Červen 2016

Jsem na maminku trochu stará

29. června 2016 v 18:44 | Yvona
Na třídním srazu po 10 letech, kdy nám bylo 25 let, jsem zjistila, kdo všechno má vlastně děti. Těch bezdětných bylo opravdu o dost méně. A já mezi nimi. Lítala jsem po světě, měla jsem svůj svobodný život a upřímně, rodinný život byl pro mě moc vzdálený. Tenkrát se mě moje spolužačka, v té době s jedním synem (nyní už dvěma dětmi) zeptala, co já a děti. Na to jsem ji odpověděla, že děti přícházejí s tím pravým chlapem. Byla to taková nenucená odpověď, kterou jsem používala pro všechny rejpaly a tetičky. O hodně let později jsem se přesvědčila, jak moc byla ta věta pravdivá. Roky ubíhaly, známé a kamarádky rodily a pochvalovaly si, jak jsou mladé, jak mají energii a že budou pořád mladé, až jejich děti vyrostou. A já nic. Chlapi přicházeli a odcházeli, ale že by někdo z nich aspiroval na otce mých dětí? Ne, děkuji. Pamatuji si den, kdy mě napadlo, že bych měla ráda rodinu. Bylo mi 29, mozek a srdce volalo po "uhnízdění" nebo jak přesně je to slovo. Byla jsem sama, v mém malém bytě v centru města. Na Nový rok jsem si dala předsevzetí, že ten dosavadní, svobodný život už nechci, a že se určitě něco stane a život to sám zařídí. Přála jsem si manžela a rodinu a zázemí. Jednoho večera po práci jsme si takhle vyšla na volejbal. Prý bude sranda. Jasně. Brala jsem to jako hodinový pohyb k veslování, které jsem trénovala v Třeboni. Před tělocvičnou stála parta lidí. Ke známým tvářím přibyli dva kluci, opravdu kluci, pokuřovali tam a někdo mi řekl, že to jsou kluci, kteří hrajou moc dobře volejbal.
Jednoho kluka jsem si všimla při hře. První, co mě napadlo bylo: je to otec mých dětí. Pak jsem si dala pomyslnou facku, protože takové myšlenky o klukovi, o kterém ani nevím, jak se jmenuje? Čiré bláznovství. On ten volejbal bral hrozně vážně, já vlažně. Po jednom nepovedeném míči jsem ze srandy do toho míče kopla...a "otec mých dětí" ho zabrzdil svým tělem. Ehm...dostal to přímo do citlivého místa. Při našem x-tém rande se mi přiznal, že v tom okamžiku si mě všiml. A potom si pomyslel, že by se mnou mohl založit rodinu. Vůbec jsme se neznali. Já špiónsky zjistila, jak se jmenuje a zda je volný, ale stejně jsem tomu moc šancí nedávala, protože ten kluk se se mnou moc nebavil. Asi tak po třech týdnech ke mně přišel a zeptal se: "A ty se jmenuješ jak?" Koukala jsem na něj s pusou dokořán a dala jsem mu přednášku o tom, že takhle by se dámy ptát neměl a že si to má zjistit od kamarádů. Nicméně ledy roztály. Jak to bylo dál? Po dalším týdnu jsme se drželi za ruce, potom u mě přespal s tím, že mi udělá palačinky. Bral to přes jídlo, což bylo moc chytré řešení. Palačinky se nekonaly, zato ten kluk u mě zůstal. A bylo to. O další měsíc později jsem byla těhotná a rodina se mohla začít rozrůstat. Byl to teda fičák. Ale....děti přece přicházejí s tím pravým chlapem a nikdo neřekl, za jak dlouho.
Letošní třídní sraz se točil kolem dětí. Jsem na maminku stará? To nedokážu posoudit. Já osobně jsem se zastavila na 20 letech, pořád tak praštěná, jediné, co mi přibylo, jsou zkušenosti a vrásky. Byla bych lepší matka ve 25 letech? Asi ne. Všechno to chtělo uzrát. Vhodné načasování prostě přišlo ve 30 letech a tak to má být.

Nicnedělání

29. června 2016 v 13:50 | Yvona
"Hlavně nic nedělej a odpočívej" První a zásadní rada po dobu těhotenství, kterou asi žádná těhotná žena nedodržuje. Zvlášť ne já. Mám dceru a domácnost. Zahradu jsem letos vypustila, to je pravda, ale zbývá tu úklid a nákupy. Manžel samozřejmě pomůže, přesto s jeho pomocí můj den vypadá takto. Raději v číslech: 10, 11 a 7.
Deset kilometrů nachodim za celý den. Taky jsem se toho čísla lekla, ale to je fakt. I když chodíme s Emínou jen po městě, je to tři ulice támhle, pět ulic tímto směrem, pošta, drogerie a je to tam. Deset kilometrů.
Jedenáct kilo váží naše dcera. I když vezmeme s sebou motorku a ona poctivě jede, stejně motorka za pár metrů leti do kočáru a Emína putuje do kočáru nebo do mé náruče. Bohužel musím nošení a mazlení za chodu v posledních dnech omezit, což umím šikovně zakamuflovat. Anebo rovnou Emíně řeknu pravdu. Bolí mě bříško a nemůžu ji nosit. V tu chvíli si vzpomenu jednu známou, která i v devátém měsíci nosila svou dceru za krkem nebo na batohu. Nejspíš měla více síly než já.
Sedm kilo mám navrch já. A už to přestává být sranda. Jak mám těch sedm kilo dostat ráno z postele a večer do postele? Trvá mi to dlouho.
A potom tu máme ty nákupy. Mám kočár a velký, prostorný koš, ale stejně je to fuška ten nákup dostat z obchodu před dům, potom na chodbu a ještě vytáhnout kočár do schodů. Uklízet se u nás musí. Zametání, vytírání, utírání prachu a jejda, už to vyjde na celý půlden a spálené kalorie ani nepočítám. věšení prádla, zalévání kytek.
Tak jsem se dala na šití. To mám hadrový domeček na stůl pro Emínu, kapsář a mantinely do postýlky pro další ratolest, pytlíky a tašky pro děti do školky. Jediné, čím se nezadýchám a tak moc neunavím, je psaní a čtení knížek a časopisů.
A pak že nemám nic dělat.

Z vel.XS na vel.M

27. června 2016 v 10:10 | Yvona
Jak se dostat z velikosti XS na velikost M během pár měsíců? Stačí otěhotnět. Ještě před rokem jsem oblečení lovila v dětské velikosti. Na svou výšku 168 cm jsem vážila 50 kilo. Bylo to hrůzné období. Od porodu mě trápily ukrutné bolesti břicha a doktor si nevěděl rady. Nemohla jsem pořádně jíst a na pár dní v měsíci jsem byla připoutaná na posteli. Stačilo ale vyměnit doktora, ten tušit, až vytušil. Jedna ne úplně normální bakterie si našla útočiště zrovna u mě. Dva druhy antibiotik a 3 týdny léčení a zdá se, a to musím opravdu zaťukat, že jsem zcela zdravá. Přibírání na váze se mi zdá stejně tak těžké jako shazování přebytečných kil. Kila šla nahoru opravdu pomalu. Mamka o mě měla strach, dokonce brečela, ale já věděla, v čem to vězí a zabojovala jsem. Také proto, že jsem byla pár týdnů těhotná. Zabojovala jsem kvůli více lidem najednou. Pak příšly nevolnosti. Ležela jsem 3 týdny na gauči, jedla, zvracela a uždibovala. Manžel mi poctivě nosil rohlíky a colu. Emína u mě seděla a hladila mě. Bylo to hrozný, ale zároveň krásné. Vím, že mám doma dva anděly, kteří se o mě postarají. Za první tři měsíce jsem nepřibrala ani deko. Pak mi ze dne na den bylo dobře, dostalo se mi energie a já začala mít hlad. Ne že bych vyžrala celou ledničku, ale jedla jsem šestkrát denně a to si držím do teď. Snídaně je pravda o jeden krajíc větší, pak svačina - balíček sušenek, které jím natajňačku, oběd, svačina, večeře a druhá večeře. A hodně, hodně, tekutin. Je to dva měsíce zpátky, co jsem vešla pyšně do obchodu a vybírala si oblečení. Velikosti xs a dětské oblečení jsem obešla obloukem a zamířila si to rovnou k velikosti M. Ta mi padla jako ulitá. Paráda. Příští týden začínám 7.měsíc, přibrala jsem 7 kilo, mé těhotenství není vidět na nohou ani na rukou, ale bříško a boky se trochu rozšířily. Prý mám pěkný zadek. Tsss...to jsem měla i předtím. Běhala jsem, teď nedělám nic, jen se tak s Emínou a manželem procházíme po městě. Nechám se od nich potom večer masírovat. Občas zahraju divadlo, ale masáž nohou je prostě příjemná za každých okolností. Včera mi Emínka mazala bříško krémem. Malá se v té době probudila a tak jsem Emíně řekla, že když dá ruku na bříško, tak ucítí sestřičku. Byl to pro ní zážitek, ucukla rukou, ale dala ji zase zpět.
Dneska jsme šly ven, moje oblíbené deštivé počasí k tomu lákalo. Věděla jsem, že mám ve ksříni nepromokavou bundu, ale sakra, zapnula jsem ji jen na dva knoflíky. Ehm...ta bunda by měla být zapnutá odshora dolů. Šaty mi byly také trochu víc těsnější než před týdnem. A je to tady...raketový růst mého bříška. Ještě že jsem si zjara objednala šedý plášť s opaskem. Ten opasek je opravdu dlouhý. Vzhůru k sedmému, osmému a devátému měsíci. Já už jsem totiž vážně těhotná!

Starý ven, nový domů

25. června 2016 v 14:49 | Yvona
Jednou z věcí, která mě baví a čeho se opravdu nebojím, je generální úklid a vyhazování starých, nepotřebných věcí. Dělám to zhruba dvakrát do roka. Beru vše, od kuchyně až po šatník. Je totiž tolik věcí, co nakoupíme, v dobrém úmyslu, možná to i používáme, ale nakonec ta věc leží nepovšímnutá a opuštěná. A takové věci nemám doma ráda. To takhle přijdu ke skříni, rozhlédnu se kolem a zjistím, že tento svetr jsem měla naposledy před rokem a že mi vlastně už moc nelíbí. Fajn, zjistím situaci, dám ho tomu, kdo si řekne. Když se nikdo v mém okolí nenajde, tak vezmu igelitku oblečení, co nenosím a nikdo nenosí a odnesu do kontejneru. A je to. Ještě lepší je situace, když si chci koupit nové boty nebo nové šaty. Abych si neustále plnila skříň? Ne, něco sterého musí jít ze skříně ven, aby uvolnilo místo novému. Nedávno touto cestou putovaly staré šaty, které jsem strašně ráda nosila, ale před několika lety a místo nich mi ve skříni visí nové, ehm...těhotenské šaty. Svoje boty mám ráda. Nedokázala jsem vyhodit staré tenisky, které se mnou toho tolik naběhaly. Ale mám nové.
Emína a manžel jsou také občas překvapeni, co všechno ve skříni nemají a naopak mají. Copak manžel potřebuje triko ze základky? A boty, které mu byly tak před 20 lety? Šlo to pryč. Nikdo se nezlobil.
Některé věci vyhodit nedokážu. Například olejovou lampu po babičce. Nepoužila jsem ji ani jednou, ale mám ji tu jako vzpomínku na babičku, která mě pochválila a pohladila. Pak tu mám sádrového anděla z Lurd. Leží tam v knihovně, práší se na něj, ale nevyhodím ho, protože Lurdy jsou pro mě nádhernou vzpomínkou. Máme tu střep z prvního rozbitého talíře v manželství. Díky tomu mám zdokumentováno, jak manžel zametá. No prostě, moje vyhazovací a uklízecí mánie se vyhýbá kouskům, které mi připomínají nádherná místa a zážitky. Příští týden mi přijde nová kabelka...k narozeninám. Moc se na ni těším, ale je jasné, že moje černá, trochu potrhaná kabelka ten den nepřežije. Nákupům zdar!

Cizí jazyky

25. června 2016 v 6:15 | Yvona
Měla jsem představu, jak svoje děti začnu učit cizím jazykům velice brzy, aby už v předškolním věku uměly anglicky. Sama ovládám tři světové a moc se mi hodily při cestování po Evropě i Asii. Že budou naše děti jazykově nadané po mně, jsem vůbec nezapochybovala. Jako bonus mě manžel přijemně překvapil tím, jak moc dobře anglicky umí. Fakt. Není to tak dlouho, co jsem si opakovala angličtinu a manžel uměl všechna slovíčka a slovní spojení. Dva významné body pro naše potomky.
Emě byly 2 roky, kdy jsem ji přihlásila na pohybové hry s angličtinou. Moc se mi líbilo, že takhle malé děti s paní učitelkou cvičily na anglické písničky a bylo dost jednoduché si je pamatovat. Emča se tam těšila. Cvičila, snažila se opakovat slova písniček a nakonec si děti mohly hrát v obrovské tělocvičně. Pohybové hry po půl roce skončily a já pomalu přemýšlím, kam zapíšu Emču od září, až bude chodit do školky. Manžel zatím rozhodl o karate. V českém jazyce.
Mezitím se moje váhání vyřešilo samo. To takhle přojíždíme s Emínou youtube a hledáme zajímavou pohádku pro děti, protože v televizi nic moc nebylo a Emína ukázala prstem na pořád Prasátko Pepa. Klikla jsem na anglickou verzi a...Ema seděla, poslouchala, ani nedutala. "Tomu nemůže rozumět", říkala jsem si, ale nechala jsem u toho Emču sedět. Navíc jsem si i já procvičila anglická slovíčka. Občas se přistihnu, jak na Prasátko Pepa koukám a říkám si: "aha, takhle se to řekne". Prasátko Pepa neboli Pepa Pig se u nás zabydlelo a Ema začala pomalu, ale jistě opakovat anglická slova. Včera jsme jely do města, Ema si sedí v kočáru, já se na ní usmívám a ona spustí. "Táta happy, máma happy a Ema happy". No skvělý, říkám si. "A víš, co to znamená? Že jsme veselí a smějeme se". Už mluvím jako paní učitelka, tsss! Pochopila. A další slovíčka. Grandpa, George, ball. Mám z ní radost. Další cizí jazyk na pořadu dne, aniž bych to plánovala, je ruština. Máša a medvěd je super pohádka a my si ji pouštíme v originále. Upřímně řečeno, v češtine to není ono. Nadabingovaná Máša má příšernou fistuly. Takže medvěd - míška, máša, káša, varenie. Ruština se bude taky jednou hodit, tak proč ne. Abych nebyla jen cizojazyčná matka, Emína samozřejmě mluví i česky a barvy, zvířata, města atd. se učí hrozně rychle. A ještě rychleji opakuje po mámě a tátovi - sakra, to je blbý. Hezký, ne?

Přípravy

24. června 2016 v 8:47 | Yvona
Asi budu mít místo jednoho miminka dvě. Nejprve se Emína tvářila jako velká pomocnice a že bude taky miminko přebalovat, ale čím dál tím víc jí dochází, že miminko bude opravdu jen jedno a že to miminko bude místo ní jezdit v kočáře a bude mít plínky. Emína už je nemá, jeden večer si ji sundala a od té doby spí bez plínek. To bylo fakt jednoduché, bez námahy a vzteku. Lidé kolem nás se vždycky Emči zeptají: "A už se těšíš na sestřičku?" Milí a vážení, Emíně jsou necelé 3 roky a ani neví, co to je sestřička nebo bratříček a myslím, že bude hodně překvapená a vytřeštěná z toho, že tu s námi bude uzlíček nervů a pláče a pořád bude chtít maminku.
Jediné, co nám doma přibylo, je napůl velká holka a napůl miminko Ema. To si takhle vezme do pusy dudlíky, lehne si na gauč a kope nožičkama a prý je miminko a musíme jí nosit a chovat. Manžel ji zabalí do deky a nosí ji po bytě a houpe a Emína dělá, že spinká a dudlá si dudlíček. Občas taky předstírá, že brečí jako miminko. Akorát ji to už tak dobře nejde, býval to silnější ječák. Je to taková její hra na miminko, která si myslím, že je úplně normální. Chce se mazlit a chovat, dudlat a nechat si zabalit do deky. Dneska jsem manželovi říkala, že už se nám to krátí, že za 4 měsíce už budeme mít další miminko. Nic neříkal. A upřímně, ani se mu nedivím, ví, do čeho jde a ví, že to bude náročný. A já to vím taky. Určitě budu víc křičet a manžel bude více mlčet. Dost možná bude Emča druhé brečící miminko s dudlíkem. Ale až po návratu ze školky. Dneska ráno mi mimochodem pomáhala střihat záclony. "Mami, pozor, špendlík, píchá". Dává na mě pozor a věřím tomu, že bude dávat pozor i na sestřičku. Taky se těším na miminko v nosítku, manžel bude určitě chtít nosit, aby všichni viděli jeho pyšný obličej. Ano, já jsem ten, kdo má další miminko a všichni ho můžete vidět, prosím, tady je.
Já se snažím spát a spát. Vzhledem k tomu, že se miminko v bříšku hýbe skoro celou noc, je nad slunce jasné, že mu to zůstane. Spím, kdy se dá, když ne v noci. Všichni dobře víme, jaký dokáže být nevyspalý chlap. Co potom nevyspalá manželka? No hrůza! Nepřeju to nikomu z vás!

Jak ten čas letí...

22. června 2016 v 10:31 | Yvona
Čím to je, že za svobodna ten čas utíká pomaleji než s manželem a dítětem? Ještě jsem na to nepřišla, třeba se mi poštěstí a já si v důchodu na lavičce řeknu: "aha, tím to bylo"
Přitom si myslím, že můj svobodný život byl také plný dobrodužství a překvapení a událostí. S Víťou a Emínou je to prostě jiné. Všechno, co děláme, je společné.
Na mateřské jsem se zprvu řídila kalendářem. Kdy k doktorce, na očkování, k zubaři, kdy na úřad. Znala jsem názvy dnů a dokonce jsem je vyjmenovala, jak jdou za sebou. Růst a vývoj své dcery jsem sledovala podle velikosti oblečení. Z novorozeněte se přes velikost 68, 74 a 80 dostala na velikost 92, což vypovídá o velké holce, která umí chodit a něco žvatlá. U velikosti 98 začala běhat, mluvit. Velikost 104 znamená vztekání, utíkání a zlobení v pravém slova smyslu. 110 zkouší moje nervy a hranici, kterou jsem schopná tolerovat její ignoranci. Pomoc! Co příjde s velikostí 116? A 158? Puberta! Mezitím jsem si všimla, že 30 měsíců uteklo jako nic. Na vypjaté situace jsem zapomněla, protože mi nyní přijde mateřská jako procházka růžovým sadem....ehm....kdo tohle spojení vymyslel? Blázen nebo matka.
U počítače máme sice kalendář a dny v týdnu se opravdu za tu dobu nezměnily, ale my se orientujeme podle týdnů anebo, což je ještě zajímavější, podle manželova rozpisu směn. Například: manžel má týden noční, takže veškeré aktivity odpadají, potom pár dní ranní, což taky nevede k žádným velkým výpravám a jednou za měsíc má 3 dny volna. Ale než ty tři dny volna přijdou na řadu, je vlastně měsíc pryč a už je červenec. Mé druhé těhotenství se také řídí dle webu - těhotenství týden po týdnu. Díky tomu vím, že je zrovna úterý a začínám další týden. Víkendy? To je asi sobota a neděle, ne? Neděli bezpečně poznám - všude je zavřeno a město vylidněné. Ve středu a čtvrtek se mění zboží v supermarketech. V sobotu odpoledne už neseženu pečivo.
Jak tak vidím, nejsem na tom úplně tak špatně, já ty dny v týdnu dám po delším rozmýšlení dohromady. Mezitím pujde Emína do školky, já porodím a budou Vánoce. Pohoda!

Prý prskám

21. června 2016 v 11:41 | Yvona
Tak jsme si vyšli sami s manželem do kina. Poslední film na sále, jen nachos, popcorn, největší cola a spolu s námi čtyři návštěvníci kina. Asi taky měli noční hlídání dítěte. Než začal film, sedli jsme si, jako za starých času do kavárny, nebo co to vlastně je (asi pizzerie) na kafe a na horké jablko. Zaručený recept, jak chodit během filmu na záchod, ale překonali jsme to. Tentokrát ani jeden z nás neopustil během promítání sál.
Usadili jsme se, vyslechli jsem od obsluhy, co všechno nemají a dali se do konverzace. Prý ne o dětech. Na 15 sekund to byla pravda. Manžel povídal o tom, jak hrozně jim vaří v závodní jídelně. "A kdo tam vaří?" ptám se "Učni?" "Ne, lidi normálně", odpoví manžel. Na první vtip docela dobrý.
"Jsem rád, že se směješ" začal manžel lehce konverzovat. "Já se přece směju pořád", bráním se. Kde na to přišel, že se nesměju?
"No, dneska si prskala doma". Cože? Já? Sakra, teď by se mi hodila nějaká sousedka, na kterou bych to hodila.
Tak já že prskám? A jala jsem se vysvětlování.
" Tak hele....ty se mi divíš? Emína neposlouchá. Já už fakt přemýšlím o tom, že ji vezmu k doktorce a vezmu si doporučenku na ušní. Dyť to není možný, jak mě ignoruje. Řeknu ne a ona jde a udělá to. Já jsem z ní fakt na hlavu. Na ní funguje jen bouchnutí do stolu nebo zapískání, ale to taky nemůžu dělat pořád. Pes absolutně neposlouchá, všechno kouše, zase rozkousal pelech, počural dveře od koupelny, kňučí u dveří. A ty? Děláme spolu platby na internet banking, já píšu čísla účtů, ty mi máš přečíst kod z kontrolní sms a vůbec to nečteš." Konečně jsem se nadechla. Tak a je to venku. Já mám důvod prskat, abys věděl, myslela jsem si.
"Dyť jo. Mně se takový blázinec doma líbí" řekl manžel. On to fakt řekl nahlas? Tak ono se mu to dokonce líbí!
"Takhle jsem si to představoval. Neposedné děti, blázinec. Kdyby byl doma klid a všechno fungovalo jako po drátkách, tak by to byla nuda, ne?"
Jeeee, to je hezky. Ale já bych to obcas brala. Jeden, jediný den, kdy by mě Emča poslechla a neutekla nebo nerozlila vodu, nebo....no prostě nedělala bordel. Jako bonus bych brala, aby pes netrhal Emíně hračky, aby se mi povedl oběd (včera se mi nepovedla rajská omáčka), abych nakoupila vše, co jsem měla na seznamu, abych si napustila vanu a mohla v ní být déle než 2 minuty (to mě najde Emína a něco hrozně moc potřebuje), abych si došla ke kadeřnici a Emína si tam sedla a nešahala na cokoliv a vedoucí kadeřnictví by nás nepropichovala očima. To by byla paráda! Ale o tom vlastně rodičovská dovolená není, že? Vždycky se musí něco posr....nejlépe jeden průser na každý den.

Všichni už to ví...

21. června 2016 v 11:26 | Yvona
Není to tak dávno, co můj manžel odjel na grilovačku. Mimojiné, aby pokecal se svými kamarády. To takhle po jídle začali kamarádi diskutovat na téma, co je u koho nového. Manžela vynechali s tím, že četli můj blog a články a že vlastně ví, co je u nás na pořadu dne. Tak pardon no.
Je to k pousmání, že píšu o nás, o našem životě, o mém druhém těhotenství. Já se bavím, manželovi to prý nevadí. Ptala jsem se ho několikrát, zda můžu napsat tohle nebo tohle. "Hlavně mě pochval, jak jsem skvělý". Jasná zpráva. Manžel totiž skvělý je. Občas bručí, já se vztekám a ječím, takže jsme si kvit. A já to o sobě klidně napíšu. Jsou rána, kdy vstanu a chce se mi seřvat všechny okolo, protože....jsem nemohla spát, protože jsem si nevzala trnkový sirup a skoro celou noc jsem myslela na kraviny, protože mě malá dcera kopala v bříšku a sakra, to nemůže přestat alespoň k ránu? Jednodušše vstanu zadkem napřed a minimálně půlden stojí zanic. Na druhou stranu jsou dny, kdy jsem rozzářená jako sluníčko, všichni mě milují a já miluji ty ostatní. Že je manžel bručoun, to ty všichni víme, že? Taky se mu to vrací. Včera mi hladil bříško a malá ho kopla. "To máš za to" říkám mu. "Ani ta malá není na tebe zvědavá a nedolejzej", ale to už jsem se smáli oba.
A všichni taky ví, že čekáme holčičku a tvoří se nám zástup zájemců. Kdo by nechtěl dceru bručouna a vzteklíny?
Jenže...nic není dokonalé a ne všichni všechno ví. Něco si necháváme jen pro sebe. To už je na manželovi, co všechno poví kamarádům u piva. Nebo na mě, až se rozpovídám u kávy. Samozřejmě jen ty příjemné a veselé příhody z našeho krátkého, avšak velice zajímavého, společného, rodinného života.

Baví mě být mámou

16. června 2016 v 12:38 | Yvona
Máma - to je první, co slyším ráno a poslední, co se šeptá večer. Vypadá to, že mé poslání je jasně zdefinováno.
Dneska mi přišel pod ruku článek o jedné herečce o tom, že jediné, co jí baví je, být mámou. A taky vlastní kavárnu a taky točí filmy, což ji přece taky musí bavit, ne? Jinak by to nebyla herečka, ale jen máma.
Rozumím tomu tak, že kdyby na veřejnosti přiznala, že ji to občas nebaví, klesla by v oblíbenosti.
Já to přiznám hned - občas mě nebaví být mámou. Kdy nejvíc? Když se ocitám pod palbou kritiky - že Emče nic nedovolím, že ji nic nekoupím, že na ní zvyšuju hlas, že ji tahám jako kočka koťata a že...bla bla. To se hrozně blě poslouchá, to zná asi každý. Nejsem dokonalá. Taky mě nebaví být mámou po celodenním maratonu za dcerou, která mi neustále utíká. Důvod neznám. Stojím ve frontě, a najednou dcera není. Prostě šla ven z obchodu. Samozřejmě dostane vynadáno, protože před vchodem stojí pes, který se ji vrhnul na nohu. Protože po chodníku jezdí kola. Mám o ní strach, tak zakazuju. Nic ji nekoupím, protože nechce. Včera jsme byly v hračkářství. Emína má dovoleno, ať si vybere, co chce. A ona nic nechce. Nakonec vidí superlevný bublifuk a má z toho druhé Vánoce. Z té celé komody oblečení na sebe vybere jen dvě oblíbená trička a troje šaty. Boty nosí jen jedny a to její boty zabírají půlku našeho společného botníku. Tohle přesně mě nebaví - cílená kritika ostatních, kteří ani nechtějí vědět proč to tak je.
A pak mě baví být mámou - v 90% času. Emína je šikovná, zvídavá, živá, komunikativní (jistě po manželovi)
A baví mě být manželkou a partnerkou. Být s manželem sami a jít do kina nebo na večeři a nebavit se alespoň hodinu o dětech je strašně fajn. Miluju pocit, kdy jsme na všechno dva, kdy není problém jeden druhému říct: "nejde ti to, tak ti pomůžu" nebo "sedneme k tomu a vyřešíme to".
Baví mě také být kuchařkou a pekařkou. Nikdy bych to do sebe neřekla a kdybych tohle prohlásila před několika lety, šla bych se zchladit pod studenou sprchu. Ano, vařím a peču a ráda.
Baví mě být blogerkou. Baví mě psát recenze a baví mě psát o našem městě.
Být máma je radost, úděl, nekonečná práce, bezmezný strach, občas i automatická převodovka. Ale já nejsem jen máma. Miluji být sama sebou. A když se přitom rozkrájím a jsem na několika místech najednou? Tak jsem prostě dobrá :-D