Taky si to pamatujete? Když se přijelo na návštěvu, babičky a někdy i maminky po nás chtěly, abychom odrecitovaly básničku nebo zazpívaly písničku. Aby to všichni účastníci viděli, jak jsme šikovné děti. Ano, byly jsme šikovné děti, ale mně se tohle moc nezamlouvalo. Nechtěla jsem se předvádět a byla jsem červená až na zadku, když na mě upřeně koukalo několik párů očí.
Babička se dmula pýchou a my tam stály a recitovaly. A na základce to vlastně ani nebylo jiné. Stoupnout si před celou třídu a odříkávat na povel.
Na tyhle situace jsem už dávno zapomněla. A nedávno i vzpomněla. "Emínko, ukaž, jak to umíš říct. Ukaž, jak umíš zpívat. Ukaž, jak počítáš do deseti." Babička chtěla, aby Emína zopakovala to, co říkala před chvíli nebo před hodinou. "Ne." postavila si Emína hlavu. A já si pomyslela: není to cvičená opice. Emína to řekne, až se jí bude chtít, jindy ne.
Má svojí hlavu. Má to, co já jsem jako malá holka neměla. Nedokázala jsem říct ne. A docela Emíně závidím. Tak mě tak napadlo, jak nás ty naše děti učí. Jasně, kliše. Věta, kterou napíše každá máma o svých dětech. Na druhou stranu, pokud je Emína takhle tvrdohlavá a už od dvou let je schopná říct svým autoritám - rodičům a prarodičům, říct ne, proč ne já?