Ode dneška znám plán svého manžela. Až budu v porodnici, tak manžel bude doma. S Emínou. Ne doslova. Ráno totiž Emínu vyprovodí do školky, pak při vyprávění rozhodí rukama - to znamená, že je nadšený. Manžel je nadšený z toho, že bude mít volné dopoledne a co všechno bude dělat. Cvičit, ležet na gauči a jiné bohulibé činnosti.
Potom si udělá oběd. Určitě něco dobrého a zdravého. Odpoledne vyzvedne Emču. A cože spolu budou dělat? Lenošit, budou ležet na gauči, jídlo kolem sebe, aby na něj dosáhli, budou koukat na pohádky, nebo ji vezme do kina. Spát půjdou , až se jim bude chtít, nebo usnou opět u pohádky. Takhle se mi manžel rozpovídal a prý neví, jestli ten bordel stačí uklidit, než se vrátím z porodnice. Tak to bylo vtipný. To musí uklidit, než se vrátím.
A kdy že půjdou za mnou a Gabčou do porodnice? Aha. Zde se nachází tzv. časová mezera, která tu vlastně není. Trochu tím dělám čáru přes rozpočet, protože s návštěvou jaksi nepočítali.
Oni přijdou. Co by beze mě dělali doma, že? Nevím, kolik dní zůstanu v porodnici, ale budu se určitě těšit domů. K těm mým lenochům.