Srpen 2016

Náš pes

31. srpna 2016 v 10:19 | Yvona
Bude tomu v říjnu rok, co se nám narodil pes. Rony k nám přibyl na Vánoce minulého roku. Bylo to takové nerozkoukané štěňátko. Tomu, že je to blázen, jsme moc nevěřili. Ale uvěřili jsme tomu velice brzy. Přes rozkousané ponožky, pantofle, pelíšek, který vydržel cca 14 dní až před díry v povlečení. A začala vojna. Rony se učil poslouchat. Je to blázen. Všechno bral jako hru. občas ho manžel nebo já ručně poučil, co se teda ale opravdu nedělá. Rony nám rostl před očima. Naučil se spát v pelíšku, ale víceméně spí buď s manželem na gauči nebo s námi v posteli. Také má za sebou jeden výlet po okolí a protože skončil po odchytnutí v útulku, už nikdy neuteče. Po návratu z útulku se totiž od nás nehnul 2 dny. Ležel u nás a nechal se hladit. Když už mě hodně zlobí (kouše vše možné), tak mu stačí pohrozit, že skončí v útulku a Rony nasadí supersmutný výraz v očích a mě to přejde. Rony se také naučil chodit tam, kde je mu dobře. Nejčastěji ke tchánovi, který mu dovolí úplně všechno a dostane tam vždy něco k jídlu. U nás dostane jen granule a rohlíky. A piškot jako pochvalu.
Rony nás hlídá. Spíše teda hlídá svoje nové teritorium - zahradu. Štěká na všechno a všechny, co se mu nezdají být v pohodě. Ptáci a kočky od sousedů už vyhnal kompletně. Občas se mu nad hlavou proletí holubice, jen tak, aby se neřeklo. Na zadní stranu zahrady je nalepené parkoviště a Ronymu se to taky moc nepozdává, že tam chodí cizí lidi. Štěká o 106. Zleva máme hospodu se zahrádkou, to mu taky leze na nervy. Chápu. Mně to taky vadí, ale neumím štěkat. Zprava bydlí sousedi, co od rána do večera sedí na zahrádce a dost nahlas si podívají. Rony je usměrňuje, co může. Manžel mi říká, že je to taková hra "kdo s koho". Netuším, kdo z nich bude vítěz, jestli Rony nebo sousedi, zatím je to nerozhodně. Rony miluje hmyz, zejména velké pavouky. To si takhle jednoho chytne do tlapky a tlamou dráždí toho pavouka. Pavouk už neodejde po svých. Podobně to dopadlo s broukem. Šneky před ním zachraňuje Emína.
To je náš Rony. Manžel ho cvičí, je hodně učenlivý, ale pořád to má svoje mouchy. To se zajede.

Dcero moje...

31. srpna 2016 v 8:02 | Yvona
Dcero moje...
máme před sebou důležité datum. Den, kdy vykročíš směrem ke své samostatnosti a mně dojde, že mě až moc nepotřebuješ. Budu tu pro tebe vždy, ale už nebudu s tátou jediná ve tvém dětském světě.
Moje první vzpomínka na tebe je na porodním sále, kdy si ležela v postýlce vedle mě, držela si mě za ukazováček a koukala si na mě. Mlčky. Škoda, že jsem se na tebe, jako na první miminko, lépe nepřipravila, ale která prvorodička je vlastně stoprocentně připravená?
Myslela jsem si, že všechno zvládnu sama a na jedničku. Ať už to byly poporodní stavy, stavy, kdy jsem chtěla od tebe utéct. Ale zůstala jsem, protože stačilo, aby vyšla za roh domu a vracela jsem se zase k tobě. Byly dny a noci, které nestály za nic a mohly jsme za to obě dvě. Ty si mi chtěla něco říct a nevěděla jsi, jak a já ti zase nerozumněla. Prožily jsme toho spolu hodně, i pád ze schodů, kdy si se rozhodla, že to sejdeš sama a to jsi ani neuměla pořádně chodit. Sama! To tvoje slovo, které slyším častěji a častěji. Já sama, mami. Ema šikovná. Ano, jsi velmi šikovná. Nic mi nedalo tolik práce. Smrkání, chození na toaletu, oblékání, všechny tyhle kámeny úrazu jsme zvládly na poprvé. Jízdu na kole už taky zvládáš. Nebyla jsem nemocná, možná jednou. Stoličky ti narostly a neví o tom nikdo z nás. Jsi naše sluníčko, které ale umí pořádně pozlobit. Neposloucháš. Máš svojí hlavu a nenecháš si od nikoho poroučet. To máš po mně. Občas je to fakt na facku, konečně rozumím své mamce, která na mě občas neměla trpělivost stejně jako dnes já. Místo poslechnutí diskutuješ a když už se rozčílí i táta, tak je to vážný. Jsi hravá, baví tě všechno. Miluješ "čtení do ouška", zpívání, malování a běhání. Nejsi mi podobná, jsi celý táta. Jsi krásná! Modré oči, blonďaté vlasy, malý nosík.
Až budeš větší a starší, věřím, že si spolu popovídáme, že budeš cestovat a poznávat jako já. Mám pro tebe pár rad, které pro mě nikdo neměl, ale já je budu mít pro tebe. Třeba je budeš chtít slyšet. Jsi dost svéhlavá, takže o tom pochybuju, ale naděje umírá poslední.
Jsi to prostě ty. Lezeš nám občas na nervy, ale my tobě taky. Chceš všechno hned a teď, někdy se to dá i zařídit, ale někdy musíš i ty počkat, jako my jsme čekali na tebe.
Dcero moje, přeju ti šťastné vykročení správným směrem.

Kočárkový tunning

30. srpna 2016 v 8:32 | Yvona
Jako prvorodička nepolíbená rozhodnováním ohledně perfektního kočárku jsem tenkrát, před 4 roky, vybrala modrobéžový sportovní kočárek. Pamatuji si, že jsem se se zájmem koukala i na bugaboo, ale nechala jsem se přemluvit, abych ho nekupovala a pak litovala. Následujících 5 měsíců jsem se s modrobéžovým kočárkem značky Chicco rozčilovala. Nezatáčel, jak měl, byl těžký, když jsem s ním měla vyjít 3 schody do domu, byla jsem vzteklá a zadní kolečka se pořád zabržďovala. Sáhla jsem prostě vedle a celá žhavá jsem kupovala golfky, které s námi prožily 2 roky a byly k nezaplacení. Můj vůbec první kočárek Chicco putoval do bazaru a byla jsem velmi překvapená, jak se rychle prodal. Jako matka s kočárem v ruce kdykoliv a kdekoliv jsem měla možnost porovnávat kočárky s ostatníma maminkama a získávat zkušenosti a vstřebávat rady. Když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, myslela jsem si, že kočárek vyberu raz dva. Chtěla jsem městský kočár, lehký, šedý. Jenže za ty roky se jaksi řada městských kočárů rozšířila do nekonečna a my s manželem 2 dny koukali do počítače a nemohli se rozhodnout. Nakonec jsme vybrali jeden jediný. Nejprve pohledem. Po vyzkoušení a přeměření jsme spokojeni všichni. Je to lehký kočár, do kterého se vejde jak novorozenec, tak 3-leté dítě. A teď to začíná. Doplňky ke kočárku. Kde, jaké....a co nejpraktičtější a zároveň nejhezčí!
Jako první jsem zvolila držák na pití...ehm...hlavně na kelímek s kávou pro maminku. První koupě dopadla katastrofálně. Držák vydržel jednu jízdu po městě. Neudržel ani malou láhev s vodou. Reklamace. Co dál? Tašku na kočár. Aby ladila, aby měla vůbec nějakou funkci, aby se dala sehnat. Pláštěnka, bez okýnka, kterým stejně do kočárku prší a fouká. A ten správný zimní fusak do kočárku. Zimní fusak je vyřešený, podomácku. Jsem na sebe pyšná, vypadá opravdu hezky. Když jsem jednoho dne zabrouzdala na internet, zjistila jsem , že ta správná matka od kočárku musí mít asi tak 10 nejdůležitějších doplňků ke kočárku včetně slunečníku a stínítka. Já upřímně věřím, že se bez většiny věcí obejdu. Plenka a kolíky to zachrání stejně dobře jako slunečník. Navíc, jak si tak pamatuju, tak náš golfový kočárek byl od jisté doby zapatlaný, politý s nalepenýma zbytkama od křupek. Tak proč utrácet za krásné doplňky, když to skončí stejně? Upatlaně? Vytuněný kočárek vypadá nádherně, o tom žádná, ale to bych si musela denně vyhradit hodinu času, abych kočárek umyla a vyleštila na další den. To radši tu hodinu vezmu a strávím úplně jinak.

Obag kabelka

26. srpna 2016 v 17:57 | Yvona
Není to tak dávno, co na trh doslova vtrhla kabelka OBag. Chápu, že po ní ženy šílí. Mně tato plastová kabelka nic moc neříká, navíc, OBag je naprosto všude, kam se podívám. Přijde mi, že která žena nemá OBag, tak je marná. Tak jo, jsem taky marná, protože ji nemám.
Ovšem, s touto kabelkou souvisí také styl oblékání. Ležérnost, kvalita a pohodlí. Pokud se žena takto oblékne a přes rameno hodí OBag, je radost je podívat. Já tedy s údivem, jak to všechno spolu klape a sluší.
Předevčírem jsem však na ulici zahlédla ženu, nebo spíše mladou slečnu, které se na ramenu houpala kabelka OBag, ale zbytek jaksi vůbec neladil, neseděl, no prostě totálně mimo mísu. A to je právě ta škoda. Vůbec se k ní ta kabelka nehodila. Proč si ji kupuje? Aby byla in? Aby byla jako dalších 500 žen, které svojí OBag kabelku už mají?
Díky tomuto pohledu jsem se zapřemýšlela nad tím, že některé ženy kupují věci - oblečení, kabelky, které jim vůbec nesedí a vůbec jim nesluší jen proto, že tohle triko má tahle a tahle. Kašlat na to. Proč někoho kopírovat?
Taky mám toto období za sebou. Hrozně ráda jsem listovala módními časopisy a obdivovala a kupovala věci, které jsem měla jednou, nebyl to můj styl. Můj nynější styl je tak pohodlný, ležérní, nenápadné barvy, ale mě se líbí. Ne že bych byla šedá myška, ale neonové barvy opravdu ne. Hlavně, už mi bylo 33 let, oblékám se dospěleji. A při skoro už dvou dětech je nejlepší tzv. mateřský styl. Nedávno jsem viděla maminku. Hrozně jí to seklo a to měla na sobě bílé triko a lacláče. Obyčejné lacláče.
Abych se vrátila k OBag...děkuji, nechci. Už je téhle kabelky přehršel. Chtěla jsem velkou, prostornou kabelku a taky ji mám. Nenápadná, ale moje. A v ní dudlíky, kapesníky, peněženka, sem tam nějaký papírek od sušenky, vlastně bych se za ten bordel v kabele měla stydět. To je mateřský styl. Nosím tílka, pohodlné šaty, těším se zase na rifle (po porodu), svetr a obyčejné triko a moje milované conversky. V zimě válenky. Ať si říká kdo chce co chce, je v nich teplo a to je důležité, ne?

Hurá do školky!

26. srpna 2016 v 17:55 | Yvona
Zaprvé - já jsem paní učitelka. Zadruhé - Ema je taky paní učitelka. A dotáhla to tak daleko, že při procházce městem hubuje ostatní děti. V tu chvíli dělám, že ji neznám. Zatřetí - paní učitelka píše na tabuli. Ema umí počítat do deseti v češtině, angličtině a němčině. Nevím proč, ale eins, zwei, drei ji vždycky rozesměje. Umí barvy. Pozná pár číslic, ale ostatní dohoníme. Obléká se sama, jedině sama a když ji chci pomoct, protože se zamotala do rukávů, tak mi dá dost hlasitě najevo, že ona to chce udělat SAMA! Když se ji to hodi, je to velká holka. Když se ji to hodí a je unavená, tak je to miminko, které chce pustit pohádky a strčit do pusy dudlíka. Jak jsem ji nelákala na spaní ve školce? Každý večer jde na déčku Čtení do ouška. To Emína miluje. Tak jsem ji řekla, že ve školce po obědě bude paní učitelka taky číst do ouška a až se Emína vyspí, tak pro ni dojdu já nebo tatinek. To by bylo.
A teď to hlavní. Emína je tak zaujatá hračkama nebo okolním světem, že zapomene, že potřebuje na záchod. Pak běží na poslední chvíli a jak už to při svlékání neudrží, je to na kalhotech. To pak za mnou přijde, máminko, je to mokrý. To se vypere. Ale jak ve školce? Doufám, že ji to tam přejde. Nebo spíš naopak, ve školce bude tolik nových věcí a nové děti. Necháme se všichni překvapit.

Krásná...

24. srpna 2016 v 19:26 | Yvona
Dneska jsem si koupila časopis Maminka. Nejen, že je tam pořád co číst, ale dneska se mi trefili do noty. Porodní bolesti - to mě čeká. Hubneme po porodu - to mě taky čeká. Blogerky o kráse - to trochu zanedbávám. A tak jsem se do toho pustila. Do toho zkášlovacího plánu. Jak být ještě krásnější než jsem teď :-D
Prvním krokem je ustanovit si jeden den v týdnu jako ten zkrášlovací. Když mám jeden uklízecí den, tak proč ne ten na manikuru, pleťovou masku a pedikuru? Jaký den by to měl být? V pondělí mám nejvíce energie, o víkendu zase výlety a návštěvy města. Jasně, bude to pondělí nebo úterý. To bych měla.
Kde začít? Blogerky píší o tom, že značka Dove a Vichy a Nivea a já nevím, co ještě.
Jinak...začnu tím, co se mi osvědčilo nejvíce. Dámy a pánové, představuji vám olivový olej, bílý jogurt, citron a zelený jíl.
Pro vlasy jen to nejlepší, že? Objevila jsem šampóny z východu, jsou úžasné, pro citlivou pokožku, výživné a levné. V koupelně nám stojí několik lahviček s tímto zázrakem a manžel chválí. Já taky chválím a jen doporučuji.
Olivový olej vybírám dražší, kvalitnější, protože se tím mažu od hlavy až k patě. Někdo olivový olej používá v kuchyni, já jen pro svou potřebu a občas kápnu do salátu. Bílý jogurt je to jediné, co mi pomáhá. Mám citlivou a mastnou pleť a když je nejhůř, sáhnu po bílém jogurtu. A citronu na noc. Přírodní vitamín C. Zelený jíl jsem si koupila, abych zkusila ten zázrak. Zázrak to je, to přísahám. Vypadám konečně normálně. Používám jednou týdně.
Co se týče barvení vlasů, domácí dílna je pro mě super. Nemusím se objednávat, nemusím sedět v kadeřnictví, kde smrdí barvy několika odstínů, nemám vlasy umyté šamponem, po kterém mě svědí hlava a ...ano, nemusím si povídat s kadeřnicí. Doma zvládnu taky. A stříhání? Víte, co je na delších vlasech parádního? Můžu si konečky vlasy sama ostříhat.
Če ká mě sice měsíc volných odpolední, protože Emína nastupuje do školky, ale pak nastane to těžší období nestíhání, vspěchu. Chystám se koupit 3-minutovou masku z Havlíkovy lékárny. Předpokládám, že celý můj den se bude točit kolem miminka a Emíny, ale věřím, že 3 minuty si ráno najdu. Jdu do toho.
Takže milé dámy, být krásná stojí peníze a čas anebo to nestojí nic neáž obyčejný nákup, trochu toho času a dost možná mi bude asistovat i dcera a kecat mi do toho. To se nedá nic dělat. Manžel se mě občas zeptá, zda bych nechtěla manikuru a barevné nehty. Nic praktického na tom nevidím, opravdu. Je to hezké, o tom žádná, ale pro mě to nic není.
Zítra mě čeká nákup. Mám před sebou posledních pár těhotenských týdnů a tak bych ráda do porodnice dorazila krásná. Koupím barvu na vlasy, bílý jogurt, citron a 3-minutovou masku od Havlíků. Já jsem připravena být krásná a co vy?

Ženy ženám...

23. srpna 2016 v 19:46 | Yvona
Teď to koluje na internetu. Rady ženám. Tedy od žen ženám.
Každý den si přečtu radu a dost často si to beru k srdci. Jsem trochu napřed v tom, že jsem sama se sebou srovnaná a vím, že už se nezměním, tak holt se mám ráda takovou, jaká jsem. Zajímalo by mě, jestli je taky nějaká skupinka: muži mužům a děti dětem, to by bylo o dost zajímavější.
Když tak přemýšlím a vzpomínám na to, co mi každý den radí ti dva tady: manžel a Ema, tak se musím zasmát. Ale je v tom hodně pravdy.
1) Mami, nezlob se. To nevadí. - tak jasně, že mě vztek za 5 minut přejde, ale musí to ze mě ven
2) Dej si kafe. - ráno bez kafe je prostě hrozný. Tím pádem jsem hrozná já.
3) To se vypere. - Nic není tak špinavé a mokré, aby se to nedalo vyprat. Tím pádem se nerozčiluju. Když dojde na lámání chleba, já mám pořád co na sebe.
4) Nezabírej se hovadinama. - rada nad zlato.
5) Já žádný bordel nevidím. Mně to nevadí. - tím pádem mě taky ne.
6) Přestaňte! - to je tak, když se s manželem dohadujeme o kravinách a dceři to celé přijde jako ta největší kravina na světě.
7) Tak to zkus. - přišla jsem, zkusila jsem a zvítězila jsem.
8) To se zahojí. - skutečně, všechno se zahojí.
9) Jdi prostě spát. - spánek mi vždycky pomůže.
10) Jdeme se projít. Jdeme ven. - čerstvý vzduch a procházka dokonale vyvětrá hlavu.

Prostě ženy ženám, manžel ženě a dítě matce!!

Patrik...

19. srpna 2016 v 8:14 | Yvona
Nemůžu si pomoct, ale manžel je hrozně podobný herci Patrikovi Děrgelovi. Nebo Patrik jemu, protože je mladší o 1 rok a 2 dny přesně. Oba dva jsou narozeni v únoru, mají hnědé oči, stejný zasněný pohled, stejný úsměv.
"On je snad podobný mně, ne?", zlobí se na oko manžel pokaždé, když se koukáme na pohádku, kde hraje Patrik. Dokonce i Emína řekne, že v té pohádce hraje táta.
Mají toho hodně společného. Oba dva jsou sportovci, tedy před několika lety hodně dobří sportovci, teď už trochu více pasivnější. Jsou stejně vysocí a tomu úsměvu se prostě nedá odolat. I když, manžela si jako herce v divadle nebo před kamerou fakt nedovedu představit.
Je to pár dnů, co manžel našel pilotní sluneční brýle a zkusil si je. Já svého manžela fakt vytáhnu do Prahy na divadelní představení, aby toho Patrika viděl naživo. A ještě lépe by bylo, kdyby se ti dva potkali , stoupli si proti sobě a dost možná by šli i na panáka, protože se to opravdu musí zapít.
A další...Patrikova přítelkyně a já máme stejný termín porodu a to v říjnu. Budou to holky. Téhle náhodě nedávám moc bodů, protože v říjnu nás bude rodit víc a to po celé České republice. Ovšem, kdyby se naše holky jmenovaly Gabriela, tak si už sednu na zadek.
Občas přemýšlím o tom, že manžela tajně vyfotím a pošlu fotku Patrikovi. Třeba se jednoho krásného dne hecnu.
Anebo se vypravíme do Prahy, nechám manžela stát na Václaváku a sám uvidí, kolik fanynek Patrika si k němu přijde pro podpis.

Svět leváka

17. srpna 2016 v 15:10 | Yvona
Jsem levák, píšu levou rukou, jím taky levou rukou. Z mého dětství si pamatuju tohle: byla jsem dítě, co kreslilo levou rukou a všichni okolo se divili. Poznámky o levácích a nefalšovaný podiv nad takovýmto výskytem levorukého dítěte zněly všude, kde jsem byla já. Babička mi vyprávěla, že taky byla levák, ale za jejího dětství se levoruké děti "předělávaly" na praváka. Za mého dětství už ne, nechalo se to prostě tak. Kreslila jsem levou, učila se psát levou. Byly tu určitě nedokonalosti v podobě škrabky na brambory, hokejky a jiné potřeby jen pro pravoruké.
Někdy jsem si připadala jako v ZOO. " Jéé, ukaž, jak držíš tu tužku? Jak to píšeš? Ukaž, jaká jsi krchňa". Nechápala jsem, co je to za senzaci. Někdy jsem toho měla vážně dost.
Na základní škole to byly protočené panenky učitelek, když jsem si při psaní perem rozmazávala hřbetem ruky písmo. Učila jsem se s pijákem. V jídelně jsem držela lžíci a vidličku v levé ruce a učitelky v jídelně jen kroutily hlavou. Připadala jsem si hrozně hloupě, že na mě koukají, jako kdybych byla úplně neschopná. Pamatuji si ten zlom, na druhém stupni, kdy jsem psala na tabuli a dávala jsem si hrozně záležet na tom, aby mi to šlo a paní učitelka mě pochválila, jak mám hezké písmo. Po tolika letech jsem si připadala normálně Jako ostatní spolužáci. Do té doby jsem prostě byla divná a to jsem měla samé jedničky. Levá ruka byla jako magnet pro rejpavé učitelky a pro známé s průpovídkou o krchně. Jak já to slovo nemám ráda. Věřte tomu nebo ne, ale já jsem se učila tajně psát pravou rukou. Nebylo to nikdy tak dokonalé jako tou levou, ale když je nejhůř a levou rukou jím, dokážu své dceři malovat pravou rukou nebo jí napsat čísla a písmena. Také si pamatuju na našeho učitele dějepisu. Byl to levák. Tenkrát jsem si řekla: "hele, on je levák a nikdo se nad tím nepozastavuje. Je to učitel a píše nám na tabuli levou rukou" Když to šlo u něho, proč ne já? Začala jsem svou levou ruku brát jako přednost. Poznámky ignoruju. Ale také je to tím, že jsem starší. Jako malá holka jsem neuměla oddělit důležité od nedůležitých. Cokoliv mi bylo od učitelek řečeno, to jsem brala hrozně vážně.
Uběhlo mnoho let. Občas se někdo podiví, jak to a proč? No proto! V době mého zaměstnání u ČSA ke mně přišel kolega a začal vyprávět, že s manželkou řeší syna. A proč jako? Protože začal držet pastelky v levé ruce a manželka je z toho nešťastná. To už jsem se naštvala. Ne na něj, ale na všechny ty rejpavé učitelky ze základní školy.
Zvedla jsem se a říkám mu: "Tak hele, já píšu taky levou ruku a koukni na mě. Splnil se mi sen. Navíc jsem hezká a chytrá, cestuju po světě a mluvím třema jazykama. Tak co?"
"Hm" odmlčel se. "Máš pravdu. Máme se na co těšit" říkal kolega.
"Tak vidíš. A ne abyste do něj rejpali, že píše levou. Počkej, bude z něho genius"
Takhle situace mluví za vše. Leváci jsou prostě fajn. Neumí sice oškrábat brambory, občas mažou písmo hřbetem ruky, potřebují hokejky pro pravoruké a taky občas přehodí příbor na prostřeném stole. To fakt není žádná tragédie.
Jsou chytří a mají velkou představivost.

Den blbec

14. srpna 2016 v 9:47 | Yvona
Den blbec začíná blbým, lépe řečeno, naprosto debilním ránem. Heslo dne blbec totiž je: když už, tak už. Ráno začíná nuceným probuzením. Ještě bych si dáchla, ale nejde to. Chce se mi hrozně na záchod, za zády mi skáče dcera, že už je světlo a "vstávat, vstávat!" a pes už se protahuje a jestli fakt nevstanu, tak se vyčůrá kdekoliv. Fajn, hážu na sebe župan, pustím psa, mezitím dcera přeběhne do obýváku na gauč a jakmile mě uvidí, začně skandovat: "mami, pohádky!, mami, mlíčko kakaíčko! Mami, mami!" Ježíš, já ani nerozlepila oči. Mlíčko se bude nějakou chvíli hřát, což pro Emínu znamená asi 100 let, protože pořád skanduje to svoje "mlíčko kakaíčko" Emí, prosímtě, ne tak nahlas. To, že to řekneš tisíckrát, to neurychlíš. Co chceš za pohádku? Prasátko Pepina? S prominutím, ale ty vole, prasátko Pepina je jako ozvěna v hlavě, pořád Pepina. Jestli to dneska ráno zase pustím, dojdu si pro kladivo a rozmlátím počítač. Zalžu, že prasátko Pepina ještě spí a nejde pustit a zapnu Déčko. Co ta snídaně? Nehodlám zapínat tlačítko představivosti, prostě bude chleba s máslem. Nechceš chleba s máslem? Tak to je smůla, dcero. Emína se na chleba dívá nedůvěřivě, ale když na mě vidí, že se mnou nehne a rozhodně nejdu dělat palačinky, tak si teda milostivě ten chleba vezme. Manžel v práci. Ale on by stejně nevstal a neudělal tu snídani. Kdyby byl doma, tak se nenápadně odplíží do ložnice, že si jde přispat. Přísahám, že kdyby to dneska udělal, zažil by něco, co nazývám tantalova muka. Jasně, on chodí do práce, ale já jsem těhotná a naštvaná a nejraději bych prospala celý den. Emína chce čůrat. Ach jo, to jako fakt musím vstát z toho gauče a běžet s ní na záchod? No jasně, že musím, protože je na záchodě tma a Emína to zase drží do poslední chvíle. Když jí rychlým pohybem nesundám pyžamo, tak budu vytírat. Dobrý. Zase sedíme na gauči u pohádek, já jsem se po 30 minutách koukáním doblba asi probrala. Ani studená voda chrstnutá do obličeje moc nepomohla. Tak jo, prý jdeme na procházku. Třeba mě ten červstvý vzduch probere. Tou procházkou myslím šourání na druhou stranu ulice a zpět a abychom nešly jen tak, skočíme do DéKáčka pro linecké kolečko. Emína se mi motá pod nohy, nejraději by zvedla cokoliv na chodníku a prozkoumala to. Při obouvání bot si mele svoje něco a nevnímá, jak ji říkám: "Emí, boty. Emí, zatlač" Ne, Emína je úplně mimo, někde u druhé sloky Holka modrooká. Já ale takhle sedět nemůžu, tak na ní zvýším hlas, že teda obouváme ty boty. Pes. Dej mi pokoj, pse, hlídej zahradu a moc na mě nekoukej. DéKáčko. Paní mi prý nevrátí, nemá drobný. Takže přes ulici rozměnit. V trafice taky nemají drobné. Sakra, to není můj problém. Až mi bankomat bude vydávat peníze po 50,- nebo 100,-, tak dám vědět. Takže v trafice mají drobné, ale nechtějí dát. Ale dají. Jdeme zpět do DéKáčka, paní asi odhadla můj naštvaný obličej a udělala mi čerstvé capuccino. Díky za první pozitivní věc, dokážu ocenit. Doma to vypadá následovně. Bordel, kam se podívám a neřeším. Emína už potřetí rozlila vodu, takže musím zakleknout a vytírat. Dávej pozor, Emíno. Jojo, mami a rozleje podruhé. A žádná voda! Potřetí vodu rozlila večer, kdy se mi omlouvali i s tátou a manžel mi pomohl tu spoušť poklidit. Oběd se mi nepovede. Ale Emína je to ochotná sníst. Spíš ochutnat. Já to jíst nebudu. Chci čokoládu! Jenže zbytek čokolády mi manžel sežral v noci. Sakra práce! Až přijde z práce, seřvu ho za tu čokoládu. On ji nepotřebuje, já ji potřebuju! Manžel volá cestou z práce, že jde na pivo, že má plnou hlavu a bla bla. Dostane vynadáno za čokoládu. A já mám taky plnou hlavu a vůbec mám fakt blbej den, takže ať mě neštve ani on. Zbytek večera se táhne jako nudle. Emína se počůrá na podlahu. Nemá čas, spousta hraček a spousta aktivit okolo. Dostane vynadáno. Jde do vany. Koupu Emínu a do toho pes počůrá dveře od koupelny. Ale už...s prominutím, do prdele! Pes dostane vynadáno a padáka na zahradu. Musím to vytřít, nadávám. Emína se koupe, cáká po té koupelně. Zase vytírám a tentokrát už jsem fakt naštvaná. Emína dostane vysvětlení, že maminka je unavená a bolí jí bříško, takže nepotřebuje, aby Emína cákala na podlahu. Za nějakou hodinu pustím psa domů, ten má radost, skáče po nás, kouše. Zase dostane vynadáno. A už dost! Do postele! Cože? Mlíčko kakaíčko? Ježiši!!!
Kakaíčko. Kuchyň neuklízím,kašlu na to. Ať to uklidí tatínek. Jenže ten to neuklidí, protože přijde až pozdě. V půl desatý si chce hrozně s náma povídat. Dostane vynadáno. Já jsem unavená a chci spát a dokud ti dva neusnou, nebudu spát ani já. Tak on si nedá pokoj? A ven z ložnice! Emí, lehnout a dejte mi všichni pokoj. Usínám! Den blbec má jednu krásnou výhodu. Ráno začne a večer skončí. Druhý den je zase pohodový!