Červenec 2016

Vystoupení

31. července 2016 v 9:22 | Yvona
Taky si to pamatujete? Když se přijelo na návštěvu, babičky a někdy i maminky po nás chtěly, abychom odrecitovaly básničku nebo zazpívaly písničku. Aby to všichni účastníci viděli, jak jsme šikovné děti. Ano, byly jsme šikovné děti, ale mně se tohle moc nezamlouvalo. Nechtěla jsem se předvádět a byla jsem červená až na zadku, když na mě upřeně koukalo několik párů očí.
Babička se dmula pýchou a my tam stály a recitovaly. A na základce to vlastně ani nebylo jiné. Stoupnout si před celou třídu a odříkávat na povel.
Na tyhle situace jsem už dávno zapomněla. A nedávno i vzpomněla. "Emínko, ukaž, jak to umíš říct. Ukaž, jak umíš zpívat. Ukaž, jak počítáš do deseti." Babička chtěla, aby Emína zopakovala to, co říkala před chvíli nebo před hodinou. "Ne." postavila si Emína hlavu. A já si pomyslela: není to cvičená opice. Emína to řekne, až se jí bude chtít, jindy ne.
Má svojí hlavu. Má to, co já jsem jako malá holka neměla. Nedokázala jsem říct ne. A docela Emíně závidím. Tak mě tak napadlo, jak nás ty naše děti učí. Jasně, kliše. Věta, kterou napíše každá máma o svých dětech. Na druhou stranu, pokud je Emína takhle tvrdohlavá a už od dvou let je schopná říct svým autoritám - rodičům a prarodičům, říct ne, proč ne já?

Sháním...

30. července 2016 v 16:15 | Yvona
Když mi bylo asi 10 let, viděla jsem někde na fotce pracovní lacláče. Jedny takové jsem měla doma. Vzala jsem nůžky a ustřihla nohavice a byly z toho lacláče jako z té fotky. Akorát té herečce bylo asi 20 let a byla krásná. Já byla vyhublá, děti na mě pokřikovaly "ruce, nohy" a pihatá. Toť moje první vzpomínka na lacláče. A já se do nich zase zamilovala. A sháním. Samozřejmě po porodu, protože až tak velké bych nepotřebovala. Holky z Beverly Hills nosily pánské košile. Je to tak strašně dávno. A já chci tu košili teď a hned. Jenže, kde koupit a nevypadat jako bezdomovec?
A taky chci a chci dvě stejná trika, jedno velikost 110 a druhé S. Už jsem si myslela, že jsem v nákupech přes internet zběhlá, ale ani náhodou, mám se ještě co učit. Jsou dny, kdy sháním všechno od drogerie po bodýčka a pak na nákupy na 14 dni zapomenu, takže se nám taky může docela jednodušše stát, že nám dojde doma toaletní papír. V tu chvíli omezujeme příjem vlákniny. Smůla.
Co ještě sháním? Super kabelku jsem si koupila k narozeninám. Prostě jsem myslela na to, jaká by moje kabelka měla být a jak by měla vypadat a pak na mě jednoho dne vykoukla z internetových stránek. Paráda! Tak takhle to funguje!
Na jaře jsem sháněla conversky, taková moje klasika, bez nich by to nešlo. A hopla, koupila jsem je přesně za týden od jedné paní. Předání u polikliniky.
Takhle jsem koupila mikinu, dětské lehátko, chybí mi ještě ty lacláče a pánská košile.
Stači na to pomyslet a ono se to někde objeví!

Vycházka

30. července 2016 v 15:52 | Yvona
Včera mě čekalo povyražení v podobě delší vycházky za poslední týden. Manžel mě a dceru vzal na nákup do Kauflandu. Ráno jsem se namalovala, učesala a přemýšlela nad oblečením, protože je jasné, že v Kauflandu jsou lidi. Lidi! Nikdy bych neřekla, že mi budou tak chybět. Byla jsem doma zabedněná déle než týden. Byla jsem asi dvakrát na zahradě a jednou o ulici dál. Jak já se do toho blbýho Kauflandu těšila. Za normálních okolností bych ještě před zaparkováním nadávala, že je čtvrtek a že zase nejsou košíky a včera? Ani ťuk. S těma mýma zlatíčkama je nakupování fajn. Manžel s dcerou běhají mezi regálama, občas se příjdou zeptat, co mají donést do košíku, a já si v klidu korzuju s nákupním košíkem, koukám do nákupního seznamu (ano, já si ho opravdu musím psát) a odhaduju jejich polohu podle zvuků. Nakupovali jsme toho hodně. Samozřejmě jsou u nás aktuální dětské plenky. Já chodím kolem balíků s kalkulačkou a počítám, zda se plenky vyplatí. Mám ráda kvalitu, ale přece jenom, vždyť to jen miminko počůrá a po*. Dali jsme si do košíku tolik dobrot, že se nám sice u kasy protočily panenky, ale dávám tomu tak 3 dny a lednička a spíž bude prázdná. U východu jsme se zastavili u jezdícího koně, jezdí za 10,-Kč a je hodnej. Manžel v mládí pracoval u koní, takže Emíně radil, jak hladit koně a co mají koně rádi. Upravila jsem se po týdnu lehára pro hodinu a půl v obchoďáku. To jde. Dneska plánuju ujít 200 m do pizzerky na kafe. Nikdy jsem si nemyslela, že budu nadšená z tak krátké procházky. Těhotenství je fajn, můžu jíst co chci, můžu se válet, ale už se těším na období po porodu. Dvě zdravé, krásné holky, manžel a já. Procházky, posezení u kávičky. Na příští rok jsem těm dvěma naslibovala výlety, protože letos se mnou opravdu nic není. Prý nám nic neuteče.

Dovolená

28. července 2016 v 8:14 | Yvona
Manželovu dovolenou jsem si představovala úplně jinak. Na jeho celozávodku jsem se těšila několik měsíců, protože jsem plánovala výlety a výstavu, návštěvu restaurace...tak nic. Manželka míní, těhotenství mění. Manželova dovolená vypadá u nás následovně. Já jsem přikovaná doma. Manžel kolem nás běhá, uklízí, vaří, hraje si s Emínou. Naučil ji jezdit na šlapacím kole. Jeho představa byla, že to Emíně bude trvat celou jeho dovolenou, 14 dní. Uměla to za hodinu. Nebojte, po mně tyto geniální geny nemá. To je zásluha manžela, jemu sport nikdy nedělal potíže. A taky spolu skládají stavebnici, hrají na babu. Já pořád polehávám, byla jsem asi dvakrát na superkrátké procházce, ale břicho mě tlačilo natolik, že jsem si musela po pár set metrech stejně sednout a koukat na ty dva. Doma v obýváku máme permanentně rozložený gauč a mám tam svoje vymezené uzemí. Nevařím, protože nemůžu dlouho stát. Včera manžel nadával, že je v kuchyni a vůbec bordel. Jo, je, protože u nás doma můžete uklízet pořád a nikdy nebude uklizeno. A za pár měsíců bude hůř. Na normálních okolností bych ten bordel uklidila, než přijde manžel z práce. V současné době je prostě všechen bordel hned vidět. Za to prostě nemůžu.
Co ještě manžel dělá v rámci své dovolené? Posiluje, chodí běhat, vstává dopoledne, přes noc kouká na seriály, a vůbec si užívá volné dny s námi. Včera večer nám udělal pizzu, všichni jsme se uvelebili na gauči a koukali na kreslený film. Pak se Emína k němu přitulila, přiběhl i pes a manžel říká: to je skvělý, že je mám takhle blízko.
Přes den toho moc neuděláme. Manžel vaří, já si hraju s Emínou, najíme se, jdeme na zahradu, Emína chce jezdit na kole. Manžel udělá večeři, sedíme na gauči, hrajeme si a jdeme spát.
Přistihla jsem se, že se nečešu a nemaluju. Tak ono sednout si na gauč není jako jít na přehlídkové molo, že? Hlavně, udělat ze sebe krasavici obnáší několik minut před zrcadlem ve stoje, což moje břicho taky těžce nese a to doslova. Nosím triko, které najdu jako první ve skříni a vězeňské kalhoty - přejmenované z proužkovaných. A takhle tu přežívám. Nejlepší na to je, že každý den slyším od manžela pochvalu, jak moc mi to sluší. Přirozenost se cení.
V peněžence nemám žádné peníze. Na co taky? Nechodím do města a na nákupy. To teď obstarává manžel, takže má dokonalý přehled o našich financích a taky, a to hlavně, ušetříme. Já totiž jdu do města na procházku, tu koupím pečivo, tu svačinku, tamhle mají kávu. Tohle manžel nedělá. Tomu stačí nákupní seznam, peníze, cesta tam a zpět bez zastávky. Mojí jedinou nadějí na procházku je odběr krve příští týden. Je to sice o pár ulic dál, ale budu se muset namalovat, hezky obléct, cestou koupit časopis a dojít do knihovny. Mým hlemýždím tempem to mám na půlku dopoledne. Moje supernutné nákupy se smrskly na internetové obchody. Vleže se dá zvládnout i ten nákup drogerie.
Manžel má ještě 10 dnů dovolené, tak ať si je užije dosytosti!

Nebojsa

25. července 2016 v 10:11 | Yvona
Máme doma kaskadéra a to doslova. Po kom to má? Po mně určitě ne. Vody jsem se bála celý život a mám z ní respekt doteď, proto mě nepotkáte na žádném bazéně nebo koupališti. Výšky taky nemusím. No vlastně to mám rozdělené podle toho, jestli mám nohy ve vzduchu nebo ne. V letadle jsem v pohodě a dokonce se mi ta výška líbí. Ale na lanovce? Ani náhodou. Jeden hysterický záchvat mám, už když tu lanovku vidím. Další hysterický záchvat jsem měla jednou.Když jsem na tu lanovku vlezla. Už nikdy. To radši ten lyžařský svah vyšlapu a na to vemte jed, že jsem to schopná udělat. Mám doktora, ke kterému chodím každý půlrok a ten doktor má ordinaci v 9.patře. Co myslíte? Chodím to pěšky. Ufuněná, zpocená, ale po svých. Do výtahu bych dobrovolně nevlezla.
No nic...naše Emína vleze všude. Hlavně, ať je to vysoko. Moje srdce řve. Strachem, bolestí. Což se asi v 7.měsíci nehodí. Pokud se matka nebojí, vypadá to hodně zvláštně. Pokud se matka bojí, jako já, tak je za hysterku. Tak jo, jsem hysterka. Omdlévám nad žebříky, které vedou někam nahoru, nad okny otevřenými dokořán, které vedou z druhého patra na betonový dvůr. Zastavte to někdo! Já už totiž nevím, zda je to normální. Pro okolí normální nejsem, to už jsem vypozorovala. Stojím jako voják, buzeruju všechny okolo, ať na Emínu dají pozor, ať se od ní nehnou ani na krok. Dost možná jsou to hormony, dost možná jsou to články v novinách. Velký bazén nepřipadá v úvahu. Moc vody, moc možností. Věřím svojí dceři? Těžko říct. Takhle malé děti přece nemají strach, nebo ano?

V létě na dovolenou?

24. července 2016 v 8:47 | Yvona
Jsem narozená v červenci a nemám léto ráda. Už jsem psala proč a jak.
Dovolená u moře v létě? Jaký je k tomu důvod? V létě tady v Čechách paří sluníčko o 106 a u moře jakbysmet. V čem je tedy ten zásadní rozdíl? To moře?
Další specifikum v mém životě je to, že ačkoliv jsem zrozena ve vodním znamení, vodě se tak trochu vyhýbám. Nemusím bazény, řeky. U moře jsem byla několikrát, ale na pláži mi bylo lépe. Samozřejmě jsem se smočila, moře je opravdu slané, fakt, ale že bych byla z koupání v moři tak moc odvařená? Krásné jsou ty pláže, pokud možno odlidněné, vynikající jsou restaurace, nezapomenutelné jsou památky v hlavním městě. Moře je moře, spousta vody a tím to pro mě končí. Už dávno jsem si odvykla plánovat si dovolenou na léto. Léto samo o sobě je takové volnější, až lenivé, horké a protivné. Jako pracující člověk jsem si vybírala dovolenou na jaře a na podzim, vyjimečně v zimě. Zima to za mě vyřešila tak, že bylo volno na Vánoce a Nový rok a někdy i selhaly spoje do práce. Dovolená na jaře? Paráda! Rozkvetlá Paříž nebo výlety na kole v takový den, kdy nemáte propocené veškeré oblečení. Ano, i to v batohu. New York s počasím tak akorát, abych prošla nejproslulejší místa, obchody. Londýn, kde stejně nesněží, jen prší a teplota je po většinu roku kolem 20C - pro mě ideální.
A pak ten podzim, ten nejkrásnější čas. Dovolená na procházky, možná i k tomu moři. Ale to moře není na koupání, to je na dívání. Procházíte se vačer po pláži, není vám vedro, nehledáte stín, prostě jdete za nosem. Obchody jsou otevřené, restaurace voní, většina turistů je v práci, děti ve školách a na vás zbylo několik kilometrů pláže. Zažila jsem nespočet letů k moři. V těch nejteplejších dnech v Čechách se lidé sebrali, dojeli na letiště, nasedli do letadla a nechali se odnést na místo vzdálené tolik stovek kilometrů na to, aby zjistili, že to jejich vybrané místo je o 10 stupňů teplejší. To se rovná peklu. A já se na odcházející turisty dívala v uniformě a přála jsem si, aby v Čechách ten týden intenzivně pršelo.
U nás doma to funguje tak, že pokud přes den svítí sluníčko a na nebi není ani mráček a teplota vyšplhá nad 25C, ven prostě nejdeme. Vykoukneme z domu brzy ráno a potom večer po 19.00, kdy zahradu pokrývá stín. Ale jakmile celý den prší a je "zima", jdeme ven. Máme deštníky, fouká studený vítr a chodíme po městě. Ema je po mně. Hurá! Mám parťáka do deštivých dnů.

Lítost :-)

21. července 2016 v 10:05 | Yvona
Už dva dny ležím povinně na gauči nebo v posteli, anebo se jdu projít asi tak 20 metrů na zahradu. To je vše. A docela mě to otravuje. Kdy budu moct na procházku do města? Kdy na kafe a na nákupy?
Vše pro zdraví matky a dítěte, to je jasný. Kafe mi nosí manžel. Nákupy taky zvládá zcela sám. Ještě 2,5 týdne!
Ušila jsem zimní fusak do kočárku. Mám z něj radost, protože ruční šití na gauči je prostě ideálnější než vysedávání u šicího stroje. A taky jsem začala háčkovat. Dva dny háčkuju a nevím vlastně co. Dneska jsem přišla na to, že tvarem to bude nějaký ten mimoň nebo co to vlastně je na zmutované dětské postavičky. Taky přijímám telefonáty, zcela vyjímečně, protože normálně, při procházkách a pochůzkách telefon neslyším nebo na něj prostě nemám čas. Mám čas i na psaní, mohla bych psát celý den. Mohla bych se i učit angličtinu a ruštinu. Jen tak pro informaci, v televizi opravdu nedávají nic kloudného a kriminálka Anděl od rána do večera? Už se mi ty případy začínají míchat.
Včera v noci jsem dočetla knihu a pak nemohla usnout z toho závěru. Já jsem prostě nepřišla na to, kdo a proč. Takže jsem dospávala dneska dopoledne. Dcera mi tu chybí. Její smích, pláč, mazlení a prasátko Pepina. Že bych dala jeden díl?
Ještě nezačínám být protivná a to je co říct. Manžel chodí kolem mě, úsměv na tváři. Prý máme konečně spolecný koníček - ležet na gauči, koukat na telku a nic nedělat. Vtipný!
Dovolila jsem si mu postěžovat, že ty dny ani neutíkají, že je to nuda. Dostala se mi od něj ironická lítost. "Ty chudáčku, doktor ti přikázal ležet a nic nedělat, viď? To je hrozný, fakt!" Je pravda, že manžel mimo to leháro doma ještě chodí do práce, uklízí kuchyň, vaří, stará se o dceru. A já? Já se mu snažím neradit. On si všechno dělá podle sebe, nejlépe, jak umí a abych mu do toho ještě kecala? To bych mu neudělala. Zvládá to perfektně. Pověšení nových záclon počká, prach počká. To počká klidně až po porodu :-)

Ani hnout!

19. července 2016 v 20:18 | Yvona
Na klidový režim v prvním těhotenství si fakt nepamatuju. Přestavovali jsme byt, zařizovali, v 6.měsíci jsem se vdávala, v 7.měsíci jsme jeli na svatební cestu a já si vyšlápla na rozhlednu. Paráda. Pak jsem si tedy v 8.měsíci poležela týden na rizikovém oddělení, ale nebylo to kvůli pohybu, nýbrž kvůli nějaké bakterii. Emína se narodila pár dní potom, co jsem si odběhla domů. Jj, z rizikového oddělení jsme šli nakoupit do Lidlu a prošli se s manželem 3 km domů. Představala jsem si, že při svém druhém těhotenství na tom budu stejně. Nene, každé těhotenství je jiné. Tentokrát někdo zatahal za záchranou brzdu. Na začátku třetího, posledního, trimestru, mě čekala zpráva: odpočinek, přísný klidový režim, žádné procházky. Jen ležet. Docela mě to zaskočilo, ale co se dá dělat. Pro zdraví matky a dítěte jen to nejlepší. Přede mnou jsou 3 týdny nicnedělání. Až na to, že na toaletu chodím každých 15 minut. Malá se v břiše hýbe, jinak je vše v pořádku. Co teda budu dělat? NIC - odvětil manžel. "Není to žádná hrůza ležet na gauči a koukat na filmy, ne?" To asi ne. Ale co Emína? O tu jsem měla starost. Vydrží to se mnou doma? Vždyť s ní nemůžu ani ven. Ale je tu manžel. Vaří, nakupuje, hraje si s Emčou a řádí spolu na zahradě. Já stojím u okna a koukám na ně. Nemůžu ji vzít do náručí, nemůžu ji vykoupat...tou dobou na mě padá splín. A pak si řeknu, že tu pořád jsem. Sice na gauči nebo na toaletě, ale jsem tu pro ní. Můžu si s ní číst nebo hrát na gauči. Pravda, neuklidím ten bordýleček, neumyju nádobí, ale jsem pořád doma. Stává se ze mě přebornice na šití a háčkování, nic jiného jsem zatím nevymyslela. Dneska ráno jsem si cestou od doktora koupila tři časopisy, ale ty jsou dávno přečtené. Mám půjčenou knihu, a mám za sebou prvních 50 stránek. Tak rychle se v posteli čte. A mám tu telefon a počítač se sociální sítí. Asi začnu být závislá na facebooku nebo modrým koníkovi, hlavně nezblbout. Což se vlastně vůbec nevylučuje. Fandím a obdivuju budoucí maminky, které leží v nemocnici týdny a měsíce. Já ležím doma teprve pár dní a nemůžu si pořád zvyknout.

Čas děleno dvěma

19. července 2016 v 20:01 | Yvona
Někdy mi přijde, že bych potřebovala 48 hodin denně. Abych každému členovi mohla v klidu odpovědět, nebo si s ním popovídat, nebo...si udělat kosmetický půlden, fakt mám co dohánět.
Abych se z toho nehroutila, snažím se svůj čas dělit zásadně dvěma. Začalo to jednodušše - rozdělit čas mezi mě a manžela. Nikdo jiný tady doma nebyl. Manžel se taky umí zabavit sám, takže to bylo snadné a nenásilné. Pak mezi nás přišla Emína. Zpočátku jsem se snažila vymezit čas i pro sebe, ale s touto teorií jsem pohořela. Emína mě potřebovala 24 hodin denně a když usnula, tak jsem tu měla manžela, který si taky chtěl užít čas se mnou. Chtěl si popovídat. A já se přiznám, že jsem ho občas nevnímala, protože když Emína spala, měla jsem já voraz a totální výmaz. Dítě do rodiny je prý zkouška vztahu. Na to vemte jed. Manžel si myslel, že to bude stejné jako před narozením dcery a já...jsem v to doufala taky. Velký kulatý. To Emína nám určovala denní režim a kdy můžeme být s manželem sami. Big Brother byl slabý odvárek. Pak jsem začala dělit čas mezi Emínu a manžela a to doslova. Mluvili na mě oba navzájem, každý chtěl můj čas jen pro sebe a žádný z nich nechtěl ustoupit. Manžel začal vyprávět, do toho Emína taky, Emína začala řvát a dožadovat se mě. Bylo to v době, kdy ještě nechápala, že když rodiče mluví, tak musí počkat, to se ještě musela naučit. Teď už ji to jde. Nicméně, mluvil manžel, do toho jsem odpověděla Emíně, aby byl klid, manžel si to vyložil tak, že na něj kašlu a nezajímá mě. No, bylo to náročné období. A jsem tady. Emíně budou 3 roky. Už dokonale chápe, že když mluví rodič, ona musí počkat a když mluví ona, tak ji nasloucháme a nepřerušujeme ji. Tak to by bylo. V poslednich mesicich jsem ve fázi, kdy rozděluji svůj čas opět mezi dva - mě a naše nové miminko. Najdu si denně hodinku,a mluvím na ní, koukám, jak se mele v břiše. Je to hodinka jen pro nás dvě. Psychicky se pomalu připravuji na to, že se to časem upraví na následující systém: Já - manžel, Emína - manžel, Emína - miminko. Musím si pořád opakovat, že čas dělím dvěma. Ne třema, ne čtyřma. Takové zjištění by bylo na blázinec!

33 let

17. července 2016 v 18:55 | Yvona
Je to za mnou. Oslava 33.narozenin. Nějaká výrazná změna? Ani ne. Je mi pořád něco mezi třiceti a čtyřiceti. Cítím se akorát, ani ne mladá, ani ne stará. Jak už minulý rok poznamenal můj muž, už mi táhne na čtyřicet, s tím nic neudělám. Jemu táhne na třicet, takže si může vyskakovat. Zrovna včera jsme se bavili o druhé míze. Kdy nás to čeká? "Myslíš, že mě to taky potká?" ptal se mě manžel. "No zkus to, ale já ti to potom vysvětlím, velice jednodušše." Tak prý nic. A mám já druhou mízu před sebou? Upřímně, ne. Mám to vše za sebou, vyblbla jsem se a jsem ráda, kde s kým jsem.
Takže taková malá rekapitulace mého věku, prý je to nějaký významný rok nebo co. Zaslechla jsem něco s Kristem. Ve srovnání věku před 13 lety je to sakra rozdíl. Například mám rodinu, to už je velká změna a vůbec to odhodlání rodinu vytvořit. K tomu jsem musela dozrát. Jsem ráda doma. Před několika lety být doma? Cože? Sbalila jsem tašky a jela, letěla, to už mi bylo jedno, hlavně poznávat. Ve svých 33 letech jsem doma, na svém oblíbeném gauči a pečlivě si vybírám akce, kam vyrazit. Nejlépe bez lidí. Takových akcí je ale poskrovnu. Jít do plné kavárny? Ne, děkuji. Miluji svůj klid, miluji být s manželem a dcerou doma, v kuchyni u vaření, se stavebnicí. Chci pracovat s lidmi? Před pár lety jsem po ničem jiném netoužila. Ve svém věku bych nejraději pracovala z domova, do kanceláře docházela na několik hodin v týdnu. Zbývá mi četba. Čtu pořád, se stejnou intenzitou, dneska jsem přečetla i bulvár. Sakra, to už bych se měla nad sebou zamyslet. Elle, Marianne nekupuju, to je samá Maminka, Dům a zahrada, Týden, Instinkt. No dobře, 18 let mi už dávno nikdo nehádá. Naposledy před 2 lety, měla jsem na sobě minisukni a košili. Ne že bych vyházela celý šatník a nakoupila maxisukně. Bože chraň, maxisukni fakt ne. I když....Moje heslo je ležérnost. Jednobarevná trička, ať se hodí k jakýmkoli kalhotám, volnější rifle, volné svetry a tílka. Na vlasy už dávno nezkouším cokoliv, co vidím v reklamě, ale dávám si při výběru záležet. I to mi přidaly roky po třicítce. Nemám už několik kabelek, ale jen jednu, protože upřímně, už nemám kapacitu mozku na to, přemýšlet a přijít na to, ve které kabelce jsem asi nechala klíče, peněženku, kartu a svačinu. Hodně žen v mém věku začínají vážně uvažovat o tom, co jedí. K tomu jsem ještě moc nedospěla...nechám to na tom 40.roku. Mám to za sebou. 33.rok minul, možná mi to pořád nedochází. Možná mi to dojde až s dětmi, až mi jednoho řeknou, že jsem stará. Zatím je to tak, jak má být.