Duben 2016

Zkrášlování

29. dubna 2016 v 21:25 | Yvona
Nikdy nekončící příběh o kráse. Chvíli krásná, chvíli ne, někdy mám i dny, kdy odmítám vylézt ven mezi lidi, protože nevypadám na 33 let, ale na 16.
Rozhodla jsem se s tím bojovat. Objednala jsem si extra přírodní šampón pro krásné vlasy a masku ze zeleného jílu. Doma mám jen JEDEN lak na nehty.
Tak jdeme do toho. Jeden večer jsem si nanesla masku na obličej. Byla jsem asi nějak dlouho v koupelně, protože mě přišla zkontrolovat dcera. Koukla na mě, chvíli přemýšlela, jestli jsem to já, jestli má kříčet "pomoc" nebo rovnou vzít nohy na ramena a schovat se do patra k dědovi a babičce. Myslím, že si to v poslední chvíli rozmyslela, protože ta paní, na kterou koukala, se smála jako máma, mluvila jako máma, akorát měla něco napatlaného na obličeji. Ukázala na mě a řekla "bubák". Já ji dám bubák! "Ne, Emínko, mamka právě nechce vypadat jako bubák a proto si dala na obličej masku, aby byla krásná". Emína ke mně natahovala své nenechavé prstíčky, že chce taky tu masku, aby byla krásná. "Ty už krásná jsi" říkám ji. Samolibý úsměv. Celá po tatínkovi. "A proč?" "Protože má maminka pupínky a nechce je mít". Ema si začala osahávat svůj obličej a sundavat triko a brblala: "já taky pupínky". Zlato, já mám pupínky od puberty, což je nějakých skoro 20 let a věř mi, ty pupínky nemáš. Moje pupínky způsobuje slunce, mráz a hlavně stres a čas od času se prostě najde příležitost, která mě potrápí. Takže mám v současné době tolik pupínků, že bych mohla stát před střední školou a vůbec nebýt nápadná.
Maska opravdu pomáhá, to musím dodat. Jsem prostě bubák, bez masky i s ní.
Lak na nehty je něco, co Emče zakazuju otevírat. Vždycky mám tendenci si nalakovat nehty a být krásná, ale ten lak mi stojí na umyvadle třeba 3 dny, protože první den se mi fakt nechce, druhý den vůbec nemám čas a třetí den mi manžel oznámí, že jdeme na večeři, tak to už musím lak otevřít a použít.
Jakmile mě Emína vidí s lakem na nehty, tak zaostří, vidí, jak pomalu otevírám lak a už jsou ty její mininehtíčky na stole a já : "já, já, chci!". Takže ji udělám stětečkem ťupky na nehty a že musí Emča chvili sedět, nic nedělat a foukat. Naivně. Lak má Emína rozpatlaný po ruce, na tričku, ale je velká holka, protože má na nehtech nějaké šmouhy od laku.
A taky chce fénovat vlasy jako máma. "Já, já, já chci". Nastaví hlavu pod fén, vlasy se jí rozletí na všechny strany a jde zase pryč. "Hotovo".
Podotýkám, že nemáme doma žádné velké zrcadlo. A vím proč. To bychom totiž nevyšli nikdy z bytu. Nejdřív by se tam kroutil manžel, pak Emína, já možná tak minutu a dost možná by se tam kroutil i náš pes.

Mouka, kuskus, voda a olej

28. dubna 2016 v 19:45 | Yvona
Emína miluje vychytávečky na streamu. Ája je velice šikovná a já jsem se rozhodla podle ní udělat domácí modelínu. 4 ingredience a 5 minut času je pro mě ideální. Emína samozřejmě pomáhala. Mouka, sůl, voda a olej. Emína tyhle slova umí říct perfektně. Modelína dopadla na výbornou a Emína vytvářela a modelovala a byly to krásné dvě hodiny ticha a klidu. Vychytávečky jsou vážně bezva. Chvála mi vydržela jeden večer. Druhý den Emína omílala větu: "já sama, mouku, sůl, vodu a olej, mami", že jsem to vzdala, dala jsem jí to vše do mísy a nechala ji pracovat. Takový nepořádek u nás nebyl už hodně dlouho. Ještě mouku a ještě vodu a já si chtěla v klidu psát na počítači a dělat recenze a nakupovat po internetu věci na miminko, že jsem zapomněla na ten megabordel. Ovšem. bordel nikdy nikam neuteče a musí se uklidit. Ta hladká mouka byla všude, včetně koberce. Jen úklid mi zabral hodinu. Tak to ne, Emíno, zítra bude mouka polohrubá, ta se uklízí líp. Nebo spíš, hladká mouka nás v domácnosti došla. Ta polohrubá se opravdu lépe zametá. Polohrubá došla.
A co té Emíně dát, aby si vařila, byl klid a ona byla ta velká holka, co nám vaří kaši nebo co?
Pod ruku mi přišel kuskus. Ten se taky dobře uklízí. A pes to taky žere. Pak se dobře uklízí těstovinové vrtule a kolínka.
Emína má prostě období vaření. Pomáhá tátovi a mámě v kuchyni, ale chce také vařit i sama. A uklízet sama. Akorát to s tím smetáčkem tak dobře neumí, takže co zamete, to na druhou stranu rozmete. Před chvíli mi donesla v misce olej. Ona fakt ví, kde ho schovávám. Vodu ji nalévám několikrát do minuty. Těstoviny naštěstí nestojí tolik.
Jsem ráda za tohle období vaření, protože předešlé období malování nedopadlo moc dobře. Naše zeď v obýváku by mohla vyprávět.

Účes

28. dubna 2016 v 19:19 | Yvona
Včera ráno, kdy jsme s Emínou vyšly mezi lidi do kavárny, tak jsem se opravdu styděla. Jaká jsem to hrozná matka, když svoje dítě ani nedokážu učesat. Emína si sundala čepici a to, co bylo pod ní, to se nedalo popsat jako vlasy, nebo extravagantní hairstyle, prostě a jednoduše to bylo zacuchané něco. Kamarádka, která byla na kafi s námi, mi řekla: "tak ji ostříhej". Bylo jasno, když už to řekla moje velice "kdětemtolerantní" kamarádka, to už je opravu na pováženou. Celý den jsem přemýšlela, jak že tu mojí princeznu ostříhám. Máme docela velký problém i s hřebenem, řev, honění po bytě, přemlouvání a řev, zvednutí bílé mírové vlajky. A přiblížit se k Emíně s nůžkami v rukou? To si vůbec nedokážu představit. Takže...jsem vymyslela hru. Budeme si hrát na kadeřnice. Emínu jsem oslovovala "paní". A paní seděla v kadeřnickém křesle a držela. Když viděla, že padají první vlasy, začala mě pozorovat, asi zjistila, že to opravdu není jen hra, ale že jí opravdu stříhám vlasy. Držela, nebrečela, neřvala. Styl účesu, který jsem jí na hlavě vytvořila, bych nazvala stylem 20.-30. let. Urputně se bráním tomu, že by moje dítě bylo ostříhané podle hrnce. Emínka nikdy! A taky se snažím, abych ji mohla přirovnat k nějaké filmové hvězdě. Amélie z Montmartru? A není právě ona ostříhaná podle hrnce?
Emíně to sluší a konec! Ovšem, hra na kadeřnici se mi malinko vymkla z rukou. Emína totiž dnes ráno nenápadně zmizela v koupelně a já si naivně myslela, že si tam myje ruce. Emínka za chvilka přišla z koupelny za mnou a říká: "mami" a ukazuje v jedné ruce nůžky a v druhé chuchvalec svých krásných vlásků. V tu chvíli mě napadlo tohle: TY VOLE!

Karty

28. dubna 2016 v 9:49 | Yvona
Před pár lety jsem se od kamarádky naučila číst z karet. Nebylo to nic jednoduchého, člověk pro čtení z karet musí být vlohy, musí v kartách vidět trochu víc než ostatní a opravdu najít rovnováhu mezi hlavou a srdcem. Nicméně, poté jsem karty vykládala několika mým kamarádkám, dokonce i sobě. Karty jsem si vyložila na celý rok, zapsala jsem si to do deníku a denik nechala v knihovně. Ke konci toho roku jsem deník otevřela a viděla, jak moc se ty karty nemýlily.
Pak jsem potkala manžela, který na to sice "nevěří", ale občas si nechá karty vyložit a když se narodila Emínka, nenašla jsem si pořádně čas na to, abych se hodila do klidu, zapálila svíčku nebo prostě vypla počítač nebo televizi, sedla si ke kartám a pomocné knize a vykládala bych. Teď bych na to ten čas a soustředění jaksi měla. Ozvala se mi kamarádka, že by potřebovala vyložit karty. Proč ne. A manželovi jsem navrhla večerní seanci. Souhlasil.
Soustředil se na míchání karet, vytahoval kartu po kartě a já mu říkala, co tam vidím. Natolik svého manžela znám, že můžu říct, že to na něj sedlo. Ohledně výkladu karet do budoucnosti si na to počkám, protože mě vyjimečně dokáže překvapit svým rozhodnutím. Co se týče například bydlení, čekala jsem na jeho konečné rozhodnutí celý rok. Já byla na nervy,byly dny, kdy jsem v současném domově nechtěla strávit ani minutu a můj manžel se nedokázal rozhodnout.
Vykládala jsem mu dále. Manžela čeká velmi důležitý střet s osobou blízkou, který skončí radikálně, tzv. na nože. Opravdu to tam bylo a jak znám manžela, pokud ho někdo velice zklame, je schopný ho odříznout ze svého života. Když jsem se ho na to ptala, nechtěl mi to říct, ale bylo na něm vidět, že ho něco žere. Ať přemýšlím, jak přemýšlí, nemůžu na to přijít, jen doufám, že to nebude tak horké, jak se zdá.
Já jsem si karty taky vyložila a vlastně ty karty byly pro nás, všechny čtyři. Žádné překvapení. Manžel bude zase nervózní s příchodem miminka. To už tady bylo a žádná změna se konat nebude.
Vykládání karet je pro nás takovým menším rozptýlením a pro mě přesvědčení, že jsem z toho, co mě tenkrát naučila kamarádka, nic nezapomněla. Kdo by to byl do mě řekl, že?

Jména

26. dubna 2016 v 18:55 | Yvona
Začíná boj a dohady...jaké jméno pro miminko. Manžel se na všechny mé návrhy tváří kysele. "Tak si vyber", říkám mu a předčítám jména z kalendáře. Vrastislav, Dobroslav atd. To už se manžel na gauči otočil úplně ke zdi, jasný nezájem. Holka bude Eliška. Tak s tím už nehnu, já jsem chtěla a pořád se mi líbí Anna. Já se totiž kouknu na význam toho jména. Naše Ema se jmenuje proto, že ona opravdu je velká (srdcem a hlavou) a pečovatelka. Když si vzpomenu, jak mi bylo kolikrát ouvej a ona kolem mě běhala a nosila vodu, hladila mě a dávala pusinky. Jo, to je ona, Ema!
Anna je jméno krásné ženy. Vznešená, líbezná. Eliška je varianta jména Alžběta a to je taky můj šálek kávy, protože miluju historické romány a o královnách jménem Alžběta nebo Eliška jsem přečetla hodně. Všechny byly velkolepé. Královny.
Co se týká klučičích jmen, mám vybráno Tomáše a Ondřeje. Tomáš je houževnatý a sportovec, což by bylo v naší rodině jako poklice na hrnec. Navíc neznám žádného Tomáše, který by mě kdy v životě zklamal. Prostě srdcař. Ondřej je statný, mužný, odvážný. Moc se mi líbí varianty tohoto jména - Ondra, Ondráš. Manžel se na to nekoukal zrovna nadšeně, ale poslouchal mě, což je velice dobré znamení. Nedal to najevo, ale vím, že Tomáš a Ondra na něj udělali dojem. Navíc má kamaráda Tomáše.
Manžel se jmenuje Víťa a samozřejmě navrhoval opět Víťu. Tak to jsem zatrhla rovnou. Řeknu "Víťo" a otočí se dva. Navíc jeden z nich už je teď nahluchlý jako poleno. Chápu, že manžel chce, aby se syn jmenoval po něm, ale tři generace Víti je trochu moc, ne? Že by manžel byl živoucí, veselý a rád podle významu jména? Někdy možná, někdy je i neživoucí.
Určitě se ještě budeme dohadovat, ale tak hrubý odhad jmen máme, to zatím stačí. A stejně to bude Ondra!!

Průvodce

26. dubna 2016 v 10:38 | Yvona
I nadále se přesvědčuji o tom, že když děláte něco s láskou a péčí, úspěch se dostaví. Někdy hned, a velký, ale já dávám přednost tomu dávkovanému úepěchu, který vás jen tak nevynese do výšin a následuje ten pád.
Ve svém životě jsem potkala a doufám, že ještě potkám, několik velmi inspirativních lidí. Majitel restaurace, majitelka rodinného centra, fyzioterapeutka, ti všichni by nás mohli učit. Jak dosáhnout svého cíle.

Moje "dílo" se jmenuje Gastroprůvodce, průvodce chutí a vůní, a jsem na něj a na sebe vlastně taky, velmi hrdá. O tvorbě webu jsem nevěděla vůbec nic, ale sedla jsem si k tomu a těch hodně hodin snahy a práce, mi přínáší potěšení.
Jsem moc ráda, že můj průvodce slaví úspěch a to v mém milovaném městě, Českých Budějovicích. Mám v hlavě další a další nápady, které, doufám, stihnu za svůj život uskutečnit. Mám v mém manželovi nebývalou podporu, má se mnou trpělivost a drží mi palce. Jídlo je totiž jeho koníček.

www.gastropruvodcecb.wordpress.com

Ať už chystáte nebo plánujete cokoliv, dejte do toho všechno, včetně sebe a výsledek bude výjimečný.

Sami dva

24. dubna 2016 v 21:30 | Yvona
Začalo to sobotním ránem. Naše rodinka se sbalila a vyrazila vlakem. Jeli jsme k našim, kteří mají na vesnici domeček, spíš dům, chtěli jsme tam strávit víkend a odpočinout si od města. Manžel si balil pracovní oblečení, přesvědčený, že jede k našim pracovat. Bránit mu nebudu, že? Taky navozil písek na pískoviště a naštípal taťkovi dříví v kůlně.
Jakmile jsme dorazili k našim, mamka nás informovala o tom, že si bere Emínu odpoledne s sebou. Bez nás! Bránit ji nebudu, že? Emína s našima vyrazila do ZOO, manžel se vrhnul na to dříví a já? Kafíčko a angličtina, odpočinek, jak má být. Po hodině absolutního ticha a klidu jsem se začala v křesle nervózně vrtět. Zašla jsem za manželem, že se jdu projít. Když už klid, tak pořádný a v lese. Manžel zrovna dorovnával poslední polínko a že půjde se mnou. Povídali jsme, a ne jen o dceři a psovi, a šli jsme. Pořád za nosem. Poslední 2 km mi manžel zahlásil, že má hlad. Panika ovládla mé tělo a přidala jsem do kroku. Mezi námi, hladový manžel je horší než...raději nic. Bolely mě nohy, trochu jsem se zadýchávala, ale nevzala jsem to. Musíme být co nejdříve u jídla. Poslední etapa naší procházky byl kilometrový kopec. Manžel mezitím spočítal, že jsme ušli 6 km. Slušný!!
Jen co jsme dorazili do domu rodičů, žhavila jsem mikrovlnku, aby manžel nemusel čekat dalších 5 minut. To by nás zabilo oba. Každý jsme snědli talíř polévky a já pořád neměla dost, malinko jsem našim přehrabala ledničku, abych našla můj milovaný turisťák s hořčicí a sýrem. "To jako fakt?" zeptal se mě manžel, když jsem si to slavnostně nesla na stůl. Bez odpovědi, naházela jsem to do sebe a byla spokojená. Zdravé stravě zdar!
Co nám ještě chybělo ke štěstí? Roztopený krb. Staniž se. U praskajícího dřeva jsme naše odpoledne zhodnotili velice pozitivně. Manžel udělal taťkovi radost, prošli jsme se a byli 2 hodiny spolu, bez Emíny, bez psa. To je ten pravý odpočinek. Tak zase příště!

Školka a kolektiv

22. dubna 2016 v 21:22 | Yvona
Tak nám volala ředitelka školky, že Emína může nastoupit. Je přijata.
Byla jsem z toho nadšená, moje dcera, která vyrostla rychlostí blesku (nebo mi to tak připadá), bude každé ráno chodit do školky, mezi děti. A bude hrozně důležitá, protože to ona prostě je. Bude tam svačit a obědvat, a kdo mi bude říkat "ble"? Hranolky ve školce asi nebudou, holčičko!
Emína má kamaráda, který byl taky přijat. Hřeje mě u srdce, že tam budou spolu a my se s maminkou budeme potkávat při vyzvedávání a ráno a třeba zamáváme dětem a půjdeme si odfrknout na kafe. To je docela dost možné.
A taky mi došlo, že teď už bude Emína zpívat na Vánoční besídce a chodit do divadla a do muzea a to všechno s dětmi a učitelkou, ne se mnou. A bude mi nosit obrázky a říkat mi básničky, co se naučila. Z jedné strany se na to těším, z druhé strany bude doma trochu prázdno...spíše prázdněji. Co nestihne doma Emína, to určitě vynahradí naše nové miminko. Když jsem manželovi říkala, že mi po Emíně bude přes den smutno, tak mi odpověděl: "neboj, však ona odpoledne dorazí" Jo, to je fakt, den s miminkem utíká hrozně rychle a už bude Emína doma.
Já už začínám bláznit. Nakoupit dostatek tepláků a bačkory. Už sjíždím internet!! Školce zdar!!

Divadlo

20. dubna 2016 v 12:22 | Yvona
Tak nějak tuším, že naše dcera bude chodit na dramatický kroužek a později se přihlásí na DAMU. Je totiž skvělá herečka. Své dramatické umění předvedla v plné kráse minulý víkend. Jednou za 14 dní chodime na trh. Více lidí pohromadě, hodně dětí, káva, potraviny od místních farmářů, no prostě setkání určité skupiny obyvatel našeho města. Určitá skupina se jmenuje: biolidi. Mě samotnou by to nenapadlo, ale vyslechla jsem si rozhovor dvou chlapů bydlících v domě vedle nás. Já osobně tam chodim na koláče a kafe.
Tak jsme se takhle dopoledne vypravily s Emínou na ten trh. V noci pršelo, takže byly na trhu mezi stánky i kaluže. Jupí!!!
Jenže, jedna kaluž byla tak velká, že když v ní Emína skákala, stříkala na lidi kolem. A to jako dost. Dceři jsem v klidu vysvětlila, že bude skákat v jiné kaluži, že špinavá voda z téhle kaluže stříká na ostatní mámy a táty. Jednou to ovšem nestačilo, tak jsem na Emínou šla podruhé, potřetí a když už se mi počtvrté vysmekla z ruky a utíkala do té kaluže a skákala v ní o stošest, šla jsem k ní už hodně ráznými kroky. Ten můj malý ignorant mě ani nezaregistroval. To byl můj moment překvapení. Chytla jsem jí za ruku, na což Emína hlasitě zaječela "au". (jasně, trápím svojí dceru) Naštvaně jsem jí řekla, že jdeme domů, protože neposlouchá, stříká vodu z kaluže na ostatní. Samozřejmě řev, čím hlasitější, tím lepší. Naplácala jsem jí na zadek. Ano, uprostřed těch biolidí, kteří koukali, jak kdyby v životě nic takového neviděli. Vzala jsem Emínu do podpaždí a šly jsme z trhu pryč. Emína v tu chvíli vycítila příležitost a dala najevo svůj vztek a bezradnost, v hereckém podání. Nominace na cenu Thálie v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli. Já tak maximálně vysloužila cenu za Matku roku, nejhorší ve vedlejší roli. S ječícím dítětem jsem se drala mezi lidmi pryč a míjela jsem našeho kamaráda. Vzhledem k tomu, že se coural a překážel mi v cestě, houkla jsem na něj: "bacha, nesu ječící dítě". Ten se lekl a pak vyprskl smíchy. Haha! Emína se naštěstí uklidnila, protože vypozorovala, že mě ten její výstup vůbec nezajímá, jenže....si všimla, že cestou ztratila dudlíka. Na to mě nenapadla jiná odpověď, než "máš mít pusinku zavřenou, to by ti dudlík nevypadl". Vtipné, že? Takže jsme se vrátily pro dudlíka, koupily si koláč, dala jsem si kafe. Emína mi zase dala zabrat. Už nepatřím mezi biolidi, to je jasný.
O dva dny později následoval další výstup, tentokrát doma, díky Bohu. Ale musela jsem zavřít všechna okna, protože jsem každou chvíli čekala policii nebo rovnou sociální službu. Ani jeden z nás nepochopil, vo co jí jde, proč řve, ale musela to ze sebe dostat, holčička naše. Lámala rukama, řvala, ječela, to celé divadlo trvalo 5 minut. A pěkně dlouhých 5 minut. A co se potom stalo? Emína si stoupla, utřela slzy, přišla za mnou, pohladila mě a řekla: "mami". To bylo celé. Další cena, tentokrát Český lev pro naši dceru. Ta bude jednou slavná.

Nákupy přes internet

16. dubna 2016 v 18:16 | Yvona
Přiznávám, že nákupy mě štvou. Usmyslím si, že chci to a to oblečení, jdu do prvního obchodu a nic nekoupím. Jdu do druhého, tam se moje představa ideálního oblečení vymyká realitě a nic nekoupím. Třetí, čtvrtý obchod už mě nudí hned při příchodu, takže skončím v první kavárně za rohem a cpu se zákuskem. Takhle to dopadá s dětským oblečením, kosmetikou. Nejraději bych i jídlo nenakupovala, ale co naplat, manžel takové nákupy má rád, může si totiž při nákupu sestavit jídelníček na několik dní dopředu a ještě si koupit něco dobrého. Nicméně jsem ho připravila na to, že až se narodí náš další poklad, tak bude jezdit nakupovat sám nebo využiju plnátaška.cz.
Takže...mé nákupy, většinové, probíhají u internetu. Kde myslíte, že jsem nakupovala Emíně letní garderóbu? Na internetu. Boty? V jediné prodejně, kde vím, že je mají nebo ...na internetu. Kde nakupuji oblečení pro sebe? Na internetu. Kočárek, zavinovačky, výbava pokojíku? Na internetu.
Naše budoucí bydlení zařizuju na internetu. Pak už jen přijímám poštu a PPL, Toptrans, všechny možné přepravní společnosti.
Protože...to poštovné a dopravné se mi vyplatí z jednoho prostého důvodu. Ušetřím za kafe a zákusky a nekupuji různé jiné blbosti než pro které jsem do obchodu přišla, že jo.
V pátek jsem si vyzvedla šampóny a zkrášlující masku. Budu krásná i přes internet. Příští týden jdeme na poštu pro boty a zrovna sjíždím internetový bazar s kočárky (nemůžu se pořád rozhodnout). Pak se jdu kouknout na vybavení bytu a pak na film. To nakupování je fakt dřina.