Začalo to sobotním ránem. Naše rodinka se sbalila a vyrazila vlakem. Jeli jsme k našim, kteří mají na vesnici domeček, spíš dům, chtěli jsme tam strávit víkend a odpočinout si od města. Manžel si balil pracovní oblečení, přesvědčený, že jede k našim pracovat. Bránit mu nebudu, že? Taky navozil písek na pískoviště a naštípal taťkovi dříví v kůlně.
Jakmile jsme dorazili k našim, mamka nás informovala o tom, že si bere Emínu odpoledne s sebou. Bez nás! Bránit ji nebudu, že? Emína s našima vyrazila do ZOO, manžel se vrhnul na to dříví a já? Kafíčko a angličtina, odpočinek, jak má být. Po hodině absolutního ticha a klidu jsem se začala v křesle nervózně vrtět. Zašla jsem za manželem, že se jdu projít. Když už klid, tak pořádný a v lese. Manžel zrovna dorovnával poslední polínko a že půjde se mnou. Povídali jsme, a ne jen o dceři a psovi, a šli jsme. Pořád za nosem. Poslední 2 km mi manžel zahlásil, že má hlad. Panika ovládla mé tělo a přidala jsem do kroku. Mezi námi, hladový manžel je horší než...raději nic. Bolely mě nohy, trochu jsem se zadýchávala, ale nevzala jsem to. Musíme být co nejdříve u jídla. Poslední etapa naší procházky byl kilometrový kopec. Manžel mezitím spočítal, že jsme ušli 6 km. Slušný!!
Jen co jsme dorazili do domu rodičů, žhavila jsem mikrovlnku, aby manžel nemusel čekat dalších 5 minut. To by nás zabilo oba. Každý jsme snědli talíř polévky a já pořád neměla dost, malinko jsem našim přehrabala ledničku, abych našla můj milovaný turisťák s hořčicí a sýrem. "To jako fakt?" zeptal se mě manžel, když jsem si to slavnostně nesla na stůl. Bez odpovědi, naházela jsem to do sebe a byla spokojená. Zdravé stravě zdar!
Co nám ještě chybělo ke štěstí? Roztopený krb. Staniž se. U praskajícího dřeva jsme naše odpoledne zhodnotili velice pozitivně. Manžel udělal taťkovi radost, prošli jsme se a byli 2 hodiny spolu, bez Emíny, bez psa. To je ten pravý odpočinek. Tak zase příště!