Od té doby, co chodí manžel na nákupy, jsem musela změnit systém. Manžel dostane nákupní seznam a nakoupí přesně podle něj. Co není na seznamu, to nekoupí. Logicky, že? Já zase koupím to, co na seznamu je, občas něco zapomenu a občas hodím do košíku něco navíc.
Takže manžel včera vyrazil po práci na nákup. Úplně jsem se zhrozila zjištěním, že jsem mu nákupní seznam nenapsala čokoládu, tak jsem mu v rychlosti poslala sms. Na čokoládu jsem měla hroznou chuť. Čokoláda je hrozně fan, dostane se mi do žil cukr a energie a je taky moc dobrá na nervy, což se mě, jako těhotné, docela dost hodí.
Tak jo, čokoláda na cestě. Mezitím se vzbudila dcera, takzvaně "poprdeli". Fajn, čokoláda se hodí i pro dceru.
Táta! Táta! Dveře se otevírají a vchází hlava rodiny s plnýma rukama. Nese pytel brambor, tašku a batoh narvaný k prasknutí. Jdeme vybalovat. Kromě 10 jogurtů a 5 druhů sýra vyndavá vše, co bylo napsáno na nákupním seznamu. Je prostě dobrej. Emína sedí vedle něj na paraperu, sleduje ho a hypnotizuje a ptá se: "Táto a máš čokoládu?" Táta pořád vybaluje, já už z toho čekání začínám být otrávená, Emča vzteklá. "Táto a máš čokoládu?"
Manžel dramaticky prohledává batoh, prý ji asi zapomněl koupit. Jenže je průhlednej. On ji nezapomněl koupit, jen dělá Drahunu. Koupil taky minipizzy, které jsem stihla strčit do trouby, budou za 15 minut hotové. Konečně! Čokoláda je na světě a hned dvě. Náš svět je zachráněn. "Ale až po jídle", prohlásí manžel. Cože? To snad nemyslí vážně?! Já jsem otrávená ještě víc než předtím, Ema spustí pláč. Upřímně řečeno, kdyby manžel někam zmizel, tak prostě tu čokoládu rozbalíme, dáme alespoň jeden kousek a budeme se na tu čokoládu minimálně koukat, dokud nebudou ty minipizzy. Jenže manžel nezmizel, odešel sice na toaletu, ale moc dobře naslouchal, jestli náhodou netrháme papírový obal a nešustíme s alobalem. Osm nekonečných minut, než zapípala trouba, že jsou minipizzy hotové. Uraženě jsme si s Emínou vzaly dvě na talíř a odešly trucovat do ložnice. "Až tohle sníme, bude čokoláda" říkám vítězně. Emína kývá hlavou. Zhltneme ty dvě minipizzy a už přichází manžel a nese nám tu čokoládu. "Snědly jste to všechno?" ptá se. Jasně, už nám vybal tu čokoládu. Je to tu. Emína jednu kostku, já jednu a pak už to do sebe cpeme. Úsměv na rtech, štěstí v srdci, čokoláda na cestě do žaludku a cukr v krvi!!!
"Díky táto, díky zlato" děkujeme mu a dávame mu pusu na tvář. Je prostě nejlepší. Sice prudí, ale čokoládu donesl.
Skvělá příhoda, parádně napsaná a opravdu ze života.....