Září 2016

Cos to našel?

28. září 2016 v 8:53 | Yvona
Už nějakou dobu máme auto. Naši přijeli, předali auto a to jezdí a my ho využíváme každý den. Já vozím Emínu do školky, kterou máme 2 km a jsem za to ráda. Nevím, kde bych po cestě do školky našla 5x toaletu, navíc se ploužím jako šnek. Manžel s ním jezdí do práce, protože kdyby to náhodou na mě přišlo, jakože budu rodit, je doma během 10 minut a jedeme do porodnice. Vzadu sedí Emína. Má autosedačku jako trůn pro královnu. Abychom ji cestou zabavili, dáváme ji bonbony nebo sušenky a papírek se někam ztratí nebo neřešíme a auto uklidíme nárazově. Nebo prostě popadnu při výstupu z auta kabelu, dceru a jdeme domů.
Manžel si takhle přijde domů a podává mi zmuchlaný papírek od Brumíka. Dívám se na něj, proč mi papírek dává do ruky.
"To jsem našel" Dál se na něj dívám nechápavě. Myslím si něco o tom, že to teda našel věc, asi zlatou cihlu nebo co.
" To jsem našel v autě". No a co? " A proč mi to dáváš? Ty nevíš, že papírek od Brumíka patří do koše?"
Teď se na mě dívá nechápavě manžel. Asi mi to dochází. Já jsem zapomněla papírek v autě, manžel mi ho dal do ruky, jakože ho mám vyhodit já do koše"
" A vyhodíš to do koše, nebo se na ten papírek mám dívat celý den?" ptám se ho. Tak jo no. Manžel vyhodí papírek do koše, asi čekal jiné rozzuzlení této situace.

Po zemi se válí ponožky, přes židli visí oblečení od včera a dokonce i oblečení za 3-4 dny. Tady vidím prázdnou, ušmudlanou skleničku. Támhle se válí pantofle. Vzala jsem ponožky ze země, zamávala s nima a říkám: "hele, co jsem našla" Smích. Dobrá nálada. Kdo to dřív najde, ten vyhazuje. Papírky, ponožky, uklízí nádobí do myčky. Prostá dělba práce.

Zbytečná bílá

26. září 2016 v 11:36 | Yvona
Musely jsem jít nakoupit. Emína nám nastupovala do školky a tak jsem vyrazily do obchodu s oblečením. Máme to totiž tak, že do dvou let jsme neřešily barvu oblečení, poněvadž do věku dvou let to bylo jedno i dceři. Pak začala rozeznávat barvy, snad někde něco viděla hezkého na nějaké jiné holčičce, prostě...začala si oblečení vybírat sama. Růžová sem, růžová tam. Občas padla volba na něco zeleného nebo šedého. Pokud s námi byl tatínek, vybral šedé triko s dinosaurem a černé tepláky. Taky nemá rád růžovou, jako já. A taky nemám ráda bílou. Z jednoho prostého důvodu - je bílá, je nijaká a je na ní a skrz ní všechno vidět. Chcete si vzít bílé triko? Tak pod to narvěte košilku nebo podprsenku, ale taky bílou. Bílá sluší snad jen lidem opáleným, nám, se super bílou pokožkou nikoliv. Chcete si vzít bílé kalhoty? To si snad ani neumím představit. A bílá pro děti? Rozdíl mezi tmavou barvou a bílou barvou v dětské kolekci je následující - viditelná špína. S bílou barvou trika nebo mikiny se mi jaksi zkracuje čas všimnutí si, jak moc je Emína špinavá a kde si vlastně hrála.
Při nákupu školkového oblečení jsem však v obchodě objevila moc málo hezkých tmavých, modrých, zelených nebo hnědých kalhot nebo mikin, zato tam bylo přehršel bílé, oranžové a růžové barvy. Na pískoviště? Na procházky? Dala jsem zpátečku a zamířila ke stojánku s klučicím oblečením. Ano, to jsem hledala. Šedé tepláky, zelené slušivé mikiny, modrá trička. Emíně se taky moc líbilo, co jsem vybrala.
O měsíc později jsme s Emínou vyrazily na další nákupy - pro teplejší oblečení pro chladnější podzim. Emína vybírala sama, ze stojanu pro kluky. Budu upřímná, při pohledu na holčičí a klučičí teplákové soupravy jsem si vlastně nebyla jistá, kde je ten rozdíl. Snad jediný, kterého jsem si skoro nevšimla. Na holčičí mikině byla kočka, na té klučíčí mýval. Takže mýval je u nás doma. Zelenou nebo šedou bundu? Šedou. Klučičí svetr? No jistě. Prodavačka si musela myslet asi toto - jednu holčičku mám s sebou na nákupu a kluk, jeji bráška, je ještě ve školce nebo u babičky.

Slevomat

22. září 2016 v 14:03 | Yvona
Strašně dlouho toužím někam vyrazit. Na výlet, na pobyt, někam do hotelu. Občas koukám na slevomat, který právě nabízí pobyty. Tento týden jsme si převzali pozemek, zahradu, kterou jsem si koupili pro stavbu domu. Místo pobytu na horách nebo u moře jsem si dobrovolně vybrali právě tuto destinaci. Proč?
V nabídce je pobyt na libovolně dlouhou dobu na ploše 404 m2. Zahrada je nádherná od jara do zimy. Nachází se zde zahradní altán s toaletou. Jídlo si můžeme ohřát v mikrovlnce. Je tu i rychlovarná konvice. Před altánem stojí houpačka, kterou můžeme využít prakticky kdykoliv. Objevili jsme i drobné dětské hračky.
Na druhé straně se nachází další, o hodně menší, zahradní altán pro úschovu nářadí. Je tu pár věcí, které jsou zde navíc a které čekají na odstranění - dva komposty. Začali jsme s drobnými pracemi a na jaře nás čeká ta pravá brigáda. Ovocné stromy nabízí občerstvení, od třešní po podzimní jablka.
Ale také je třeba padanky shrabat a uklidit. Od příštího roku plánujeme grilovačky, odpočívačky a práci.
Přejte nám hodně štěstí.

Jak to bude...

15. září 2016 v 12:57 | Yvona
Ode dneška znám plán svého manžela. Až budu v porodnici, tak manžel bude doma. S Emínou. Ne doslova. Ráno totiž Emínu vyprovodí do školky, pak při vyprávění rozhodí rukama - to znamená, že je nadšený. Manžel je nadšený z toho, že bude mít volné dopoledne a co všechno bude dělat. Cvičit, ležet na gauči a jiné bohulibé činnosti.
Potom si udělá oběd. Určitě něco dobrého a zdravého. Odpoledne vyzvedne Emču. A cože spolu budou dělat? Lenošit, budou ležet na gauči, jídlo kolem sebe, aby na něj dosáhli, budou koukat na pohádky, nebo ji vezme do kina. Spát půjdou , až se jim bude chtít, nebo usnou opět u pohádky. Takhle se mi manžel rozpovídal a prý neví, jestli ten bordel stačí uklidit, než se vrátím z porodnice. Tak to bylo vtipný. To musí uklidit, než se vrátím.
A kdy že půjdou za mnou a Gabčou do porodnice? Aha. Zde se nachází tzv. časová mezera, která tu vlastně není. Trochu tím dělám čáru přes rozpočet, protože s návštěvou jaksi nepočítali.
Oni přijdou. Co by beze mě dělali doma, že? Nevím, kolik dní zůstanu v porodnici, ale budu se určitě těšit domů. K těm mým lenochům.

Tak to máme my.

15. září 2016 v 12:43 | Yvona
Jedna z výhod toho, že je dcera ve školce je, že si s manželem můžeme normálně a v klidu popovídat. 80% toho, co řekneme, se samozřejmě týká Emíny, ale těch 20% je o nás dvou.
Tak si takhle ležíme a povídame si a zjišťujeme, že na to, že jsme spolu 3,5 roku, jsme toho stihli hrozně moc.
Začali jsme od nuly a to doslova, opravili jsme byt, narodila se nám dcera, manžel změnil práci, já jsem si zdokonalila jazyky, dcera nám vyrostla, chodí do školky, manžel má jistotu v práci, koupili jsme pozemek, čekáme na narození další dcery a na to všechno nám stačily 3 roky? Neuvěřitelné. Ani jeden by bez toho druhého nic z toho nedokázal sám. Co by dělal manžel beze mě? Byl by pořád v tom starém bytě, možná by se k němu přistěhoval kamarád a měl by stejnou práci o 12 hodinách denně a přesčasech. Jezdíl by s kamarádama na vodu, na festivaly, na čundry. O to cestování tak nejde, to by ho bavilo, ale nevracel by se k nám domů. Co bych dělala já bez manžela? Seděla bych ve stejné kanceláři, chodila bych se najíst do restaurací, možná by mě něco napadlo o psaní recenzí, ale to je jen domněnka. Bydlela bych v bytě 1+kk s výhledem na město a občas někam vyrazila letadlem. Asi bych chodila na nějaký jazykový kurz a určitě bych byla pořád u řeky.
V pondělí přebíráme pozemek a já už teď vím, co udělám. Budu sedět uprostřed té zahrady a budu mít pocit naprostého štěstí. Máme pozemek a je jen náš! Bude tam stát náš dům, náš nový domov. Za rok budou na zahradě běhat dvě cácory a pes.
A jak to, že jsme pořád spolu? Stejný smysl pro humor, to každopádně. Společné cíle? Stoprocentně. Dvě děti? Určitě. Vzájemná podpora? Bez ní by to nešlo. Mám ještě pokračovat? Není třeba. Prostě to spolu táhneme. Za jakéhokoliv počasí, za jakékoliv nálady.
Je to asi 2 roky, co jsme si řekli, že jestli jsme zvládli ten hektický a těžký začátek, tak už zvládneme všechno. A ono to pořád vychází.

Přežít...

15. září 2016 v 12:27 | Yvona
Kontrola tento týden. Doktor: jak se cítíte? Já: všechno mě bolí, malá kope o 106 a mám strach z porodu, takže to musím už jen přežít. Doktor: to jste řekla správně, musíte to přežít.
Motto posledních týdnů před porodem: hodit se do klidu a přežít! Paráda!
Bolí mě všechno a to z jednoho prostého důvodu - vážím o 13 kilo víc. Pro někoho přirozená věc, pro mě nikoliv. Dalším důvodem je, že ta malá Gabriela se snaží mamince, mně, dát najevo, že tam je a to dost bolestivým způsobem. Kopance do žeber, do boků a ještě víte kam. Vadí ji cesta autem. A do jako velmi moc. Seděla jsem v autě na zadním sedadle, vedle sebe kabelku a Gabriela kopla tak, že se kabelka odporoučela. Takovou má sílu. Když se blíží jedna z odpoledních hodin, kdy to malé hádě v břiše usne, manžel a dcera tomu nasadí korunu tak, že se na mě přicucnou, ťukají na moje břicho s větou: Miminko, ty spíš? Nespi. Díky, ještě že vás dva mám. Prudiči.
Toaleta!! Zaklínadlo, které opakuji čtyřikrát do hodiny a běda, jestli jde manžel nebo Emína na záchod přede mnou. V žádným případě, já mám přednost. V tomhle teda určitě. Včera šel manžel do sprchy a já za ním zavřela dvoje dveře, abych neslyšela tekoucí vodu. Stejně to zabralo a to jsem byla na záchodě před několika minutami. Znáte tu průpovídku o věčně čurající koroptvi? Tak já už dávno nejsem ani ta blbá koroptev. Kotoptev se přede mnou může jít zahrabat, já jsem víc. Nejlepší rada od zkušené maminky zní: spi, dokud můžeš. Ha, ha!! My usínáme s Gabrielou spolu. Mezi osmou a půlnocí chodím každých 10 minut na záchod a potom? Asi usnu. Nevím, kdy, nevím, jak, ale vzbudí mě budík do školky. Ráno to jde, jsem totiž ranní ptáče, Gabriela sova po manželovi, takže mám klid. A během dne je živo.
Strach z porodu mám. A proto sahám po placebo a je mi jedno, co to je. Doktor se snažil být nakloněn optimismu, ale prostě mu to nešlo. Prý to bude rychlejší, ale ostatní nedokáže odhadnout. Ale když budu klidnější po čaji a semínku nebo něco takového, proč ne. Hlavně si mám do nemocnice zavolat záchranku, protože doprava v našem městě je na ....porod v osobním autě uprostřed kolony.
Přežívám, užívám, od zítra má pršet, další plus pro mě. Jdu si koupit kytku, už teď si ji zasloužím, ale zrovinka teď odcházím na toaletu, Gabriela potřebuje více místa.

Jízda autem

7. září 2016 v 14:46 | Yvona
Říká se, že je to jako jízda na kole. Nezapomíná se. Záleží ovšem na tom, jakým kolem jste jezdili a na jakém jezdíte teď. To samé platí pro auto. Před několika lety jsem jezdila starým golfem. Byl starý, ale sloužil dlouho a spolehlivě. Pak jsem otěhotněla a můj budoucí manžel nechtěl, abych řídila. Chápu. Potom jsem párkrát jela s miminkem na nákup. Dobrý nápad to rozhodně nebyl. Plné ruce, do toho břečící mimino a když už jsem byla, konečně, před domem, nebylo kde zaparkovat. Zaparkovala jsem daleko od domovních dveří a přenášení nákupu a miminka domů se rovnala nadlidskému výkonu. Volala jsem na magistrát a dostala se mi informace, že před vlastním domem by mě značka reserve stála 15000,- ročně. Co naplat, velké město s dvěma auty na rodinu, stojí peníze. Auto nám pomalu, ale jistě, selhávalo, až zestárlo natolik, že se s ním nedalo jezdit. Asi tak rok jsme byli bez auta. A víte co? Ani nám to nepříšlo. Bydlíme blízko centra, všude to máme kousek a nákup se vešel do kočárku nebo do batohu. Je to 2 týdny, co nám před domem stojí novější auto. Je naše a parkujeme před svojí garáží. Bezplatně. Vzhledem k tomu, že nejsem natolik přizpůsobena dlouhým procházkám, začala jsem před 2 dny jezdit autem. Jel se mnou manžel, protože jsem si po takové době nebyla jistá. Přece jenom jezdila jsem s golfem, ne s fordem. Jasně, že mi auto dvakrát chcíplo. Ale nastartovalo. Za tu dobu, co jsem nejezdila, se u nás ve městě opravovalo. A malovali se nové pruhy a přibyly semafory. Zvyk je železná košile a já tu košili budu muset převléct. Jezdím ráno do školky s dcerou a hledám místo k zaparkování. Není a není! Jsme ve městě a aut je tu až moc. Jela jsem v poledne pro dceru a hledala místo k zaparkování. Není a není a i tam, kde se normálně neparkuje, stojí auta. Po dvou okruzích jsem to vzdala a drze se postavila k obrubníku. A čekala, kdy přijede policie. Nic. Pro dnešek mi to prošlo. Jako řidička jsem se moc nezměnila. Nadávám na chodce, kteří nečekají na zelenou a prostě a nenápadně vstoupí do vozovky. Nadávám na řidiče, kteří mi nedají přednost nebo udělají kolem mne myšku. To vše proto, abych za ním stála na dalších semaforech. Tak tenhle chvátal, aby si polepšil o 3 metry. NAdávám na nové jednosměrky, které dříve jednosměrkami nebyly.
Je to o zvyku no :-)

Školka pro dvě

7. září 2016 v 11:03 | Yvona
5.9.2016. Nástup do školky. Povídaly jsme si o tom s Emínou s předstihem. Těšila se do školky, ale nevěděla, do čeho jde. Že tam opravdu bude bez maminky zjistila v šatně. Převlékla se, pozdravila děti "ahoj všichni", okoukla hračky a vrátila se pro mě. Vzala mě za ruku a myslela si, že jdu do třidy s ní. Chyba lávky a velké zklamání. Emína bude ve třídě s cizími dětmi, s cizí paní učitelkou a bez maminky a tatínka. A přišel pláč. Pardon, pláč ne, hysterický výlev. Já brečela taky. Schovala jsem se za dveře a brečela. A nebylo to tím, že jsem v 8.měsíci a jsem tedy, podle tabulek, citlivější. Nene, je to tím, že je Emína pořád moje holčička. Těšila jsem se na to, až Emína půjde do školky, že doma stihnu tolik věcí, které sice s Emínou taky stíhám, ale nemám na to ten klid. A nic. Ráno dovedeme Emínu do školky a já sedím doma, zaměstnávám se kravinama, mám stažený žaludek a pořád na ní myslím. Co asi dělá ve třídě? Našla si kamarádku nebo kamaráda? Stýská se jí? Pláče? Jaká je paní učitelka? Zkrátka, první týden jakobychom do školky chodily obě dvě. Emína fyzicky a já psychicky. Já osobně si pamatuju, že se mi do školky taky nechtělo. Nikoho jsem tam neznala a bylo to tam šíleně dlouhé, než mě vyzvedli a šli jsme domů. Nevím přesně, jestli jsem si vůbec zvykla. Chodila jsem do dvou školek. Jednu jsem měla ráda a tu druhou ne. A pak přišla základní škola a ta byla docela fajn.
Manžel mi tvrdí, že on určitě ve školce nebrečel, ale zároveň nechce, abych si tu informaci ověřila u jeho mamky. Jasně, že brečel. Určitě!
Emína je ve školce třetí den. Pravda, dopoledne jsem šla do banky a vyřizovala, což s Emínou jde těžko. A pak jsem šla městem, svým tempem, koupila věci, na které bych si při hlídání běhající dcery nevzpomněla. Najím se! V klidu, bez otázek, bez puštěné pohádky. Sním si svojí porci, aniž by mi Emína šahala do talíře. To je velká výhoda toho, že je Emína ve školce.Čekám na den, od kterého bude Emína chodit do školky s radostí, nestihne se ani v šatně převléct a poběží do třídy takovým tempem, že ji nestihneme ani zamávat. To budu o hodně klidnější. Do té doby budu koukat na hodiny a odpočítávat minuty, než nastartuju auto a pojedu pro ni.