Jsem levák, píšu levou rukou, jím taky levou rukou. Z mého dětství si pamatuju tohle: byla jsem dítě, co kreslilo levou rukou a všichni okolo se divili. Poznámky o levácích a nefalšovaný podiv nad takovýmto výskytem levorukého dítěte zněly všude, kde jsem byla já. Babička mi vyprávěla, že taky byla levák, ale za jejího dětství se levoruké děti "předělávaly" na praváka. Za mého dětství už ne, nechalo se to prostě tak. Kreslila jsem levou, učila se psát levou. Byly tu určitě nedokonalosti v podobě škrabky na brambory, hokejky a jiné potřeby jen pro pravoruké.
Někdy jsem si připadala jako v ZOO. " Jéé, ukaž, jak držíš tu tužku? Jak to píšeš? Ukaž, jaká jsi krchňa". Nechápala jsem, co je to za senzaci. Někdy jsem toho měla vážně dost.
Na základní škole to byly protočené panenky učitelek, když jsem si při psaní perem rozmazávala hřbetem ruky písmo. Učila jsem se s pijákem. V jídelně jsem držela lžíci a vidličku v levé ruce a učitelky v jídelně jen kroutily hlavou. Připadala jsem si hrozně hloupě, že na mě koukají, jako kdybych byla úplně neschopná. Pamatuji si ten zlom, na druhém stupni, kdy jsem psala na tabuli a dávala jsem si hrozně záležet na tom, aby mi to šlo a paní učitelka mě pochválila, jak mám hezké písmo. Po tolika letech jsem si připadala normálně Jako ostatní spolužáci. Do té doby jsem prostě byla divná a to jsem měla samé jedničky. Levá ruka byla jako magnet pro rejpavé učitelky a pro známé s průpovídkou o krchně. Jak já to slovo nemám ráda. Věřte tomu nebo ne, ale já jsem se učila tajně psát pravou rukou. Nebylo to nikdy tak dokonalé jako tou levou, ale když je nejhůř a levou rukou jím, dokážu své dceři malovat pravou rukou nebo jí napsat čísla a písmena. Také si pamatuju na našeho učitele dějepisu. Byl to levák. Tenkrát jsem si řekla: "hele, on je levák a nikdo se nad tím nepozastavuje. Je to učitel a píše nám na tabuli levou rukou" Když to šlo u něho, proč ne já? Začala jsem svou levou ruku brát jako přednost. Poznámky ignoruju. Ale také je to tím, že jsem starší. Jako malá holka jsem neuměla oddělit důležité od nedůležitých. Cokoliv mi bylo od učitelek řečeno, to jsem brala hrozně vážně.
Uběhlo mnoho let. Občas se někdo podiví, jak to a proč? No proto! V době mého zaměstnání u ČSA ke mně přišel kolega a začal vyprávět, že s manželkou řeší syna. A proč jako? Protože začal držet pastelky v levé ruce a manželka je z toho nešťastná. To už jsem se naštvala. Ne na něj, ale na všechny ty rejpavé učitelky ze základní školy.
Zvedla jsem se a říkám mu: "Tak hele, já píšu taky levou ruku a koukni na mě. Splnil se mi sen. Navíc jsem hezká a chytrá, cestuju po světě a mluvím třema jazykama. Tak co?"
"Hm" odmlčel se. "Máš pravdu. Máme se na co těšit" říkal kolega.
"Tak vidíš. A ne abyste do něj rejpali, že píše levou. Počkej, bude z něho genius"
Takhle situace mluví za vše. Leváci jsou prostě fajn. Neumí sice oškrábat brambory, občas mažou písmo hřbetem ruky, potřebují hokejky pro pravoruké a taky občas přehodí příbor na prostřeném stole. To fakt není žádná tragédie.
Jsou chytří a mají velkou představivost.
ahoj každý z nás je niečim výnimočný. len sa to prejaví neskôr... možem to sám potvrdiť... buď na seba hrdá tam kde si teraz :)