Už nějakou dobu máme auto. Naši přijeli, předali auto a to jezdí a my ho využíváme každý den. Já vozím Emínu do školky, kterou máme 2 km a jsem za to ráda. Nevím, kde bych po cestě do školky našla 5x toaletu, navíc se ploužím jako šnek. Manžel s ním jezdí do práce, protože kdyby to náhodou na mě přišlo, jakože budu rodit, je doma během 10 minut a jedeme do porodnice. Vzadu sedí Emína. Má autosedačku jako trůn pro královnu. Abychom ji cestou zabavili, dáváme ji bonbony nebo sušenky a papírek se někam ztratí nebo neřešíme a auto uklidíme nárazově. Nebo prostě popadnu při výstupu z auta kabelu, dceru a jdeme domů.
Manžel si takhle přijde domů a podává mi zmuchlaný papírek od Brumíka. Dívám se na něj, proč mi papírek dává do ruky.
"To jsem našel" Dál se na něj dívám nechápavě. Myslím si něco o tom, že to teda našel věc, asi zlatou cihlu nebo co.
" To jsem našel v autě". No a co? " A proč mi to dáváš? Ty nevíš, že papírek od Brumíka patří do koše?"
Teď se na mě dívá nechápavě manžel. Asi mi to dochází. Já jsem zapomněla papírek v autě, manžel mi ho dal do ruky, jakože ho mám vyhodit já do koše"
" A vyhodíš to do koše, nebo se na ten papírek mám dívat celý den?" ptám se ho. Tak jo no. Manžel vyhodí papírek do koše, asi čekal jiné rozzuzlení této situace.
Po zemi se válí ponožky, přes židli visí oblečení od včera a dokonce i oblečení za 3-4 dny. Tady vidím prázdnou, ušmudlanou skleničku. Támhle se válí pantofle. Vzala jsem ponožky ze země, zamávala s nima a říkám: "hele, co jsem našla" Smích. Dobrá nálada. Kdo to dřív najde, ten vyhazuje. Papírky, ponožky, uklízí nádobí do myčky. Prostá dělba práce.
dobrý blog, zvu tě na svůj