"Měli bychom si zvykat na to, že budeme čtyři", prohlásil můj manžel. Tak já si začínám docela zvykat, ten čtvrtý člen rodiny mě dost silně kope do břicha a o klidném spaní začínám jen snít. Pokud si pamatuju, tak Emína v bříšku kopala v 9 večer, potom ve 2 a v 5 ráno. To jí zůstalo docela dlouho. Mimochodem, je po 6 ranní, čekám, že se každou chvíli vzbudí. Naše druhé miminko mě kope ještě v 11 hodin v noci a vstává kolem 3-5 hodiny. No potěš :-)
Tak zaprvé si bude zvykat manžel, když se o to tak hlásil. Uvolní mi místo v obýváku na gauči. Ponese to těžko, to je mi jasný, už přemýšlel, jak by si ten počítač přemístil do ložnice a nejlépe rovnou do postele. Já to budu mít z obýváku blíž k ohřívači mléka a k přebalování. Holt bude muset ustoupit. Emína bude nadále obývat letiště v ložnici a možná dostane i svojí postel. To možná je opravdu na hraně, protože usíná přicuclá na své mamince, občas ručkama šátrá, jestli tam maminka pořád ještě je a ve spánku se mě dotýká prstíčkama u nohou. Prostě nechce spát sama...tak bude spát s tatínkem, alespoň prvních pár týdnů. A obývák se taky bude přestavovat. Místo jídelního stolu bude velký dětský koutek, pro obě cácory. Emína tu má zatím pracovní stů na modelínu, malování a na ten její věčný bordýleček. Jídelní stůl se promění v domek. Ano, já si sednu k šicí mašině a ušiju látkový potah na stůl, s dveřmi a okny. Jsem odvážná, protože jsem nešila už hoooodně let. A ještě chci houpací křeslo. Manželovi jsem to neřekla ani nenaznačila, ale už ho tam v rohu vidím. Manžel bude muset dodělat topení, které ohřívá nekrytou zeď. Nekrytou myslím zvenku, v obýváku samozřejmě štuk máme. V kuchyni budeme muset najít poličku pro miminkovské věci - lahvičky, krabice s mlékem. Asi přesunu manželovi gril. Kdyby ho ani za půl roku nenašel, tak už prohledal celý barák kromě skládku. Bude zase brblat, ale já už brblám teď, když vidím, co všechno musíme stihnout. Emína má nový šatník. Větší. Komoda se čtyřmi zásuvkami. Na každou zásuvku jsem ji fixou namalovala ten druh oblečení, který je v zásuvce ukrytý. Není to ani tak pro Emínu, jako pro manžela. Znáte to, kouká na tričko a tvrdí, že tam není. Malířský talent snad mám, punčocháče jsem nakreslila tak, aby to poznal i manžel...i když? To všechno jsem udělala proto, protože nikdy nevím. Třeba si jako minule poležím na rizikovém (odpočinek) nebo odjedu na dámskou jízdu břichem napřed. Taky jsem rozdělila miminkovské věci a Emíny věci, protože by se docela určitě stalo, že by se manžel spletl. Bude spěchat s Emínou do školky, nenajde to, co hledá během 3 sekund a začne být nervózní. I to známe. A já budu určitě taky nervózní. Miminko v ruce, Emína do školky. Uděláme si každé ráno výlet o délce 2 km. Zatím to vypadá, že to bude v pohodě. Emína je ranní ptáče po mně, takže příchod do školky na poslední chvíli nehrozí. To spíš manžel bude chodit na poslední chvíli a omlouvat se učitelce ve třídě. Ano, čeká nás krásné, ale i vtipné a trochu zmatečné období, ale co, nejsme jiní než ostatní rodiny s dvěma dětma a psem.