Říjen 2016

Podruhé lepší?

31. října 2016 v 14:36 | Yvona
Myslím si, že druhá dcera nebo druhý syn, to má na světě lehčí. O hodně. Zvláště u nás, protože maminka, já, není tak vynervovaná z každého řevu, prdu nebo ublinknutí. Jasně, že se o druhou dceru starám stejně, nenechám ji vyplakat, směju se na ní, povídám si s ní, ale je to nějaké jiné. Už vím :-)
Nebo skoro všechno vím. Do porodu jsem si říkala, že jsem všechno zapomněla, kromě velikosti plenek. Ale ono to starání se o miminko se jen tak nezapomene. Zapomenout se dá něco jiného. Například zavolat dětské lékařce, že jste už doma z porodnice a pak suverénně nakráčet do ordinace s otázkou, zda můžu příjít příští týden. Byla jsem za totálního blbce, doma jsem nechala průkazku, rodný list, nezařídila jsem nahlášení na pojišťovnu. Maminka na baterky. Naštěstí je sestřička a doktorka chápavá, nebo alespoň se tak na mě tvářily, bůhví, co si povídaly, když jsem za sebou zavřela dveře od čekárny.
Gabča to má ještě lehčí v tom, že se narodila tak akorát, s pravou miminkovskou váhou, takže není tak křehoučká jako před 3 lety naše Emína. Obě dvě mají ovšem silný hlas, který nejde přeslechnout.
Co je ještě jednodušší? Výbavička. Už vím, co a jak, co nekupovat, co budu určitě potřebovat, co je třeba poslat s klidným svědomím dál. Nečekaly mě žádné velké nákupy a nájezdy do drogerie, prostě jsme všechno nakupovaly postupně, v 5.měsíci jsem měla zásobu plenek na rok. I když, Gabča je na světě 14 dní a zásoba se rychle tenčí.
Proč brečí? Co jí vadí? U první dcery mě chytal amok a totální deprese z toho, že svoje dítě nedokážu utišit. A upřímně, Emína mi to nijak neulehčovala. Brečela, já brečela taky, manžel na nás koukal, chodil po bytě a nevěděl, koho vlastně utišovat dříve. S Emínkou jsme to probojovaly do bezmála 3 let. S Gabčou je ten boj lehčí. Brečí no....a brečet přestane. Maminka je tu od toho, aby utřela slzu, plácala do zadečku, povzbuzovala ke krknutí, ale je daleko klidnější, protože ví, že každý pláč a trápení má svůj konec a maminka bude vždy za tu nejlepší a nejmilovanější.
V čem to má lehčí manžel? Taky ví a umí. Jedna z lekcí je o tom, že na mě nemůže mluvit, když krmím a přebaluju nebo koupu, protože se soustředím na jednu věc a moje odpovědi nejsou tak rychlé a pohotové. A taky se naučil, že se mi má v určitých chvílích vyhýbat.
Manžel pochází z rodiny, kde žili 3 chlapi a jedna žena. Chytá se za hlavu, že má doma 3 ženské a on je tady sám. Karma funguje. Takže...další lekce a to celoživotní je o tom, že na tři ženské fakt nestačí, my ho převálcujeme.

Větrník

30. října 2016 v 13:08 | Yvona
Nic proti nemocniční stravě, vlastně mi tam chutnalo a snědla jsem všechno. Obzvlášť, když jsem na tácu našla misku s kulajdou. K snídani a k večeři jsem poctivě snědla dva bílé rohlíky s máslem, nutelou, s čímkoliv se nabízelo. A nepříbrala jsem. Protože jsem v noci chodila po pokoji, rozdýchávala, čekala. Po třech dnech, kdy na monitoru nebyly nic než malinké kopečky jsem dobrovolně šla domů. S tím, že určitě zase do porodnice přijedu. Byla jsem doma! S manželem, s dcerou a celý ten stres okolo porodu/neporodu zmizel jak mávnutím proutku. Neporodila jsem a přece jsem byla v té největší pohodě. Ale bez cukru.
Už po cestě domů jsem manžela překecávala, ať jdou se mnou do cukrárny. Sama bych nešla, to by bylo trapný :-)
Máme jednu kavárnu hned za rohem, ale tam mají převážně zdravé zákusky, raw apod., což k mému nedostatku cukru nesedělo ani náhodou. A pak máme jednu kavárnu o dvě ulice dál. Zákusky se šlehačkou, čokoládou...se spoustou čokolády. Mají tam i linecká kolečka a na to slyší Emína. Manželovi se nechtělo jít ty dvě ulice, vzal si na sebe jen mikinu s tím, že jdeme přece jen za roh, ale venku zjistil, že je opravdu větrno a zima, jak to z okna vypadalo.
Trochu bručel, ale mé naléhání a škemrání zabralo.
O pár minut později jsme seděli v kavárně, já měla na talíři větrník - ten největší, kokosku a Emína vyfasovala linecké kolečko. Já hltala větrník a manžel seděl, držel se, protože on se sladkému vyhýbá obloukem. Já šťastná se svojí šlehačkou a cukrem, on spokojený, že sedí v teplé místnosti. Nedal si, neochutnal. Měla jsem v sobě tolik cukru, že jsem byla připravená na další kolečko v porodnici - za dva dny jsme tam jeli zase.
Co je malá Gábinka na světě, jím čokoládu. Ne jednu, ale rovnou dvě balení za noc. V porodnici, na oddělení šestinedělí, jsem nejspíš byla jediná, která měla ve stolku tři čokolády a každé ráno prázdný obal od jedné z nich. Jak říkám já - tělo si řekne o to, co potřebuje. Zrovna v tu chvíli potřebovalo šlehačku a cukr.
Nyní, u psaní tohoto článku, si tělo říká o zelený čaj.

Už je to tady?

28. října 2016 v 14:48 | Yvona
Poslední měsíc, devátý, by se dal klidně nazvat psychoměsíc. To je tak, když vám celkem tři doktoři řeknou tři verze porodu a datum porodu z jejich úst se taky podstatně liší. Je to tři roky, co mi jednou v noci odtekla plodová voda a jeli jsme s manželem do nemocnice. Někdy na začátku 9.měsíce jsem sjížděla internet, jak a proč. Verze porodu před třemi roky byla totiž úúúplně jiná než letos. Tak jo. Začnu tím, že jsem šla na obyčejnou kontrolu k mému lékaři. "To donosíte, to je můj pocit a jestli se pletu, vrátím diplom". V tu dobu jsem už celkem často zažívala poslíčky, co poslíčky, normální bolesti, kdy jsem si nemohla ani sednou na zadek, ani chodit, spíš jsem přežívala, byla jsem sakra protivná, protože jsem se nevyspala, skučela jsem a nemohla jsem už dočkat toho porodu, kterým všechno trápení končí. Tedy, trápení s bolestmi od pasu dolů, porodem začíná úplně jiné trápení, ale to víme jen my maminky. Tak jo, jeden doktor říká, že vydržím ještě měsíc. Asi za týden jsem se probudila celá mokrá, a jeli jsme. To je plodová voda, to je jasný. Ehm....tak jsme jeli domů, nebyla to plodová voda. A jak ji poznám, ptám se v porodnici. "Asi to šplouchne a poteče pořád. A taky vám říkám, že ještě dneska přijedete a porodíte", oznámila mi paní doktorka. "To jako fakt? " ptám se blbě, já vím. Nicméně psychika zafungovala a vůbec, Gabriela se v břiše rozvalovala, malovala se, pedikůra, manikůra, a vůbec, venku počasí nic moc, prostě jsem ten den neporodila. Taška do porodnice stále sbalená. Ta další týden už to určitě byla plodová voda, cítila jsem to v kostech. Asi mám mladé kosti, nebo to s tím šestým smyslem bylo zcela špatně, do porodnice jsem jela záchrankou a zase si mě po vyšetření manžel vyzvedl. "Nevíme, co to je , ale plodovou vodu stále máte" Psychika fungovala ještě víc a tentokrát ne pozitivně, začala jsem být sakra nervózní. Za cca 10 dnů jsem jela do porodnice znovu. Nebylo mi dobře. Kontrakce, vysoký tlak. Tak jo, nechali si mě tam a kontrolovali. Za 3 dny jsem dobrovolně řekla, že chci domů. Starší dcera, Emína, brečala a stýskalo se jí a mně taky. Všechny obtíže ustaly, Gábinka zapracovala na zklidnění maminky. Za týden přesně jsme už opravdu jeli do porodnice. Točila se mi hlava, vysoký tlak, teplota, Gábince lítaly hodnoty opravdu vysoko. Preemklapsie. Tentokrát mi sestřička vzala tašku dobrovolně na pokoj. Druhý den ke mně přistoupila doktorka, kterou si pamatuju před třemi lety, je velmi zkušená a chválená. "Tak jdeme na to, na sál". Vyhrnuly se mi slzy do očí. To je ono? Takhle? Jdu na sál a za pár hodin budu držet Gábinku? Brečím, třesou se mi ruce, potím se. Na sále probíhá příprava. Milion otázek, injekce, plodová voda na podlaze. Bolesti pomalu přicházejí. Srdce mám až někde....nevím přesně, ale dušička je hodně malinkatá a chci manžela. Manžel přijíždí a jdeme na to. Na mačkání rukou, na sprchu, na gumový míč (ten chci domů), na lehátko, a na ten epidural, co jsem odmítla, ale teď ho sakra chci! Jenže anesteziolog je na jiném oddělení. Sakra!!! Tak jiné léky? Ano, ano, hned! Léky zabraly do 20 minut a já pochopila všechny feťáky na světě. Bolelo to pořád, ale oblblá jsem byla pořádně. Manžel mi vypráví, co všechno jsem navyprávěla, sprostá jsem nebyla, což mě těší, ale těma mýma hláškama z porodního sálu nás bude manžel bavít celý život. Prý jsem na něj byla přísná :-) Přesto si pamatuju, že za ten porod si zasloužím diamant. To si piš! A pak byla malá na světě. Ehm...malá, 3600g živé váhy. Emína měla před lety 2700 g, což je pořádný rozdíl. "Podívejte maminko". Oblbovák stále působil, asi jsem Gábinku zahlédla, asi mě paní doktorka vyšetřila, asi tam byl i manžel. Ještě tak vím, že se Gabínka odmítla přisát, prostě jsme ji na svět přivedli bez jejího svolení. "Halo, vnímáte mě?" ptala se starostlivě sestřička. Kývala jsem, že ano, ale nebyla jsem schopná slova. Manžel chodil okolo s dcerou v náručí, pak jsem usnula. Je to za námi a zvládli jsme to, podruhé a naposledy :-)

Termín porodu

6. října 2016 v 10:29 | Yvona
Nejlepší rada pro těhotné, jako jsem já. Nic neplánujte, nic neočekávejte, protože to stejně není o vás.
Ten, kdo tady rozhoduje, je váš potomek a tak to bude hodně let.
Když srovnám ty své děti, tak je to už při tom těhotenství rozdíl.
Emína, moje první dcera, je narozena ve znamení Štíra. Ne, že by cokoliv, co udělá, záleželo na znamení, ale něco to do sebe má. Je hodně svéhlavá a co si usmyslí, to udělá.
Těhotenství s ní bylo docela fajn, sice mi bylo špatně, ale předělávali jsme byt a co si pamatuju, tak jsem s břichem stavěla, pomáhala, zařizovala, lezla po žebříku atd. Poslední týdny s ní ovšem byly k nevydržení. Emína chtěla na svět a i když ji v tom bránili doktoři, tak se nedala a stejně se narodila o 15 dnů dříve. Trápila mě, bolelo mě všechno, dokonce si vymyslela bakterii a falešné kontrakce, aby mohla ven. Neptala se, prostě se vyloupla na svět a pak na mě koukala na sále a byla konečně v klidu. Před porodem mě kopala do břicha, do žeber, jako bych nevěděla, že tam je.
Mé druhé těhotenství je takové...jiné. Moje druhá dcera se narodí do znamení Vah. Jak ty jsou nerozhodné. Když doktor řekne, že porodím, tak neporodím. Když mi řekne, že porodím, tak v noci jsem opravdu ochotná dojet do nemocnice s tím, že už to nevydržím. Jakmile už začnu být opravdu nervózní, zpocená s pocitem, že už je to tady, všechno se uklidní. Monitor u doktora vypadá ukázkově, v břiše se spí. Váhy jsou nerozhodné a já si začínám uvědomovat, jak moc si ze mě dělá druhá dcera srandu. Ve dnech, kdy bylo teplo a svítilo sluníčko, se drala na svět. Pak začalo pršet a komu by se chtělo na svět, ne? Jen mě každou noc zkouší. Pak se překlene půlnoc, přestane ji to bavit a je klid. Prostě se tak rozhodla.

Jako máma si připadám na druhé koleji. Já mám to břicho, já zvracím, točí se mi hlava, přiberu 15 kg, ale rozhodnutí o porodu není vůbec o mně. Já mám sedět doma na zadku a čekat, až se Váhy rozhodnou. Emína ví naprosto jasně, že se miminko narodí v noci. A kdy? Dneska prý. Akorát ten "dnešek" byl před 3 dny.
Já osobně jsem na tabuli v kuchyni napsala dvě data. 9.11. pro Emínu a 9.10. pro Gabrielu. Je mi jasné, že na mě se kašle. A to hodně zvysoka.

Pravidla silničního provozu

6. října 2016 v 10:10 | Yvona
Čím déle jezdím po našem městě autem, tím jsem i já sama nervóznější. Zaprvé se každé ráno modlím, aby mi plodová voda neodtekla v autě, ale až doma a zadruhé, musím mít oči všude. Cestou do školky provoz a auta houstnou a cestou zpátky domů potkávám pracující lid v autech spěchající někam, nejlépe na druhou stranu města. Chodci jsou doslova na každém rohu a přecházejí tam, kde se nemá a to si myslím, že přechodů je ve městě dostatek. Parkuje se všude. Když píšu všude, myslím tím všude. Je to 3 roky, co jsem po městě začala chodit s kočárkem a je pravda, že jsem si verbálně ulevila od debility řidičů, kteří parkují na chodníku tak, že neprojde ani myš, natož mamina s kočárkem, taky jsem byla sprostá na přechodu, kdy mě jeden řidič pustil a další projel v druhém pruhu bez toho, aniž by mu došlo, že právě projel přes přechod bez povšimnutí a taky jsem za ty 3 roky vytipovala místa, kam už nikdy s kočárkem, natož s dcerou nepáchnu,protože je to tam o život.
Teď, když už patřím k oběma skupinám - chodci a řidiči, sepsala jsem pár pravidel silničního provozu, která mě potkávají každý den.
1) barvoslepost - zelená, nebo žlutá? Kdo to dneska rozlišuje? Pokud se vejdu do kolony aut přede mnou, proč se tam nevcucnout i na tu žlutou? Co na tom, že tam stojím jako trubka a nehnu se ani o metr, protože na ten následující semafor stejně dojedu na ...ano, červenou!
2) jakékoliv parkovací místo je dobré místo - moc aut na málo parkovacích míst. Parkuje se před garážema, před výjezdem, před obchodem, na přechodu. Hlavně, že dáte blikačky a jdete na 15 minut pryč. Kamkoliv. Možná stihnete i kafe v kavárně s výhledem na to vaše blikající auto. Někteří řidiči nevidí důvod najít si parkovací místo, řádně zaparkovat, popojít těch blbých 50-100 metrů do kavárny nebo do obchodu. Jsme ve městě a tak to dělají všichni, ne? To, že stojí na autobusové zastávce pro dva autobusy, nebo před obchodem, kde nemůže zaparkovat dodávka se zbožím, je přece fuk.
3) co nejdebilnější parkování vítězí, vždy. Auto, které stojí na chodníku, je moc těžké na to, aby se mohlo přesunout. Důchodci, děti, kočárky, ty se pohnou vždy, přejdou na druhý chodník, nebo to vzdají úplně a jdou 100 metrů zpět na přechod, protože...můžou! Auto, které parkuje přes dvě parkovací místa, taky vítězí, protože...mu nikdo nezaparkuje před nebo za auto, takže vyjede vždy (má 1,5m místa vpředu i vzadu) Řidič, který zaparkuje půl metru od chodníku, je na facku, a všichni řidiči ho nenávidí, protože se z dvouproudé silnice stává jednoproudová a vy strávíte jízdu autem tím, že stojíte a pouštíte protijedoucí vozidlo (překážka je na vaší straně)
4) čím větší auto, tím větší kráva nebo vůl. Větší auto má vždy přednost, to se nedá nic dělat. Když je navíc o tom přesvědčen ten řidič (ve většině případů ta krá...ridička), tak s tím nepohnete. Nemáte šanci, prostě vám vjede na parkovací místo, nebo vám nedá přednost nebo jede proti vám takovou razancí a rychlostí, že máte sevřené půlky a raději oželíte pravidlo silničního provozu, vykašlete se na to, a ruka, která na to velké auto chtěla udělat fakáče, zajede raději zpět na sedačku. Velká auta totiž nic neřeší, velká auta vždy přežijou. Alfa samci a samice ovládají silniční provoz.
5) přechody. Tady jsou nějaké přechody? Přechody tu jsou, ale asi moc daleko od sebe nebo nevím, fakt nevím. Pro mě jsou spásou přechody se semaforem. Pro chodce zelená, pro mě červená, konec dizkuse. Nejhorší jsou přechody, na které chodec vkročí jaksi automaticky, bez rozhlédnutí, a automaticky předpokládá, že auta zastaví. A teď pozor! Ti, co by si měli dávat ten největší pozor, tak si ho nedávají. Důchodci. Matky s dětmi. To se snad učí v předporodním kurzu, že když máma vstoupí na přechod, tak se celý svět zastaví a budou skřípat brzdy? Třeba to bude pár let procházet bez úhony, ale já budu mít brzy infarkt.
6) troubení. Nevnímat, nereagovat. To je moje heslo. No dobře, moc mi to nejde, občas něco na to troubící auto ukážu. A dneska jsem zatroubila já. Po měsíci pravidelného řízení auta jsem zatroubila, nejsem na to pyšná, protože troubení fakt nesnáším. Ale dneska...buď zatroubit nebo stáhnout okénko a poslat toho chodce do pr....ale pršelo, a já jsem nechtěla, aby mi kapka deště zkazila den. Chodec, který má chodník pro sebe, jde po silnici? Po jednosměrce, kdy auta fakt nejedou proti němu, takže ty auta nevidí? Dala jsem mu šanci, fakt. Jela jsem za ním 30 metrů rychlostí 15 km/h a pak jsem to nevydržela a zatroubila. No jo, jsem zlá ridička!
7) samostatné řízení provozu. A je to tady. Pražáci přijeli do města. Myslí si, že když stáhnou okýnko, budou divoce gestikulovat, křičet kamsi před sebe do kolony stylem: "tak co je?", že se z nich tady ve městě pos*. Novinka pro Pražáky. To, co možná funguje v Praze (a to stejně nefunguje), tak rozhodně nefunguje u nás na jihu. A bacha na tu ruku z okna, aby neodletěla. Já vím, moje chyba, nesnáším A na SPZ. Jsem zaujatá.
8) rady ostatním. Ehm...taky se mi dostalo rady. Kolem 2 odpolední jedu pro dceru do školky. Bylo před státním svátkem, takže kolony kam jen dohlédnu. Všichni jeli pryč z města, nebo končili pracovní dobu dřív. Očistec. Stojím v ulici před STOPkou, kolona zleva, kolona za mnou. Za mnou dodávka. Pán ovšem nelenil, a přišel mi k autu říct, jak mám po městě jezdit. "To si paní musíme najet, aby vás pustili. Za vámi je kolona. Takhle vás nikdo nepustí". Bylo mi vedro, stála jsem v koloně a ten pán měl jediné štěstí, že to řekl slušně. Nebudu najíždět do ulice, kde mi bude prdel auta zasahovat do druhého pruhu, kde jezdí auta. A dost možná jsem pánovi vytřela zrak tím, že hned po prvním pohybu kolony mě první auto pustilo. No jo, pro hezký obličej a hezký úsměv udělají ostatní řidiči i to, že vás pustí před sebe. Kolony tu prostě budou. Nenechte si radit od pána v montérkách, který jen spěchá domů. Nenajíždějte autem někam, kam se ani nedá najet jen kvůli někomu jinému. Perla nakonec. Mě pustili do kolony, ale ten pán s dodávkou tam stojí možná doteď.
9) posilovač řízení. Moc po něm toužím. Poté, co mě manžel naučil (konečně) parkovat pozadu, tak se hrozně nadřu.
10) vzkazy za okýnkem. Jsem horká hlava a hned bych někomu, kdo mě fakt štve, dala vzkaz za stěrače. Manžel mi to ale rozmluví. A já bych se tak seberealizovala. Včera jsem se držela zuby nehty. Před garáží máme žluté pruhy pro neparkování. My nevjíždíme do garáže, ale parkujeme před garáží. Dva dny jsme nemohli. Třeba tušíte. Ano, auto, které, mělo za sebou 1,5 m místa nám vjelo (asi samo) na ty žluté pruhy a takovým debilním způsobem, že jsme se prostě před garáž s naším autem nevešli. To naštve, dámy a pánové. Hledat totiž další parkovací místo v naší ulici znamená parkovat o dvě ulice dál. Řidič odjel a my můžeme zase parkovat před garáží.

Jezděte opatrně, mějte oči i vzadu a nenadávejte při řízení jako já. Je to o vředy.