To je tak, když vám manžel uprostřed týdne oznámí, že pojedeme všichni v sobotu na grilovačku ke kamarádovi. A začne logistický úkol. Jak manžela a sebe dostat tam, manžela tam nechat přes noc a vrátit se s dcerou ten den večer domů. A na nic nepříjdte, protože na místo grilování nejede vlak ani autobus, jen kolo nebo auto. Kolo nevytáhnu, protože v tom vedru prostě nepošlapu 10 km tam a navíc zpět. Navíc v rámci bouřkové předpovědi bych skončila někde u krajnice a vydejchávala ten nízký nebo vysoký tlak. Já už to tak nerozeznám, prostě je mi zle. Auto, to je další naše zajímavá kapitola. Vlastní auto se nám rozbilo před půl rokem a od té doby nejezdíme. Nemáme kde parkovat, a bydlíme v centru, takže máme vše na dosah ruky. Auto rodičů je jaksi...jak to napsat...výsměch technické kontrole. Manžel s tím nechce jezdit, tím pádem s tím nechci jet já, natož s dcerou.
Takže manžela připravíte na to, že bude muset jet sám. Počáteční zklamání, že nepojedeme jako rodina se mění ve sladké poznání, že tam manžel bude s kamarády sám. On, jídlo a pivo a řeči, které se z principu před manželkou nevedou.
Tak jde manžel v pátek koupit kýtu a že ji naloží. Bytem se line vůně a smrad zároveň. Všude po kuchyni se válí zbytky česneku, piva a oleje. A pivo a nějaká ta flaška se musí koupit. Tu kýtu sní on s kamarády.
My s Emínou už plánujeme, co budeme dělat ve volném odpoledni. Možná vůbec nic. Pohádka? Procházka?
Ráno jsme si nakopuily dobroty, venku vidím bouřkové mraky, takže dost možná skončíme v objetí na gauči, budeme se cpát křupkama a čokoládou a budeme koukat na S tebou mě baví svět.
Krásné odpoledne všem!