Květen 2016

Architekti ve městě Budějovice

29. května 2016 v 8:04 | Yvona

Víte, co mám na Českých Budějovicích nejraději? Tu normálnost. Město není ani malé, ani velké, není přehnaně sebevědomé, udržuje si svoji formálnost, přesto se výjimečně rozšoupne a začnou se dít velké věci.
Bylo mi 20 let a já se přestěhovala do tohoto okresního města. Budějovice byly v toku času vnímány jako průmyslové město bez větších ambicí. Nemocnice, školy, soud a firmy a továrny, vše funkční a zachovalé. Žila jsem tu pár let a bylo to šedé, nudné město, které se probudilo výstavbou autobusového nádraží. To byla senzace. Pak si pamatuju jen nový zimní stadion. Máloco se opravovalo, parky se moc neudržovaly. Cestou do práce jsem míjela Metropol, park v Dukelské, Senovážné náměstí a tyto místa zůstala po několik let naprosto bez změn. Postavil se Cinestar a kdo tam tenkrát nechodil, tak nebyl. Kamkoliv jste šli ve městě na oběd nebo na zákusek a kávu, dostali jste pokaždé to samé, akorát na jiném talíři. Budějovice ležely na soutoku řek naprosto nehnutě.
Potom jsem zamířila do hlavního města a do Budějovic jsem jezdila na pivo. Ano, na kroužek do Krajinské. Při mých návštěvách jsem si začala všímat, že se město rozhýbalo. Začalo se opravovat, rekonstruovat, otevírat nová a zajimavější místa, galerie začaly nabízet výstavy děl, které braly dech. Restaurace se začaly odlišovat jedna od druhé a světe div se, některé kavárny začaly nabízet kvalitní kávy z celého světa.
Jsou to čtyři roky, co jsem se zde zabydlela natrvalo. Miluju tohle město. Mám tu rodinu a jsem tu moc spokojená. Město se začalo rozvíjet. Pomalý rozjezd, plynulý průběh. Mám pocit, že se nic nechce uspěchat. Dobře nebo špatně? Otevírají se módní obchody, najdete tu mezinárodní kuchyni, můžete zajít na festivaly, výstavy, přednášky. Opravují se ulice, domy. Tak samozřejmě, nic není bez chyby. Taky by se tu pár vychytáveček našlo, např. cyklotrasa u polikliniky, která končí pro kolaře v květináči. Ale jsou tu nové budovy a bude se opravovat Slavie a v Metropolu je moderní restaurace a bude se stavět nová školka a opravovat škola a stavět nová tělocvična. Staví se bytové domy. Je tu majáles, kultura pod širým nebem a jiné koncerty. Běhá se zde půlmaraton a je tu spousta akcí pro děti. Prostě to tu žije. Pokud má někdo pocit, že ne, Londýn není zase tak daleko.
A začínají se sem sjíždět architekti a vyjadřují svůj názor. Ironicky řečeno mám na tom nejraději, když do architektury našeho města mluví superchytrý architekt z Prahy a hned by tu postavil budovu rejnoka od pana architekta Kaplického. Tak se zase uklidníme, Rejnoka nechtěli ani v Praze. Pan architekt z Prahy by chtěl, aby v našem městě bylo všechno teď a hned a nejlépe podle jeho návrhu. To může chtít.
Já zase chci, aby tu byly krásné parky, pro mladé, starší i děti. Aby se dalo přes Palackého náměstí přejít i v noci, což bylo před 10 lety nemyslitelné i přes den. Sokolák je super, ale co palačák, dukelská, na sadech? Tam by to mělo být krásné a klidné. A taky chci nové a delší cyklotrasy, protože jízda po městě na kole je rychlejší a snad bude časem i snažší. A taky chci, aby chodníky byly pro chodce a ne pro popelnice a kontejnery. Mohlo by tu být čistěji, ale to je o lidech, to není o radnici.
Budějovice jsou klidné, formální, občas moc upjaté, co se týče nových návrhů, ale není to sympatické? Proč stavět mrakodrapy, rejnoky a otevírat pizza hut? Je tu krásně, město rodičů, dětí a studentů. Jděte dneska na procházku a projděte se po městě, pořád je na co koukat.

Bubáci a jiné

29. května 2016 v 7:37 | Yvona

Jsou věci, které fungují docela dlouho, až se na ně automaticky spoléhám a pak, jako mávnutím kouzelného proutku, neexistují. Jeden ze způsobů, jak uspat Emínu bylo, že jsem řekla: "spi už, nebo příjde bubák". V tu chvíli zaklapla víčka, chvilku oddychovala a spala. Tento týden? Zase oznamuju, že přijde bubák. A Emína? Začala kňourat, že chce toho bubáka. A kde je? Že ho hrozně chce. Uspávací metoda č.10 zklamala.
Máme psa a ten žere všechno. Když píšu všechno, tak to taky tak myslím, od papíru přes lego až k svému žrádlu. Vždy, když jsme s Emínou vytáhly stavebnici, tak jsem jí varovala, ať všechny dílky dá zpátky do krabice, nebo jí to sní pes. Hodnou chvíli to fungovalo a já byla bez úklidu. Tuhle jí zase spadlo něco na zem a já říkám: "Emí, seber to nebo ti to sní pes". Tak pozor, Emína se odvrátila od pohádky a zcela vážně mi odpovídá: "neboj, mami" a zase kouká na tu televizi. To se mám jako sehnout já? To je život!
A kecá, žvatlá, mluví jako o závod. Mezi věty pořád strká to svoje "EKI", což si domýšlím jako "říká, jako" nebo dost možná úplně jiné slovo, nicméně to odděluje ty věty. A takhle mi něco vysvětluje a gestikuluje rukama, tak nějak tuším, o čem je řeč. Kývu, kývu, co mi hlava stačí. Emína dopovídá, vydechne, pak se mi podívá do očí a ujišťuje se: "jo, mami?" Jasná zpráva, Emí.
A strká do dětí a dost si dovoluje, na můj vkus až příliš. Na menší ne, ty pohladí, usměje se na ně a pomáhá jim. Pak si vyhlédne, nejlépe 5-letého kluka, strká, doráží. Zatím to dopadlo jedním odstrčením Emíny a nasazením poměrně nešťastného obličeje. Chápejte, on měl svůj míč a Emína ho chtěla. Bylo mi ji opravdu líto a slíbila jsem jí, že začneme míč taky vozit v kočárku. Ale obdivuju její kuráž.
A taky jí vysvětluju, že brát kolo a hračky jiným dětem se nedělá. Měla by poprosit nebo se o hračku vystřídat. Když už to druhé dítě rozbrečí, tak zakročím. Vysvětluju ji to dost rázně. Po mém superkrátkém, ale výstižném, monologu se jí podívám do očí a : "jasný, Emíno?". Ona zvedne oči a vystřelí: "jo, mami" a letí zase za hračkama. Vůbec to nefunguje. Dělám to spíš kvůli sobě a kvůli matkám těch ostatních dětí, Emína mě má silně na háku.
Začnu přemýšlet nad jinými metodami, tyhle začínají silně pokulhávat.

maso vs zelenina

28. května 2016 v 19:38 | Yvona
Už teď je mi jasný, že každé naše dítě bude úplně jiné. Minimálně v jídle. Když jsem byla těhotná s Emínou, jedla jsem, ne žrala burgery, hranolky, smažáky. Samé maso. V létě jsem grilovali na zahradě steaky nebo opékali buřty na ohni. Takové to přesvědčování, že bych jako těhotná měla jíst kyselé okurky a meloun? Naprosto bez úspěchu. Zeleninu jsem obcházela obloukem. Manžel byl přesvědčený, že to podle množství smaženého jídla a masa bude kluk. Haha. Poslední měsíc a já věděla, že to bude holka. Jednodušše věděla. Ema. Po období mléka a těch nejjednodušších příkrmů přišel čas pořádných jídel. Kdo by to nečekal? V oblíbenosti vedou: hranolky, steaky, řízky. Překvapivě. Pokud manžel v kuchyni krájí slaninu, tak musí počítat s tím, že mu jedna malá ručička neustále krade kostičky slaniny z dřezu. Špekáček klidně i studený. Zeleninu a ovoce sní taky, ale s otráveným obličejem. No jo, co se v bříšku naučíš, to v dětství nezapomeneš. Moc bych se divila, kdyby nám Ema v 15 letech oznámila, že je vegetarián. Manžel by jí na řekl, ať se jde na to vyspat a pak jí naservíruje dva steaky s hranolkama.
Moje druhé miminko bude trochu jiná káva. Moje chutě jsou jen v omezené části obchodu. Na cuketu nadává i můj manžel, protože jí kupuju pokaždé, když jdeme nakoupit. Rajčata, jablka, jahody.O ředvičky se nenamáhám ani dělit, sním sama celý svazek. Zeleninové špízy jsem snědla zcela sama a manželovi se potom omlouvala, že jaksi na něj nezbyly. Maso jím jen omezeně a když mi dneska manžel řekl, že bude zase k obědu mletý, rezignovala jsem na maso úplně. Nemám na něj prostě chuť. "ty tvoje saláty" Ano, moje saláty. Naše druhé miminko bude nejspíš vege. Nebudu překvapená.

O rok později: připravuju dva druhy jídel - masové a vege. Moje děti se u oběda a večeře nehádají, kdo má více na talíři a v klidu sní svojí porci. Já jsem spokojená.

Dětská láska

28. května 2016 v 14:56 | Yvona

Jak se u nás doma pozná dětská láska? Některé indicie jsou jasné, některé naprosto skryté a je třeba je občas dlouhosáhle luštit.
1) při procházce mě Emča chytne za obě ruce, dá si je na tvář a řekne: MOC, MOC LÁDA.
2) učím jí, že se má nos utírat do kapesníku. Uprostřed majálesu mi ukáže svůj prst, na kterém sedí holub jako vyšitý. Máma má kapesník, tak ať si ho utře sama.
3) když je doma manžel doma a chce mi dát pusu, Ema ho odstrčí nebo se dokonce rozbrečí, dá mi ruce kolem krku, zašklebí se na tátu a řekne: MOJE MÁMA
4) funguje to i opačně - můj táta, ale to je pro jiný článek
5) dělí se se mnou o jídlo...jak sladké
6) když si prdne, zazubí se a řekne: EMA NE, TO MÁMA

a další a další...

Grilování

28. května 2016 v 13:20 | Yvona
To je tak, když vám manžel uprostřed týdne oznámí, že pojedeme všichni v sobotu na grilovačku ke kamarádovi. A začne logistický úkol. Jak manžela a sebe dostat tam, manžela tam nechat přes noc a vrátit se s dcerou ten den večer domů. A na nic nepříjdte, protože na místo grilování nejede vlak ani autobus, jen kolo nebo auto. Kolo nevytáhnu, protože v tom vedru prostě nepošlapu 10 km tam a navíc zpět. Navíc v rámci bouřkové předpovědi bych skončila někde u krajnice a vydejchávala ten nízký nebo vysoký tlak. Já už to tak nerozeznám, prostě je mi zle. Auto, to je další naše zajímavá kapitola. Vlastní auto se nám rozbilo před půl rokem a od té doby nejezdíme. Nemáme kde parkovat, a bydlíme v centru, takže máme vše na dosah ruky. Auto rodičů je jaksi...jak to napsat...výsměch technické kontrole. Manžel s tím nechce jezdit, tím pádem s tím nechci jet já, natož s dcerou.
Takže manžela připravíte na to, že bude muset jet sám. Počáteční zklamání, že nepojedeme jako rodina se mění ve sladké poznání, že tam manžel bude s kamarády sám. On, jídlo a pivo a řeči, které se z principu před manželkou nevedou.
Tak jde manžel v pátek koupit kýtu a že ji naloží. Bytem se line vůně a smrad zároveň. Všude po kuchyni se válí zbytky česneku, piva a oleje. A pivo a nějaká ta flaška se musí koupit. Tu kýtu sní on s kamarády.
My s Emínou už plánujeme, co budeme dělat ve volném odpoledni. Možná vůbec nic. Pohádka? Procházka?
Ráno jsme si nakopuily dobroty, venku vidím bouřkové mraky, takže dost možná skončíme v objetí na gauči, budeme se cpát křupkama a čokoládou a budeme koukat na S tebou mě baví svět.
Krásné odpoledne všem!

poprvé vs podruhé

28. května 2016 v 12:29 | Yvona
Jak mi ty dny a týdny s miminkem v bříšku utíkají, přemýšlím a porovnávám své dvě těhotenství.
Když jsem otěhotněla poprvé, zachvátila mě panika. Těhotenský test ukázal dvě čárky a já chodila po svém pronajatém bytu 1+kk a nemohla to rozdýchat. Zavolala jsem svému příteli (teď už manželovi), mezi dveřmi mu ukázala test na vzdálenost 5 cm a procedila mezi zuby, že tohle budeme muset nějak rozumně vyřešit. Přítel si sedl za stůl a nemluvil asi tak půl hodiny. Pak jsme si vzali papír a sepsali pro a proti. Celou noc jsme nespali a ráno si řekli, že si odpoledne zavoláme a každý z nás řekne svoje a jen svoje řešení. Odpoledne jsme si krátce zavolali a když mi přítel řekl jednu jedinou větu: "neboj, všechno bude v pořádku", věřila jsem mu. To už jsem sama za sebe věděla, že miminko si nechám. Ten večer jsme to oznámili rodičům. Pravda, byl to šok. A začal kolotoč. Kde budeme bydlet? Co moje práce? Vezmeme se?
Odpovědi se našly samy. Začali jsme předělávat byt. Nekonečná práce, s malým a potom i s velkým bříškem. Moje práce se taky vyřešila sama, jednoho dne jsem s krvácením odjela na pohotovost a za doktory jediné řešení - zůstat doma. Takže jsem byla "doma", na staveništi, zařizovala, obíhala a nakupovala do nového domova. A pracovala na zahradě. A obíhala úřady a doktory, protože účetní v práci se nechala slyšet, že když jsem otěhotněla já, tak za mě nic vyřizovat nebude. Byla ze mě úřednická královna. S přítelem jsme si řekli, že se vezmeme, že naše dítě bude mít stejné příjmení jako my a že budeme prostě spolu, je nám spolu hezky. A vzali jsme se v kostele, můj sen. Ovšem jediné tmavé místo byl kněz, který když se dozvěděl, že čekáme miminko, tak se choval velmi odtažitě. Neustále se nás ptal, zda se chceme vzít. A když se nás přede všemi zeptal i ve svatební den, chtěla jsem ho poslat do pr....no tam. Měli jsme jednoduchou, ale krásnou svatbu. Někdy se chodím do toho kostela podívat, teď i s dcerou a vyprávím jí, jaké to na svatební den bylo. Že jsem měla k oltáři jít na mávnutí, ale bez brýlí jsem to mávnutí neviděla a pořád čekala, až se manžel začal u oltáře potit, kde že jsem. Ale přišla jsem, měla jsem okno ve svatebním slibu, ale řekla jsem ano a začali jsme nosit prstýnky. A pak se Ema narodila a přišel šok a panika a strach. Všechno bylo nové a poprvé, ale přežili jsme to.
Druhé miminko jsem si přála a manžel taky. Řekl, že je ten správný čas, že má novou práci a že je Ema velká a že je připraven na ten další, staronový kolotoč starostí, radostí a bojujících hormonů. Taky mi řekl, že už si zvykl na to, že na něj občas i řvu a že to i chápe. To je můj kluk! To, že jsem těhotná, jsem věděla. Prostě tak. Test to jen potvrdil. A kdy to manželovi říct? Blížilo se naše výročí a dva dny na to Valentýn. Valentýna prostě uznávám, říkejte si co chcete. Já to vidím jako další příležitost v roce si někam vyjít, dostat čokoládu a kytku. Tak jo, plán byl jasný. Vzít manžela a Emu ven do restaurace a tam jim to říct. Jenže....týden před jsem manželovi do telefonu oznámila, že jsem odmítla doučovat angličtinu. Naštval se, jako že proč a co je ten důvod, že bych tu angličtinu měla doučovat, že to budu dělat i pro sebe. Zavěsil. Já se z něj fakt po...no víte co. Tak jsem mu zavolala zpátky a říkám: "hele, ty mě moc neštvi a nepokládej tlf. Budeš v říjnu táta a já tu anglinu nebudu doučovat, protože si chci tohle těhotenství užít. Chci, abych nemusela nikam spěchat, nic zařizovat, nestarat se o holku, která neumí anglicky ani mluvit a to má před maturitou. Jasný?" Nic. Ticho. "Co je? " ptala jsem se hluchého telefonu. "Mně jen umrzl usměv na rtech", povídá manžel. Měl hroznou radost. Ta radost je u nás pořád. Manžel dostal za pár týdnů novou pracovní smlouvu, na kterou čekal rok. A hledáme byt. Zase další bydlení. A já se těším, protožeto bude naše bydlení, ne rodičů, žádný podnájem, ale naše. Rodičům jsme to oznámili dortem, který jsem nechala udělat. Na dortu byl vyobrazen strom života a na naší větvi byly dva lístečky - Ema a ? . Tomáš, Ondra, Eliška, Anna.
Tak já jdu sjíždět internet a hledat ten náš vysněný byt.

Jídlo

25. května 2016 v 18:50 | Yvona
Co bude dnes k obědu? Kdo bude vařit? Něco dobrého k večeři by nebylo? Ty chceš ňami? A jaký ňami?
Tyhle otázky jdou u nás dokola jako kolovrátek. Ráno diskutujeme o tom, co nám přistane v poledne na talíři. Jednou za týden máme tzv. prasácký den, kdy jíme, na co máme chuť. Ano, hranolky a smažák a bramboráky a čokolády, bonbony. Ostatní dny se "snažíme" o nesmažená, trochu více zdravější jídla. Dneska se mi to nepodařilo, protože ti dva skandovali "řízek" tak dlouho, než jsem povolila a řizky usmažila. Na druhou stranu jsem byla manželka a matka roku, protože jsem udělala to nejoblíbenější jídlo. Taky se každý den snažíme a to se nám náhodou i daří, sníst několik porcí zeleniny a ovoce. S mými těhotenskými chutěmi to jde snadněji. Cuketa, rajčata, jablka, banány a dnešní úlovek - meloun, jahody a víno. Varovala jsem je, aby se melounem necpali před spaním. Marně, Emína dostane na noc plínu a manžel bude mít při noční směně co dělat. Večeře se ujme málokdo, nikomu se nechce nic cmudit. Ale když je hlad, jde všechno. Vůbec nejvýhodnější pro mě je, když se večer ke sporáku postaví manžel. Já to mám bez práce, dokonce si dovolím hodin nohy nahoru a číst časopis. Dneska jsem večeři obstarala já. Není nad studenou mísu a kdo si co vezme, zásoby jsme doplnili.
Večer před spaním sníme o velké snídani značky švédský stůl. Ráno ovšem není nikdo, kdo by se toho ujal. Manžel nám při cestě domů z noční směny zajde do pekařství a přinese koblihy a koláče. No není perfektní? Ať vzpomínám, jak vzpomínám, dlouho jsme nesnídali venku, ve městě a to vím minimálně o třech místech, kde to jde. Káva, chlebíčky, koblihy a kakao. Budu to muset doma nadhodit.
O jídle se vlastně bavíme v průběhu dne, pořád. U chlapů celkem běžná věc, hned po sexu. Sex, jídlo a ...to další a nepodstatné.
Co budete zítra vařit vy?

Stravovací návyky

23. května 2016 v 15:06 | Yvona
Za celou tu dobu tří let, co jsme spolu, měl manžel několik menších infarktů.
A to v následujících situacích: Viděl mě, jak si na rajskou omáčku sypu sýr. Přistihl mě, jak si hodinku před oběděm dávám sušenku. Spočítal mi, že za den vypiju i tři kávy. Ověřil si, že kávu piju bez cukru.

Za celou tu dobu tří let, co jsme spolu, jsem byla na manžela opravdu naštvaná, když jsem zjistila následující:
Snědl přes noc všechny lipánky. Snědl přes noc moje sušenky Kolonády a nechal ráno na podlaze prázdný obal - to už vážně přehnal. Sežral přes noc brambůrky, křupky a vůbec nic mi nenechal. Do všeho, ale úplně všeho, dává česnek! I když jídlo osolím a řeknu, že je slané, manžel vezme slánku a jídlo ještě "dosolí"!

Zlozvyky tu byly, jsou a budou! Hodně trpělivosti všem!! A dobrou chuť!!

Společné vaření

23. května 2016 v 10:19 | Yvona
Na začátku byla zamilovanost a potřeba moc se neprojevit, aby si to ten druhý nerozmyslel a ještě zavolal. A na začátku taky byla moje nezkušenost v kuchyni. Asi tak na druhém rande, co jsem manžela pozvala dál, se v kuchyni zhrozil, co že to mám za nože, jestli to je vůbec nůž. V mojí kuchyni brblal hodně, protože nemohl uvěřit, že taková velká holka jako já, nemá pořádný nůž, metličku, alespoň dvě vařečky a mísy. Já se červenala a neprotestovala jsem, měl pravdu, já a kuchyň jsme měly opravdu katastrofický vztah. Začali jsme s manželem vařit, spolu. On měl jasné velení nad celou situací (snídaně, oběd, večeře)
Potom jsme spolu začali bydlet, jako opravdicky, 24 hodin denně, ne jen těch 12. Já jsem se pomalu, ale jistě, stávala princeznou v kuchyni, na královnu jsem to teprve musela dotáhnout. Někdy jsem byla pochválená, někdy dost kritizována, což jsem si bohužel brala moc k srdci. Těhotná, nemotorná a ještě kritizovaná. Pak se miminko narodilo, rostlo, manžel byl více v práci než doma, takže ta obávaná kuchyň na mě koulela oči a nedalo se nic dělat, musely jsme k sobě s kuchyní najít cestu. Mnoho omylů, mnoho vyhozených nepovedených pokrmů, mnoho nadávek ( a jakých) a mnoho slz. Stávala jsem se ale zkušenější a šíkovnějsí, i ty omáčky už zvládám. Ještě vím o spoustě receptů, které jsem nezkusila a nezkusím, nechci být sprostá a zase nadávat. Miminko povyrostlo a já začala vařit příkrmy, a manžel samozřejmě nemohl zůstat pozadu. Domluvy, že příkrm má být bez bylinek, soli a koření, nebral v úvahu a začaly hádky. A taky jsme se hádaly o to, co vlastně budeme vařit a když jsem měla být pomocná kuchařka, tak si manžel nemohl zvyknout na to, že už jsem o několik úrovní výš než před několika lety a ...hádali jsme se, házeli cibulí, bouchali za sebou dveřmi. Co vám budu říkat, dva prvorození a hrdí v jenom manželství. Manžel do té doby seděl na trůně kuchařů , já ho doháněla, což on nechtěl připustit. Několik měsíců jsme spolu nebyli schopni setrvat v kuchyni ani minutu. No co, jeden vařil, druhý hlídal. Když mě náhodou manžel poprosil, jestli bych mu nepomohla škrábat brambory, tak mi koukal na ruce a funěl. Ano, funění znamená nespokojenost. Hlášky typu: dej mi pokoj, trhni si nohou, dělej si to sám, to teda budu, je to nanic atd. byly úplně v pořádku.
Stálo mě to hodně úsilí a úspěšných pokusů, ale manžel poslední roky uznává a chválí a dokonce jsem zaslechla (skromně už po sté), že to bylo vynikající jídlo a že děkuje.
A už vaříme zase spolu. Manžel funí, já to vesele ignoruju. Jakmile začně manžel prudit, tak ho pošlu do háje zeleného nebo do učňáku, že prý tam hledají mistra kuchaře.
Zrovna v sobotu jsme připravovali plněné žampiony. Můj oblíbený recept od kamarádky. Do kloboučku žampiónu dám nivu, posypu tymiánem a dám zapéct. Ale pozor, manžel do mě pořád ryl, že tam mám dát taky máslo. Tak to ne, je to můj recept. Chvilku jsme se dohadovali a pak mi manžel zvýšeným hlasem řekl: Sakra, poslouchej svého manžela!
Já jsem se začala strašně smát. To on samozřejmě nečekal. Pak se začal smát taky. Tak jo, dala jsem tam to blbé máslo, ale jen proto, že mě manžel propaloval očima.
Pak mi oznámil jednu danou skutečnost a to, že je to hrozně fajn,že spolu zase můžeme vařit. Dávám tomu větší šanci, že to vydržíme pár let.

Stárnu

20. května 2016 v 12:09 | Yvona
Poslední dobou máme s manželem takový vlezlý pocit, že stárneme.
Tady jsou naše argumenty.

Manžel stárne, protože...
a) už vypadl z tréninku. Rozuměj - v hospodě už nedá 6 piv, ale jen 2 a panáka
b) už ho ty počítačové hry tolik nebaví
c) je čím dál tím víc unavený
d) chce být s námi více doma
e) "už to není ani vtipný"

Já stárnu, protože...
a) vařím každý den. Věřte mi, v mládí bych to nedopustila
b) jsem čím dál tím unavenější
c) už jsem vypadla z tréninku. Rozuměj - místo láhve vína si dám 1 dcl s vodou
d) když si dám masku na obličej, manžel se mě zcela vážně zeptá, na jakou že válečnou stezku se vydávám
e) vidím nebezpečí na každém rohu. V mládí jsem přebíhala silnici na červenou, autem se rozjížděla už na oranžovou a jezdila na kole po chodnících.