Jedna z výhod toho, že je dcera ve školce je, že si s manželem můžeme normálně a v klidu popovídat. 80% toho, co řekneme, se samozřejmě týká Emíny, ale těch 20% je o nás dvou.
Tak si takhle ležíme a povídame si a zjišťujeme, že na to, že jsme spolu 3,5 roku, jsme toho stihli hrozně moc.
Začali jsme od nuly a to doslova, opravili jsme byt, narodila se nám dcera, manžel změnil práci, já jsem si zdokonalila jazyky, dcera nám vyrostla, chodí do školky, manžel má jistotu v práci, koupili jsme pozemek, čekáme na narození další dcery a na to všechno nám stačily 3 roky? Neuvěřitelné. Ani jeden by bez toho druhého nic z toho nedokázal sám. Co by dělal manžel beze mě? Byl by pořád v tom starém bytě, možná by se k němu přistěhoval kamarád a měl by stejnou práci o 12 hodinách denně a přesčasech. Jezdíl by s kamarádama na vodu, na festivaly, na čundry. O to cestování tak nejde, to by ho bavilo, ale nevracel by se k nám domů. Co bych dělala já bez manžela? Seděla bych ve stejné kanceláři, chodila bych se najíst do restaurací, možná by mě něco napadlo o psaní recenzí, ale to je jen domněnka. Bydlela bych v bytě 1+kk s výhledem na město a občas někam vyrazila letadlem. Asi bych chodila na nějaký jazykový kurz a určitě bych byla pořád u řeky.
V pondělí přebíráme pozemek a já už teď vím, co udělám. Budu sedět uprostřed té zahrady a budu mít pocit naprostého štěstí. Máme pozemek a je jen náš! Bude tam stát náš dům, náš nový domov. Za rok budou na zahradě běhat dvě cácory a pes.
A jak to, že jsme pořád spolu? Stejný smysl pro humor, to každopádně. Společné cíle? Stoprocentně. Dvě děti? Určitě. Vzájemná podpora? Bez ní by to nešlo. Mám ještě pokračovat? Není třeba. Prostě to spolu táhneme. Za jakéhokoliv počasí, za jakékoliv nálady.
Je to asi 2 roky, co jsme si řekli, že jestli jsme zvládli ten hektický a těžký začátek, tak už zvládneme všechno. A ono to pořád vychází.