraly do 20 minut a já pochopila všechny feťáky na světě. Bolelo to pořád, ale oblblá jsem byla pořádně. Manžel mi vypráví, co všechno jsem navyprávěla, sprostá jsem nebyla, což mě těší, ale těma mýma hláškama z porodního sálu nás bude manžel bavít celý život. Prý jsem na něj byla přísná :-) Přesto si pamatuju, že za ten porod si zasloužím diamant. To si piš! A pak byla malá na světě. Ehm...malá, 3600g živé váhy. Emína měla před lety 2700 g, což je pořádný rozdíl. "Podívejte maminko". Oblbovák stále působil, asi jsem Gábinku zahlédla, asi mě paní doktorka vyšetřila, asi tam byl i manžel. Ještě tak vím, že se Gabínka odmítla přisát, prostě jsme ji na svět přivedli bez jejího svolení. "Halo, vnímáte mě?" ptala se starostlivě sestřička. Kývala jsem, že ano, ale nebyla jsem schopná slova. Manžel chodil okolo s dcerou v náručí, pak jsem usnula. Je to za námi a zvládli jsme to, podruhé a naposledy :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jiří Jiří | 29. října 2016 v 11:34 | Reagovat

Je to preeklampsie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama