Návštěv u doktorky jsem se bála. A nebylo divu. Emína byla v čekárně v pohodě, úsměvy, hračky, ale jakmile uviděla doktorku, začal ječák. Doktorka se přitom na ní jen podívala. Očkování nebo vyšetření? Tak to bylo rovnou na sociálku. Emína řvala jako pominutá, já byla zpocená až za ušima a cítila jsem se tak blbě, že nedokážu uklidnit své dítě. Na druhou stranu jsem nebyla jediná.
Jednoho dne se to zlomilo a začínám tušit kdy. Emína dostala jako dárek doktorský kufřík. Injekce, skalpel, misku (asi na krev) a začalo nám domácí ošetřování. Táta byl určitě moc nemocný. Tak moc, že bylo potřeba použít skalpel, kladívko na koleno (a hodně poklepat), nůžky na vlasy a bylo to. Paní doktorka to zvládla.
Už nevím v kolikátém týdnu jsem šla na vyšetření krve. Nebylo zbytí a hlídání , tak jsem vzala Emínu s sebou. Měla jsem trochu obavy, ale dala si předsevzetí to s ní v čekárně a při odběru krve vydržet. Do ruky jsem dostala kelímek a asi 5 ampulek. To bude dlouhý. Nicméně, Emína byla v ordinaci jako doma. Ono to totiž vypadalo, že jde na odběr krve Emína a ne já, takže několik pacientů bylo připraveno na pořádné divadlo. Byla jsem na řadě. Křeslo bylo dost široké, tak jsem posadila Emínu vedle sebe. Paní, která se mi chystala odebírat krev, na Emínu koukala trochu nedůvěřivě a radila mi, ať jí držím ruce. Nene, ujišťovala jsem jí, dcera je v pohodě. A taky ano. Jehla se blížila k mé ruce, Emínu to velmi zaujala, a už se krev hrnula ze žíli. Zábava ne? Emína se usmívala, ukazovala, a snad měla i radost. To ticho a následný smích zapůsobilo na ostatní dárce krve i na ty laboratorní pomocnice. Najednou se u mého křesla objevilo několik hlav a zvídavých pohledů. Je šikovná, to jsme tu ještě nezažili ....no chvála a chvála.
Budoucí doktorka no...