Emíně jsem přišpendlila číslo na tričko. Závodní číslo. Jdeme závodit, ne běžet, ale snažit se. Ne že by Ema neběhala, ale má své limity a já koneckonců taky. Mé 6-měsíční bříško říká po pár metrech dost, odpočine se a pak zase můžeme. Pro jistotu jsem vzala kočárek, škoda, že si tam nemůžu sednout i já.
Závodníků bylo hodně a taky hodně natěšených. Takže my jsme šly strategicky na chvost. Dost místa, dost prostoru na běh-neběh. Startovní houkačka a my se pomalu rozešly. Přední část nám utekla a my jsme se také rozeběhly. Opatrně a s radostí. Hlavně s radostí, protože tohle je Emíny první závod a já chtěla, aby si to užila. Neměla jsem v úmyslu ji popohánět, ale fandit ji, protože zcela upřímně, ještě před rokem měla nožičky zkroucené tak, že jsme začaly chodit na zdravodní tejpy. Byla jsem nadšená a dojatá, když jsem koukala na Emínu, která bežela "jako o závod" a nožičky jí šly tak, jak to má být. Její hubené tělíčko se rozeběhlo a snažilo se dohnat děti před námi. Chvílemi nemohla, ale nikdy by to nepříznala. Jak jsem Emínu viděla, že si utírá pot z čela, vysadila jsem ji do kočárku a řekla, že poběžíme s kočárkem. A byl tam kropící vůz. To jsme prostě museli proběhnout a hned dvakrát!! Mokré až za ušima, ale byla to největší sranda. Měly jsme za sebou 2 km, mě začalo bolet bříško, tak dobře, miminko nebylo asi nadšené. Zpomalila jsem krok, Emína si v kočárku dávala pití a možná ještě odvahy to přece jenom zaběhnout. Byly jsme mezi posledními. Kolejdoucí fandily, i nám, co jsme se ploužily. Srdce mi plesalo, že i já, v 6.měsíci, jdu na rodinný běh a moje dcera je se mnou. Dvě organizátorky u pásky to bohužel braly trochu jinak. Mluvily na sebe přes ulici, takže bylo slyšet každé slovo. Jedna povídá: "to jako jdou,jo?". Druhá ji odpověděla: "jj, jdou". Nacož ta první jedovatě poznamenala: "a neříkali náhodou, že je tohle teprve první kilometr?". Trhněte si nohou dámy, myslela jsem si. Nenechala jsem si kazit náš společný "závod" s časem. Já si pár let počkám, třeba ty dvě organizátorky uvidím na chvostu, v jedné ruce kočár a třeba i těhotné. A neřeknu jim nic, protože o tom ten rodinný závod je. Mámy a tátové s dětmi z celého města a okolí se sejdou na jednom místě a užijí si odpoledne. Škoda, že je to jen jednou za rok. Tak, Emína popadla dech a rozhodla se, že posledních 100 metrů doběhne sama. "Tak běž, užij si cílovou rovinku", řekla jsem ji a pohladila. Usmála se a rozběhla se k modrému koberci. Lidé kolem skandovali a fandili jí a já byla dojatá. Emína si všimla toho povzbuzení a protože se jí zájem okolí líbil, zastavila se a otáčela se a předváděla. Celebrita hadr. To mě rozesmálo, 50 metrů před cílem a ona se na místě točí jako na červeném koberci. "Emínko, běž, dostaneš medaily". A ona běžela, už byla na modrém koberci a už už viděla pána, který měl v rukou medaily. Zapomněla na maminku, roztáhla ruce a běžela si pro medaily. Ehm...byl to hejtman jihočeského kraje :-) Ale měl tu medaily, kterou Emínka hrozně chtěla. Hejtman se rozesmál na celé kolo. Já taky. I já jsem dostala medaily a nejraději bych ji schovala pro tu malou v bříšku, že to s námi letos dala. Příští rok to bude ona, co bude v kočáře, já potlačím kočár a Emína si zase poběží pro medaily.
3 km jsme společnými silami daly za 38 minut. Rekord to určitě není, ale zážitek stoprocentní! Tak příští rok!
hezky blog, jen tak dál ;)