Při procházce po městě jsem se zahlídla ve výloze. Musela jsem se nad tím odrazem pozastavit. Měla jsem takové břicho poprvé? To není možný, že je takhle velké! Doma totiž velké zrcadlo nemáme, jen malé v koupelně, a tak vidím jen svůj obličej. Víceméně pozoruju, že moje břicho roste den za dnem. Jsem velryba. Jiné zvíře mě nenapadá. Chodím břichem napřed, ale boty si ještě obuju. Přijde mi, že večer je břicho největší, ale to je tím jídlem. A co je nejzvlástnější, Gabriela má jen něco přes kilo a já přes 10 kilo navíc. Kde je ten zbytek?
Už ani nevím, co si mám vzít na sebe. Vytahuji zapomenuté kousky oblečení ve velikosti L, velikost M už mi nestačí.
Tak si takhle sedím doma na gauči, hladím si bříško a jsem trochu smutná z toho, že se nemůžu tak hýbat. A když už, tak se k pohybu vysloveně prohekám. Přetočení z jednoho boku na druhý mi trvá asi tak dlouho, jako obhlížení šatů u skříně včetně rozmýšlení, co teda na sebe.
Jako by to manžel tušil, že mi není do smíchu, tak si sednul vedle mě a říká: já mám taky doma letušku a modelku.
"Co? Jak si k tomu přišel?" Vůbec jsem nevnímala celou tu situaci. V televizi prý říkali něco o tom, že letušky jsou nejhezčí. Modelka teda fakt nejsem, i když na některých fotkách mi to seklo. No právě, seklo - minulý čas.
Musím koukat dopředu. Břicho bude zase pryč a já budu zase taková, jaká jsem byla. Akorát si na to musím počkat.
Od manžela to potěšilo a zvedlo mi to náladu.