Den blbec začíná blbým, lépe řečeno, naprosto debilním ránem. Heslo dne blbec totiž je: když už, tak už. Ráno začíná nuceným probuzením. Ještě bych si dáchla, ale nejde to. Chce se mi hrozně na záchod, za zády mi skáče dcera, že už je světlo a "vstávat, vstávat!" a pes už se protahuje a jestli fakt nevstanu, tak se vyčůrá kdekoliv. Fajn, hážu na sebe župan, pustím psa, mezitím dcera přeběhne do obýváku na gauč a jakmile mě uvidí, začně skandovat: "mami, pohádky!, mami, mlíčko kakaíčko! Mami, mami!" Ježíš, já ani nerozlepila oči. Mlíčko se bude nějakou chvíli hřát, což pro Emínu znamená asi 100 let, protože pořád skanduje to svoje "mlíčko kakaíčko" Emí, prosímtě, ne tak nahlas. To, že to řekneš tisíckrát, to neurychlíš. Co chceš za pohádku? Prasátko Pepina? S prominutím, ale ty vole, prasátko Pepina je jako ozvěna v hlavě, pořád Pepina. Jestli to dneska ráno zase pustím, dojdu si pro kladivo a rozmlátím počítač. Zalžu, že prasátko Pepina ještě spí a nejde pustit a zapnu Déčko. Co ta snídaně? Nehodlám zapínat tlačítko představivosti, prostě bude chleba s máslem. Nechceš chleba s máslem? Tak to je smůla, dcero. Emína se na chleba dívá nedůvěřivě, ale když na mě vidí, že se mnou nehne a rozhodně nejdu dělat palačinky, tak si teda milostivě ten chleba vezme. Manžel v práci. Ale on by stejně nevstal a neudělal tu snídani. Kdyby byl doma, tak se nenápadně odplíží do ložnice, že si jde přispat. Přísahám, že kdyby to dneska udělal, zažil by něco, co nazývám tantalova muka. Jasně, on chodí do práce, ale já jsem těhotná a naštvaná a nejraději bych prospala celý den. Emína chce čůrat. Ach jo, to jako fakt musím vstát z toho gauče a běžet s ní na záchod? No jasně, že musím, protože je na záchodě tma a Emína to zase drží do poslední chvíle. Když jí rychlým pohybem nesundám pyžamo, tak budu vytírat. Dobrý. Zase sedíme na gauči u pohádek, já jsem se po 30 minutách koukáním doblba asi probrala. Ani studená voda chrstnutá do obličeje moc nepomohla. Tak jo, prý jdeme na procházku. Třeba mě ten červstvý vzduch probere. Tou procházkou myslím šourání na druhou stranu ulice a zpět a abychom nešly jen tak, skočíme do DéKáčka pro linecké kolečko. Emína se mi motá pod nohy, nejraději by zvedla cokoliv na chodníku a prozkoumala to. Při obouvání bot si mele svoje něco a nevnímá, jak ji říkám: "Emí, boty. Emí, zatlač" Ne, Emína je úplně mimo, někde u druhé sloky Holka modrooká. Já ale takhle sedět nemůžu, tak na ní zvýším hlas, že teda obouváme ty boty. Pes. Dej mi pokoj, pse, hlídej zahradu a moc na mě nekoukej. DéKáčko. Paní mi prý nevrátí, nemá drobný. Takže přes ulici rozměnit. V trafice taky nemají drobné. Sakra, to není můj problém. Až mi bankomat bude vydávat peníze po 50,- nebo 100,-, tak dám vědět. Takže v trafice mají drobné, ale nechtějí dát. Ale dají. Jdeme zpět do DéKáčka, paní asi odhadla můj naštvaný obličej a udělala mi čerstvé capuccino. Díky za první pozitivní věc, dokážu ocenit. Doma to vypadá následovně. Bordel, kam se podívám a neřeším. Emína už potřetí rozlila vodu, takže musím zakleknout a vytírat. Dávej pozor, Emíno. Jojo, mami a rozleje podruhé. A žádná voda! Potřetí vodu rozlila večer, kdy se mi omlouvali i s tátou a manžel mi pomohl tu spoušť poklidit. Oběd se mi nepovede. Ale Emína je to ochotná sníst. Spíš ochutnat. Já to jíst nebudu. Chci čokoládu! Jenže zbytek čokolády mi manžel sežral v noci. Sakra práce! Až přijde z práce, seřvu ho za tu čokoládu. On ji nepotřebuje, já ji potřebuju! Manžel volá cestou z práce, že jde na pivo, že má plnou hlavu a bla bla. Dostane vynadáno za čokoládu. A já mám taky plnou hlavu a vůbec mám fakt blbej den, takže ať mě neštve ani on. Zbytek večera se táhne jako nudle. Emína se počůrá na podlahu. Nemá čas, spousta hraček a spousta aktivit okolo. Dostane vynadáno. Jde do vany. Koupu Emínu a do toho pes počůrá dveře od koupelny. Ale už...s prominutím, do prdele! Pes dostane vynadáno a padáka na zahradu. Musím to vytřít, nadávám. Emína se koupe, cáká po té koupelně. Zase vytírám a tentokrát už jsem fakt naštvaná. Emína dostane vysvětlení, že maminka je unavená a bolí jí bříško, takže nepotřebuje, aby Emína cákala na podlahu. Za nějakou hodinu pustím psa domů, ten má radost, skáče po nás, kouše. Zase dostane vynadáno. A už dost! Do postele! Cože? Mlíčko kakaíčko? Ježiši!!!
Kakaíčko. Kuchyň neuklízím,kašlu na to. Ať to uklidí tatínek. Jenže ten to neuklidí, protože přijde až pozdě. V půl desatý si chce hrozně s náma povídat. Dostane vynadáno. Já jsem unavená a chci spát a dokud ti dva neusnou, nebudu spát ani já. Tak on si nedá pokoj? A ven z ložnice! Emí, lehnout a dejte mi všichni pokoj. Usínám! Den blbec má jednu krásnou výhodu. Ráno začne a večer skončí. Druhý den je zase pohodový!
SUPER BLOG.Máš super články.Hodně štěstí ♥