Už dva dny ležím povinně na gauči nebo v posteli, anebo se jdu projít asi tak 20 metrů na zahradu. To je vše. A docela mě to otravuje. Kdy budu moct na procházku do města? Kdy na kafe a na nákupy?
Vše pro zdraví matky a dítěte, to je jasný. Kafe mi nosí manžel. Nákupy taky zvládá zcela sám. Ještě 2,5 týdne!
Ušila jsem zimní fusak do kočárku. Mám z něj radost, protože ruční šití na gauči je prostě ideálnější než vysedávání u šicího stroje. A taky jsem začala háčkovat. Dva dny háčkuju a nevím vlastně co. Dneska jsem přišla na to, že tvarem to bude nějaký ten mimoň nebo co to vlastně je na zmutované dětské postavičky. Taky přijímám telefonáty, zcela vyjímečně, protože normálně, při procházkách a pochůzkách telefon neslyším nebo na něj prostě nemám čas. Mám čas i na psaní, mohla bych psát celý den. Mohla bych se i učit angličtinu a ruštinu. Jen tak pro informaci, v televizi opravdu nedávají nic kloudného a kriminálka Anděl od rána do večera? Už se mi ty případy začínají míchat.
Včera v noci jsem dočetla knihu a pak nemohla usnout z toho závěru. Já jsem prostě nepřišla na to, kdo a proč. Takže jsem dospávala dneska dopoledne. Dcera mi tu chybí. Její smích, pláč, mazlení a prasátko Pepina. Že bych dala jeden díl?
Ještě nezačínám být protivná a to je co říct. Manžel chodí kolem mě, úsměv na tváři. Prý máme konečně spolecný koníček - ležet na gauči, koukat na telku a nic nedělat. Vtipný!
Dovolila jsem si mu postěžovat, že ty dny ani neutíkají, že je to nuda. Dostala se mi od něj ironická lítost. "Ty chudáčku, doktor ti přikázal ležet a nic nedělat, viď? To je hrozný, fakt!" Je pravda, že manžel mimo to leháro doma ještě chodí do práce, uklízí kuchyň, vaří, stará se o dceru. A já? Já se mu snažím neradit. On si všechno dělá podle sebe, nejlépe, jak umí a abych mu do toho ještě kecala? To bych mu neudělala. Zvládá to perfektně. Pověšení nových záclon počká, prach počká. To počká klidně až po porodu :-)
Čtu u čajíčku a vzpomínám...