Máme doma kaskadéra a to doslova. Po kom to má? Po mně určitě ne. Vody jsem se bála celý život a mám z ní respekt doteď, proto mě nepotkáte na žádném bazéně nebo koupališti. Výšky taky nemusím. No vlastně to mám rozdělené podle toho, jestli mám nohy ve vzduchu nebo ne. V letadle jsem v pohodě a dokonce se mi ta výška líbí. Ale na lanovce? Ani náhodou. Jeden hysterický záchvat mám, už když tu lanovku vidím. Další hysterický záchvat jsem měla jednou.Když jsem na tu lanovku vlezla. Už nikdy. To radši ten lyžařský svah vyšlapu a na to vemte jed, že jsem to schopná udělat. Mám doktora, ke kterému chodím každý půlrok a ten doktor má ordinaci v 9.patře. Co myslíte? Chodím to pěšky. Ufuněná, zpocená, ale po svých. Do výtahu bych dobrovolně nevlezla.
No nic...naše Emína vleze všude. Hlavně, ať je to vysoko. Moje srdce řve. Strachem, bolestí. Což se asi v 7.měsíci nehodí. Pokud se matka nebojí, vypadá to hodně zvláštně. Pokud se matka bojí, jako já, tak je za hysterku. Tak jo, jsem hysterka. Omdlévám nad žebříky, které vedou někam nahoru, nad okny otevřenými dokořán, které vedou z druhého patra na betonový dvůr. Zastavte to někdo! Já už totiž nevím, zda je to normální. Pro okolí normální nejsem, to už jsem vypozorovala. Stojím jako voják, buzeruju všechny okolo, ať na Emínu dají pozor, ať se od ní nehnou ani na krok. Dost možná jsou to hormony, dost možná jsou to články v novinách. Velký bazén nepřipadá v úvahu. Moc vody, moc možností. Věřím svojí dceři? Těžko říct. Takhle malé děti přece nemají strach, nebo ano?
Yvi na lanovku s tebou si pamatuji dodnes:)