Asi týden jsem měla chuť na svíčkovou. Chodila jsem kolem restaurací a dívala se mlsně na polední menu. Ten týden svíčkovou neměli. Manžel měl odpolední, takže jsem s návrhem svíčkové dlouho odolávala. Když totiž má manžel odpolední, tak nemá náladu na vaření (vztahuje se i na ranní a noční směnu), zkrátka ten týden neměl volný den.
Blížil se víkend a já v pátek koupila ingredience na svíčkovou. Na manžela jsem pověsila smutné oči s monologem, že jsem těhotná a že miminko má chuť na svíčkovou s knedlíkem a Ema vlastně taky a pes taky a že si manžel dá určitě taky moc rád. Manžel tak nějak kýval na to, že ji uvaří. Jupí!! Jenže....v pátek šel manžel na dvě s kamarády.
V sobotu ráno jsem na manžela opět pověsila hladové oči. Hele, jdeme s Emínou pryč a vrátíme se na oběd a máme všichni velkou chuť na svíčkovou. Manžel se převalil na gauči s tím, že je unavený.
Tak pro tuhle situaci jsem vždy měla řešení. Oznámila jsem manželovi, že svíčkovou uvařím já. V tu chvíli by se normálně zvedl z gauče, mumlal by něco o tom, že to akorát zkazím a že ji radši uvaří sám. Ale v sobotu? NIC. Jen se převalil. Tady je něco špatně, asi mě neslyší. Slyšíš? Já tu svíčkovou uvařím. To ji jako sníš, když jí uvařím já? A teď se měl zvednout. NIC. Sakra, já snad budu muset tu svíčkovou dělat. Poprvé v životě!!
Tak stejně to muselo počkat, až se s Emínou vrátíme, takže byla k obědu nudlová vietnamská polévka a rohlík s máslem. Odpoledne začala akce S. Ze skříňky jsem vytáhla kuchařku. Ne tu od babičky nebo pro dceru , ale takovou tu hodně tlustou, že ji musím vzít do obou rukou. Podle téhle superobsáhlé kuchařky se učil můj manžel vařit na učňáku. O 13 let později z ní vařím já. Je tam všechno. Samozřejmě jsou tam nějaká čísla, která bych vyškrtala (jako například energetická hodnota, gramáž masa), ale je tam napsaná jedna moc důležitá věc. Na konci receptu je jídlo popsané tak, jak by mělo opravdu vypadat. Tak jsem se vyjímečně netrefila, no. Svíčková, strana 89. Cibuli nemáme a rozhodně pro ní nepoběžím. Dál. Manžel říkal něco o slanině, dám ji do základu. Potom ten základ z pytlíku. Sakra! Kde mám maso. Doprčic, ta mrkev a celer, nebo co to je, zabralo celé dno kastrolu, tak to nahrnu na jednu stranu a hodím do hrnce osmažit maso. Ty vole, kdo to maso krájel?? Já a zase blbě. Tak jo, asi je to maso osmažený z obou stran. Prý vodu. Kolik že? Litr. Prdlajs, litr a půl, ať je toho víc. Vyjmout maso, střední plamen. Jasný!! Vaříme 40 minut. Nastavuju si bzučák na plotýnce. Ježíš!! To maso není hotový. Hodím to do toho litru a půl, ono se nějak uvaří. Po 40 minutách zahustíme. Míchám mouku s vodou, nevím přesně kolik, ale pamatuju si, že mi jednou manžel říkal: dáš tam trochu a počkáš, jak to zhoustne. Tak moje svíčková nehoustne vůbec. Sůl prej. Tak sůl. Smetana. Asi tolik. Dobrý! Míchám, ochutnávám. Pořád to není ono. Pak mixuju ty kousky mrkve a celeru. Nemám je všechny rozmixovaný, nemám na to celej den. Ty zbylé kousky se tam ztratí. Někde. Zkouším maso, dá se to jíst. Kdo prosím koupil brusinky? Nikdo. Máme tady jahodovou marmeládu. Jasný Emí, už jdu hřát knedlíky. Kupovaný, to jsme v obchodě nezapomněli. Svíčková na talíři, knedlíky, marmeláda, maso. Emína snědla 4 knedlíky, já taky. Čekáme půl hodiny, jestli se nám něco stane. Nic. Je to dobrý. Ne, já jsem dobrá!! Píšu manželovi sms, že jsem udělala svojí první svíčkovou.
Babica by měl ze mě radost - umím si poradit, když doma něco chybí. Pohlreich by brečel. Už ho slyším: "Když sním všechny ty kusy mrkve, tak zítra vy*eru mrkev celou i s tím zeleným na konci. Jahoda jako brusinka. Chápu, je to červený."
Manžel zhodnotil takto: 1.den: jj, dobrý. Akorát se ti zdrcla smetana a je to bez chuti. 2.den: ty jo, máš to fakt dobrý. 3.den: ta svíčková byla výborná, fakt.
Jestli budu někdy dělat domácí knedlíky, dám vědět.