Před pár dny se stala taková věc. Byli jsme s manželem a Emínou na návštěvě u švagra a jeho přítelkyně a pekly se u nich na zahradě buřty. Manžel se hned iniciativně chytil opékání a obsluhy. No vlastně, on na mě volal: přines tácky, chleba, pojď sem atd. Já na tácek dala buřt a lžičku hořčice. Tu se za mnou objevil manžel, monitorující situaci a přede všemi mě začal poučovat o tom, že hořčice tam má být dvakrát tolik, že to dělám špatně. No a já jsem se ho přede všema vážně zeptala, jestli bude v pořádku, když mu tu hořčici kydnu na hlavu. Manžel se rozesmál a bylo hotovo.
Pak mi cestou domů dal pusu a řekl: "já jsem tak rád, že to se mnou umíš. Já tohle pošťuchování mám rád."
Umím no. Proč si to nepřiznat. Pak jsme se rozpovídali o našem začátku, kdy jsme na sebe štěkali, kdy jsem se urazila kvůli jeho kritice, dva dny s ním nemluvila a pak to s ním rozebírala celý večer. A taky si pamatuju, že když jsem manželovi řekla: "nech mě být", tak do mě šil tak dlouho, až jsem vybuchla úplně.
Po 3 letech můžu spokojeně říct, že se pošťuchujeme, kritiku toho druhého přijímáme s lehkostí a vtipem. Když se potřebuju vykřičet, tak křičím a rozčiluju se na manžela, ten si k tomu dokonce lehne na gauč a kouká. Já skončím svůj monolog, přitulím se, usměju se a řeknu: "mně už je líp", manžel se taky usměje a jede se dál. Taky se mi přiznal, že se to musel naučit, nechat mě být, vyvztekat, pak je prý se mnou jiná řeč.
Hodně jsme se hádali v kuchyni. Já vařit prostě neumím a nehodlám se to naučit, protože stručně a jasně, mám doma kuchaře a vaření opravdu není mojí láskou. Něco začnu v kuchyni vytvářet a spoléhám na to, že to manžel dodělá. Ono to tak funguje, i bez keců. Ale dříve ty kecy byly typu: proč to nedoděláš? ty fakt neumíš vařit, teď to musím udělat já, je to úplně bez chuti atd. Já na manžela ječela z druhé místnosti, že si to má dodělat sám, že se na to taky můžu...no víte co.
Dnes už se naše odpovědi smrsknou na jednoduché: máš taky ruce, neštvi mě a víš co mi můžeš. Ve vší srandě.
Mamka mi pořád připomíná, že manžel je jen jeden a mám ho na celý život, tak si ho musím šetřit.
Tchýně zase manželovi připomíná, že jsem hodná a chytrá holka, tak ať je na mě hodnej.