Čím déle jezdím po našem městě autem, tím jsem i já sama nervóznější. Zaprvé se každé ráno modlím, aby mi plodová voda neodtekla v autě, ale až doma a zadruhé, musím mít oči všude. Cestou do školky provoz a auta houstnou a cestou zpátky domů potkávám pracující lid v autech spěchající někam, nejlépe na druhou stranu města. Chodci jsou doslova na každém rohu a přecházejí tam, kde se nemá a to si myslím, že přechodů je ve městě dostatek. Parkuje se všude. Když píšu všude, myslím tím všude. Je to 3 roky, co jsem po městě začala chodit s kočárkem a je pravda, že jsem si verbálně ulevila od debility řidičů, kteří parkují na chodníku tak, že neprojde ani myš, natož mamina s kočárkem, taky jsem byla sprostá na přechodu, kdy mě jeden řidič pustil a další projel v druhém pruhu bez toho, aniž by mu došlo, že právě projel přes přechod bez povšimnutí a taky jsem za ty 3 roky vytipovala místa, kam už nikdy s kočárkem, natož s dcerou nepáchnu,protože je to tam o život.
Teď, když už patřím k oběma skupinám - chodci a řidiči, sepsala jsem pár pravidel silničního provozu, která mě potkávají každý den.
1) barvoslepost - zelená, nebo žlutá? Kdo to dneska rozlišuje? Pokud se vejdu do kolony aut přede mnou, proč se tam nevcucnout i na tu žlutou? Co na tom, že tam stojím jako trubka a nehnu se ani o metr, protože na ten následující semafor stejně dojedu na ...ano, červenou!
2) jakékoliv parkovací místo je dobré místo - moc aut na málo parkovacích míst. Parkuje se před garážema, před výjezdem, před obchodem, na přechodu. Hlavně, že dáte blikačky a jdete na 15 minut pryč. Kamkoliv. Možná stihnete i kafe v kavárně s výhledem na to vaše blikající auto. Někteří řidiči nevidí důvod najít si parkovací místo, řádně zaparkovat, popojít těch blbých 50-100 metrů do kavárny nebo do obchodu. Jsme ve městě a tak to dělají všichni, ne? To, že stojí na autobusové zastávce pro dva autobusy, nebo před obchodem, kde nemůže zaparkovat dodávka se zbožím, je přece fuk.
3) co nejdebilnější parkování vítězí, vždy. Auto, které stojí na chodníku, je moc těžké na to, aby se mohlo přesunout. Důchodci, děti, kočárky, ty se pohnou vždy, přejdou na druhý chodník, nebo to vzdají úplně a jdou 100 metrů zpět na přechod, protože...můžou! Auto, které parkuje přes dvě parkovací místa, taky vítězí, protože...mu nikdo nezaparkuje před nebo za auto, takže vyjede vždy (má 1,5m místa vpředu i vzadu) Řidič, který zaparkuje půl metru od chodníku, je na facku, a všichni řidiči ho nenávidí, protože se z dvouproudé silnice stává jednoproudová a vy strávíte jízdu autem tím, že stojíte a pouštíte protijedoucí vozidlo (překážka je na vaší straně)
4) čím větší auto, tím větší kráva nebo vůl. Větší auto má vždy přednost, to se nedá nic dělat. Když je navíc o tom přesvědčen ten řidič (ve většině případů ta krá...ridička), tak s tím nepohnete. Nemáte šanci, prostě vám vjede na parkovací místo, nebo vám nedá přednost nebo jede proti vám takovou razancí a rychlostí, že máte sevřené půlky a raději oželíte pravidlo silničního provozu, vykašlete se na to, a ruka, která na to velké auto chtěla udělat fakáče, zajede raději zpět na sedačku. Velká auta totiž nic neřeší, velká auta vždy přežijou. Alfa samci a samice ovládají silniční provoz.
5) přechody. Tady jsou nějaké přechody? Přechody tu jsou, ale asi moc daleko od sebe nebo nevím, fakt nevím. Pro mě jsou spásou přechody se semaforem. Pro chodce zelená, pro mě červená, konec dizkuse. Nejhorší jsou přechody, na které chodec vkročí jaksi automaticky, bez rozhlédnutí, a automaticky předpokládá, že auta zastaví. A teď pozor! Ti, co by si měli dávat ten největší pozor, tak si ho nedávají. Důchodci. Matky s dětmi. To se snad učí v předporodním kurzu, že když máma vstoupí na přechod, tak se celý svět zastaví a budou skřípat brzdy? Třeba to bude pár let procházet bez úhony, ale já budu mít brzy infarkt.
6) troubení. Nevnímat, nereagovat. To je moje heslo. No dobře, moc mi to nejde, občas něco na to troubící auto ukážu. A dneska jsem zatroubila já. Po měsíci pravidelného řízení auta jsem zatroubila, nejsem na to pyšná, protože troubení fakt nesnáším. Ale dneska...buď zatroubit nebo stáhnout okénko a poslat toho chodce do pr....ale pršelo, a já jsem nechtěla, aby mi kapka deště zkazila den. Chodec, který má chodník pro sebe, jde po silnici? Po jednosměrce, kdy auta fakt nejedou proti němu, takže ty auta nevidí? Dala jsem mu šanci, fakt. Jela jsem za ním 30 metrů rychlostí 15 km/h a pak jsem to nevydržela a zatroubila. No jo, jsem zlá ridička!
7) samostatné řízení provozu. A je to tady. Pražáci přijeli do města. Myslí si, že když stáhnou okýnko, budou divoce gestikulovat, křičet kamsi před sebe do kolony stylem: "tak co je?", že se z nich tady ve městě pos*. Novinka pro Pražáky. To, co možná funguje v Praze (a to stejně nefunguje), tak rozhodně nefunguje u nás na jihu. A bacha na tu ruku z okna, aby neodletěla. Já vím, moje chyba, nesnáším A na SPZ. Jsem zaujatá.
8) rady ostatním. Ehm...taky se mi dostalo rady. Kolem 2 odpolední jedu pro dceru do školky. Bylo před státním svátkem, takže kolony kam jen dohlédnu. Všichni jeli pryč z města, nebo končili pracovní dobu dřív. Očistec. Stojím v ulici před STOPkou, kolona zleva, kolona za mnou. Za mnou dodávka. Pán ovšem nelenil, a přišel mi k autu říct, jak mám po městě jezdit. "To si paní musíme najet, aby vás pustili. Za vámi je kolona. Takhle vás nikdo nepustí". Bylo mi vedro, stála jsem v koloně a ten pán měl jediné štěstí, že to řekl slušně. Nebudu najíždět do ulice, kde mi bude prdel auta zasahovat do druhého pruhu, kde jezdí auta. A dost možná jsem pánovi vytřela zrak tím, že hned po prvním pohybu kolony mě první auto pustilo. No jo, pro hezký obličej a hezký úsměv udělají ostatní řidiči i to, že vás pustí před sebe. Kolony tu prostě budou. Nenechte si radit od pána v montérkách, který jen spěchá domů. Nenajíždějte autem někam, kam se ani nedá najet jen kvůli někomu jinému. Perla nakonec. Mě pustili do kolony, ale ten pán s dodávkou tam stojí možná doteď.
9) posilovač řízení. Moc po něm toužím. Poté, co mě manžel naučil (konečně) parkovat pozadu, tak se hrozně nadřu.
10) vzkazy za okýnkem. Jsem horká hlava a hned bych někomu, kdo mě fakt štve, dala vzkaz za stěrače. Manžel mi to ale rozmluví. A já bych se tak seberealizovala. Včera jsem se držela zuby nehty. Před garáží máme žluté pruhy pro neparkování. My nevjíždíme do garáže, ale parkujeme před garáží. Dva dny jsme nemohli. Třeba tušíte. Ano, auto, které, mělo za sebou 1,5 m místa nám vjelo (asi samo) na ty žluté pruhy a takovým debilním způsobem, že jsme se prostě před garáž s naším autem nevešli. To naštve, dámy a pánové. Hledat totiž další parkovací místo v naší ulici znamená parkovat o dvě ulice dál. Řidič odjel a my můžeme zase parkovat před garáží.
Jezděte opatrně, mějte oči i vzadu a nenadávejte při řízení jako já. Je to o vředy.