Kdy se smát?

3. května 2016 v 12:12 | Yvona
Z dětství mám jednu z mnoha vzpomínek. Houpala jsem se na houpačce, převrátila jsem se a mamka se mi smála. Byly mi asi čtyři roky a bylo mi to líto. Já chtěla pofoukat, pohladit a místo toho přišel smích.
A teď se ve stejných situacích ocitám já. Emína je fakt nemehlo a místo normální chůze po chodníku nebo jízdy na motorce se kouká na všechny strany, pořád mluví nebo si zpívá a pak to dopadá celkem logicky - nárazem, pádem neboli supervtipným drškopádem, při kterém se fakt musím držet. Emína spadne a kouká na mě výrazem: mami pomoc, rychle! V očích vyděšení, ponížení a nechce nic jiného, než pohladit.
Její jízda na motorce je celkem obstojná, tedy pár minut. Pak už je to hrozná nuda koukat pořád dopředu, takže Emína kouká doleva a ukazuje, doprava a volá na mě, a jízda na motorce se zmení v jakýsi slalom, kdy chvilinku jede dokonce jen po jednom zadním kolečku. Nejlépe se ještě Emína stačí otočit dozadu, něco zablekotat a spadnout. Rozplácne se na chodníku jak široká tak dlouhá, samozřejmě v té nejlegračnější pozici. Následuje smutný pohled, cukající koutky, já se snažím koukat jinam, protože bych vybuchla smíchy , hladím jí a utěšuju. Naštěstí je všechno špatné za pár sekund pryč, Emína se usměje, hrozná sranda z toho, že to bylo "bác jako bambora" a já si konečně ulevím smíchem, který jsem tak dlouho zadržovala.
Dneska jsme šly do knihovny, máme to pár ulic, tak jsme vyrazily pěšky. Ten den zrovna vyvážely popelnice, takže před každým domem byla vyskládané nejméně dvě popelnici. Normálně se jim Emína vyhýbá. Ovšem, dnes byla zaneprázdněná zpěvem a poskakováním a takhle poskakovala směrem k jedné popelnici. "Tu vidí", myslelal jsem si. To jsem si myslela jen jí. Emína do popelnice narazila plnou silou, čelem vpřed. Rána to byla opravdu velká. Mladý pán, který šel naproti nám, vybuchl smíchy. To já jsem nemohla. Emína se svalila na zem. Hrobové ticho, protože asi přemýšlela, jakto, že tam ta popelnice stále je. Potom pohled na mě "mamipomocrychle", já jsem ji vzala do náručí, hladila jsem jí, zkontrolovala, zda nemá polepku z popelnice na čele, zda má celý nos a pusu, zda dýchá atd. Chvíli byla Emína přitisklá na mě a nemluvila. Já zadržovala dech a smích,a to jsem měla co dělat. Konečně se Emína zasmála. Hurá!! Já vydechla a začala jsem se tak smát, až jsem se za břicho popadala. A Emína taky a že to bylo "buch a bác". To bylo Emíno, tohle natočit, tak jsi vítěz nejvtipnějšího drškopádu. Ale poučení? Nikde. Emína zase nasadila skákavý krok a zpěv a směr knihovna. Zpátky domů jsme šly taky zajímavě. Jak si Emína zpívá, tak nevnímá, kam jdeme, kdy tam budeme, takže jsem jí čtyřikrát opakovala, že jdeme ještě pro chleba. Za pár hodin jdeme zase do města a to beru kočár. Sice se nebudu mít čemu zasmát, ale alespoň dojdeme na místo celé, já tedy určitě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama