Než se narodila Emína, měla jsem práci, měla jsem svůj byt a měla několik (ne spoustu) zájmů. Chodila jsem hrát volejbal, jezdila veslovat a stále jsem něco studovala. Ať to byla ruština, kterou jsem potřebovala pro svou práci, nebo noviny a odborné časopisy, abych o nic nepřišla. Neuměla jsem si představit, že by to mělo být jinak. I jako těhotná jsem chodila běhat k řece. I jako těhotná jsem na toaletě studovala Ekonoma nebo Hospodářské noviny. I jako těhotná jsem si opakovala slovíčka, protože jsem se chtěla vrátit do práce nebo ještě lépe jsem chtěla při mateřské studovat. Manžel nebyl proti. Byl dokonce rád, že doma neležím jen tak, že mám své názory na ekonomiku, na dění ve světě a že si dokážu pamatovat to, co jsem řekla před pár dny. Tak jo, narodila se Emína. Vždy, když usnula, ožila jsem já. V šestinedělí jsem se cítila relativně dobře, chodila jsem na dlouhé procházky a hned po pár týdnech jsem od Ježíška dostala nové tenisky na běhání. Za rok jsem se přihlásila na VŠ a do té doby louskala angličtinu a ruštinu. Do toho jsem se starala o domácnost a učila se vařít, přece jenom jsem získala novou roli maminky a manželky. Chtěla jsem všechno, starat se o Emínu, o manžela, mít uklizeno a navařeno a nehloupnout. Na VŠ jsem se skutečně dostala a získala jsem sebevědomí, já a několik vyvolených jsem dostali šanci studovat. Mezitím ale manžel našel jinou práci, takže hlídání bylo fuč a já jsem se šla na studijní omluvit, že nenastoupím na studium. Samozřejmě jsme zkusili dát Emínu do školičky. Nene, tudy cesta nevedla, Emína na školičku byla ještě malá a já se rozhodla být s ní, když mě potřebuje. Dobře, studium nevyšlo, tak jsem se pustila do němčiny. Státnici mám jen z angličtiny, tak proč ne z němčiny? Zase jsem sedla k učebnicím a jela a státníci z němčiny mám doma. Tak a teď najít práci. Moc se mi po práci a kolektivu stýskalo. Emínu jsme zase zkusili dát do školičky. Jak už jsem na svém blogu psala, práci jsem nesehnala. Mohla jsem umět vše, ale na trhu práce není pro maminku s dítětem místo. Zatím přes to vlak nejede. Byla jsem smutná, ale já se nevzdala. Našla jsem si zábavu, která mě sice neživí, ale baví a moc. Začali jsme s manželem psát o restauracích a kavárnách. A pak jsem začala psát blog a hele, ono to jde být spokojená sama se sebou a přitom se nespoléhat na šéfy jihočeských firem a na personální agentury, které mě stejně nechtějí. Stále čtu noviny, stále tady máme odborné časopisy, které se válejí po bytě a manžel občas brblá. Zase mi tu leží učebnice obchodní angličtiny, na kterou nezapomínám. Já se prostě nevzdám jen proto, že jsem máma a nenašla jsem práci. Důležité je, že jsem někde našla smysl a zábavu a že jsem spokojená. Spokojená máma a manželka je základ rodiny, ať se říká nebo píše, co chce. Manžel je taky spokojený. Je navařeno, občas uklizeno, Emína je zdravá a šikovná. Občas se objeví někdo, kdo mi slibuje práci nebo přivýdělek, ale jsou a byly to jen kecy, které se zatím neproměnily ve skutečnost. Na přelomu roku jsem viděla, že radnice hledá občany do územního plánování. Manželovi jsem oznámila, že se zkusím přihlásit. Proč ne? Naše město mám ráda, mám pár podnětů a třeba..."Tak to zkus, uvidíš". Moc šancí mi manžel asi nedával. Nicméně ano, jednou za měsíc se sejdeme s ostatními obyvateli a zkoušíme prosadit to, co chceme. Něco se povede, něco ne. A to, co se nepovedlo, tak se povede v příštích letech. Minulý týden jsme šli kolem dětského hřiště, kde je nový plot a byly odstraněny popelnice a manžel Emíně povídá: "Vidíš? To zařídila maminka." Jsou to takové maličkosti, které sice dají zabrat, ale uskuteční se a já mám radost a manžel je hrdý. No nestojí to za to? Ehm...neplatí mi za to, ale copak se s penězi přetrhnou na rodičovské dovolené?
Někdo může namítat, že jsem moc ambiciózní, ale já jsem se naučila nepřeceňovat své síly. Když se mi chce a mám náladu, tak píšu a hodnotíme, když jsem unavená, tak to nedělám. Věnuji se rodině a ještě mám čas pro sebe. Nehodlám zachraňovat svět, Českou republiku nebo České Budějovice, ale dělám to, co mě baví a mám radost, když vidím, že stačí málo a věci se začnou měnit a zlepšovat. Jsem ráda, že se o našich restauracích mluví a lidé si na základě našich recenzí vybírají, kam se půjdou najíst. Ten pocit, kdy se na mě usmějí na ulici cizí lidé s tím, že mě znají, je fajn. Asi ode mě četli něco na internetu :-)
krásny článok:) Yvka, musíš byť veľmi aktívna žena, a to sa mi páči...ambicióznosť z tohto článku doslova sála:) Veľmi sa mi páči tento výrok: "Spokojená máma a manželka je základ rodiny" Je vidieť, že ty si naozaj spokojná, nech sa deje čokoľvek - správny prístup! :)