Snílci

29. března 2016 v 9:40 | Yvona
Můj manžel je většinou myšlenkami někde jinde, než má být...tedy než očekávám já. To, že na něj mluvím, neznamená, že mě vnímá, spíš si lítá v nějakém svém světě nebo se kochá krásou přírody.
Naše dcera je v tomto ohledu po manželovi. Včerejší nebo jakákoliv procházka s těma dvěma je nápor na nervy a na hlasivky.
Musela jsem se naučit jednu věc. Pořád ty dva hlídat a někdy i třikrát opakovat jednu věc nebo otázku, dokud mi jeden z nich neodpoví. Nemůžete se mi ani divit, že s sebou zatím odmítám brát psa, to už by bylo na odvoz na psychiatrii.
Včera jsme absolvovali procházku. Ony ty naše procházky probíhají přes kopírák, ale ta naše včerejší mluví za vše. Stačí jít s manželem a dcerou po chodníku, kde občas projede kolo nebo jdou další lidé. "Víťo, bacha. Emí, bacha. Emí, uhni se. Víťo, vem ji raději za ruku." Než stačím tyhle věty říct jednou, tak Emína skočí pod kočár, Víťa se kochá přírodou, takže nevidí protijedoucí kolo a uhne na poslední chvíli, a Ema ještě stačí vrazit do skupinky lidí před námi. Než to stačím zopakovat podruhé, tak Emču rychle zatahám za rukáv a strhnu ji k sobě, ponevadž do ní narazí tatínek. Jelikož mám kočár s taškou, tak bych potřebovala třetí ruku. Nejednou jsem si vyslechla, že svojí dceru smýkám za rukáv nebo jí rychle čapnu za bundu a nepustím, ale přesvědčila jsem se, že je to ten nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak jí udržet naživu. Emča totiž poslechne tak napotřetí. Jinak maminku nevnímá, neslyší, protože si zrovna zpívá, tancuje nebo se kouká na řeku, ptáčka nebo ještě lépe, zahlédne kolotoč. Jednou jsem vybírala z bankomatu peníze, Emča zahlédla kolotoč a už utíkala za ním. A co teď? Nechat kartu v bankomatu a běžet za Emínou? Volání nepomohlo vůbec. Rychle jsem jí čapla na rukáv a táhla k sobě. No...vypadala jsem jak matka roku, to vám řeknu (ironicky). Na druhou stranu mi dítě neskočilo pod auto, nikdo mi neukradl kartu z bankomatu a já stačila rozdýchat, že mi dítě běží hlava nehlava pryč.
Vrátím se ale k té procházce. Poté, co ti dva moji snílci přehlédli kola, kolemjdoucí a dokonce do sebe narazili, jsem Emínu dala do kočárku, kde byla v relativním bezpečí a šli jsme na zmrzlinu. Víťa už byl dávno myslí u stánku, takže nevnímal, co jsem mu říkala. No nic. Objednali jsme kornout a dvě zmrzky a já chtěla zaplatit. Držela jsem kočár, dávala kornout Emíně, Víťa už jedl zmrzku a byl ve svém světě čokoládové chuti a já neměla volnou ruku k zaplacení. "Víťo? Víťo, podrž mi zmrzku. Víťo, můžeš mi vzít tu zmrzku?" Naše rodina vypadala u toho stánku jako skupinka neslyšících. Víťa napotřetí zareagoval a paní u stánku si vzala peníze a odešla to dozadu rozdýchat. Později na lavičce snědl manžel svoji zmrzlinu, Emína se pořád něčeho dožadovala, zmrzlina jí kapala na oblečení, já držela kočár a svojí zmrzku. Manžel nepřítomně seděl a byl ve světě....zrovna si představoval náš budoucí domeček. "Ty nevidíš, jak jí kape zmrzka na bundu? Můžeš jí to utřít? Víťo? Prosím!"
Za několik měsíců k nám přibyde další člen rodiny a jestli bude po manželovi, tak se picnu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama