Panika

9. dubna 2016 v 9:47 | Yvona
Je to tady! Chytá mě panika. Mám doma dceru, která je jak z divokých a hlavně hluchých vajec (je mi jasné, že to má po manželovi) a už nedoufám, že se to zlepší. Tím hůř, nezlepší se to ani za půl roku, až mezi námi bude další človíček. Což o to, Emína se umí na každé miminko usmát a pohladit.
Snažím se na skutečnost, že na podzim budeme mít doma střeštiprdlo a malinké miminko, psychicky připravit. Já se vlastně těším, ale vím, že budou chvíle, kdy nebudu zvládat tolik věcí najednou a také vím, že mi bude trvat nějakou dobu, než si všichni čtyři vytvoříme řád a systém. Prvním krokem je a bude větší byt, protože do našeho bytečku se už se psem nevejdeme. Máme tu krásnou zahradu, ale bohužel žádný klid. V poledne se na sousedním pozemku překládá zboží z aut do kamiónu a naopak. Z druhé strany máme sousedy, kteří mluví tak nahlas, že i já přes okno slyším, kde jsou jaké slevy a co se vyplatí. Naštěstí nemluví sprostě. Další naše štěstí je, že i našemu psovi to vadí, takže na ně štěká přes plot. Ono se to poddá. Jedna strana prostě musí ustoupit. Takže uspávání venku padlo už dávno.
A co potom? Emína nastoupí do školky. Doma mi bude pomáhat, to se nebojím, umí se postarat i o svou panenku, ta dostává i několikrát denně najíst. Kočárek bude tlačit jedině Emína, to její "já, já, já ci" slyším už teď. Manžel bude i nadále chodit do práce, takže budeme čekat na nějaký volný den. Takový běžný rodinný režim.
A taky se toho moc nezmění. Než nějak vyjedeme autem, budeme nekonečně dlouho čekat na manžela, až se oblékne, učeše, třikrát vrátí domů, bude hledat čepici (kterou stejně nenajde), podívá se do zrcadla, jestli takhle vůbec může jet. Pak budeme čekat na Emínu, až si zatočí volantem, zkontroluje radio, prozkouma všechny prihradky, pak manžel ztratí trpelivost, posadí Emínu do autosedačky, ta bude řvát, a co nejhlasitěji. Za nějakou chvíli se všichni uklidníme a jedeme. Všude přijedeme pozdě, já jsem z toho na nervy, protože já jsem všude ráda dřív. To jedeme jenom tři. Až budeme jezdit čtyři, tak já si nechám přibrzdit u nemocnice a nechám se dobrovolně přijmout na psychiatrii.
Bude to zajímavé a mě už ta panika, že nebudu zvládat, trochu při psaní tohoto článku, opustila. Musím se na to ještě vyspat, to je ta nejlepší terapie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama