Je to za mnou. Oslava 33.narozenin. Nějaká výrazná změna? Ani ne. Je mi pořád něco mezi třiceti a čtyřiceti. Cítím se akorát, ani ne mladá, ani ne stará. Jak už minulý rok poznamenal můj muž, už mi táhne na čtyřicet, s tím nic neudělám. Jemu táhne na třicet, takže si může vyskakovat. Zrovna včera jsme se bavili o druhé míze. Kdy nás to čeká? "Myslíš, že mě to taky potká?" ptal se mě manžel. "No zkus to, ale já ti to potom vysvětlím, velice jednodušše." Tak prý nic. A mám já druhou mízu před sebou? Upřímně, ne. Mám to vše za sebou, vyblbla jsem se a jsem ráda, kde s kým jsem.
Takže taková malá rekapitulace mého věku, prý je to nějaký významný rok nebo co. Zaslechla jsem něco s Kristem. Ve srovnání věku před 13 lety je to sakra rozdíl. Například mám rodinu, to už je velká změna a vůbec to odhodlání rodinu vytvořit. K tomu jsem musela dozrát. Jsem ráda doma. Před několika lety být doma? Cože? Sbalila jsem tašky a jela, letěla, to už mi bylo jedno, hlavně poznávat. Ve svých 33 letech jsem doma, na svém oblíbeném gauči a pečlivě si vybírám akce, kam vyrazit. Nejlépe bez lidí. Takových akcí je ale poskrovnu. Jít do plné kavárny? Ne, děkuji. Miluji svůj klid, miluji být s manželem a dcerou doma, v kuchyni u vaření, se stavebnicí. Chci pracovat s lidmi? Před pár lety jsem po ničem jiném netoužila. Ve svém věku bych nejraději pracovala z domova, do kanceláře docházela na několik hodin v týdnu. Zbývá mi četba. Čtu pořád, se stejnou intenzitou, dneska jsem přečetla i bulvár. Sakra, to už bych se měla nad sebou zamyslet. Elle, Marianne nekupuju, to je samá Maminka, Dům a zahrada, Týden, Instinkt. No dobře, 18 let mi už dávno nikdo nehádá. Naposledy před 2 lety, měla jsem na sobě minisukni a košili. Ne že bych vyházela celý šatník a nakoupila maxisukně. Bože chraň, maxisukni fakt ne. I když....Moje heslo je ležérnost. Jednobarevná trička, ať se hodí k jakýmkoli kalhotám, volnější rifle, volné svetry a tílka. Na vlasy už dávno nezkouším cokoliv, co vidím v reklamě, ale dávám si při výběru záležet. I to mi přidaly roky po třicítce. Nemám už několik kabelek, ale jen jednu, protože upřímně, už nemám kapacitu mozku na to, přemýšlet a přijít na to, ve které kabelce jsem asi nechala klíče, peněženku, kartu a svačinu. Hodně žen v mém věku začínají vážně uvažovat o tom, co jedí. K tomu jsem ještě moc nedospěla...nechám to na tom 40.roku. Mám to za sebou. 33.rok minul, možná mi to pořád nedochází. Možná mi to dojde až s dětmi, až mi jednoho řeknou, že jsem stará. Zatím je to tak, jak má být.
Parádní, jsem sice trošku starší, ale přesně takhle jsem uvažovala!