Březen 2016

Nemoc

31. března 2016 v 10:21 | Yvona
Emína je nemocná. Tedy, otázka zní, zda je Emína vůbec nemocná. Je pravda, že první tři dny vypadala opravdu nemocně. Byla unavená více než obvykle a večer usnula o dvě hodiny dřív. V noci potom vydala za celý plynový kotel. Samozřejmě dostala léky a já si myslela, že je to za námi, přece jenom, Emína za 2,5 svého života měla max. rýmu. O dva dny později jsme mířily k doktorce. V čekárně nemoc Emínu přemohla, vypadala jako uzlíček neštěstí. Doktorka uznala, že týdenní léčba bude pro Emínu to pravé. Po aplikaci léků je Emína stále nemocná, ale jen u doktorky ve zdravotní kartě. Mám dost podezřívavý pocit, že v těch lécích je kofein, nebo jiný životabudič, kterého mě se moc nedostává. Emína je živá až moc a vůbec nepůsobí jako nemocné, ubohé dítě. Skáče po gauči, rozhazuje hračky, pohádky už jí vůbec nezajímají. Co dostane na talíř, sní do posledního sousta. Zato já vypadám jako nemocná, ubohá matka. Z toho uzavřeného prostředí domova mi malinko hrabe, asi potřebuju léky. Ani ty pohádky mě už nezajímají. Emína hází hračky i po mně. Už je sobota? Ne, je čtvrtek a naše karanténa trvá. Dneska jsem manžela umluvila na 20-minutovou procházku. Hned se mi udělalo lépe. Těším se na sobotu a věřím, že Emína taky. Doma už to zná!!

Snílci

29. března 2016 v 9:40 | Yvona
Můj manžel je většinou myšlenkami někde jinde, než má být...tedy než očekávám já. To, že na něj mluvím, neznamená, že mě vnímá, spíš si lítá v nějakém svém světě nebo se kochá krásou přírody.
Naše dcera je v tomto ohledu po manželovi. Včerejší nebo jakákoliv procházka s těma dvěma je nápor na nervy a na hlasivky.
Musela jsem se naučit jednu věc. Pořád ty dva hlídat a někdy i třikrát opakovat jednu věc nebo otázku, dokud mi jeden z nich neodpoví. Nemůžete se mi ani divit, že s sebou zatím odmítám brát psa, to už by bylo na odvoz na psychiatrii.
Včera jsme absolvovali procházku. Ony ty naše procházky probíhají přes kopírák, ale ta naše včerejší mluví za vše. Stačí jít s manželem a dcerou po chodníku, kde občas projede kolo nebo jdou další lidé. "Víťo, bacha. Emí, bacha. Emí, uhni se. Víťo, vem ji raději za ruku." Než stačím tyhle věty říct jednou, tak Emína skočí pod kočár, Víťa se kochá přírodou, takže nevidí protijedoucí kolo a uhne na poslední chvíli, a Ema ještě stačí vrazit do skupinky lidí před námi. Než to stačím zopakovat podruhé, tak Emču rychle zatahám za rukáv a strhnu ji k sobě, ponevadž do ní narazí tatínek. Jelikož mám kočár s taškou, tak bych potřebovala třetí ruku. Nejednou jsem si vyslechla, že svojí dceru smýkám za rukáv nebo jí rychle čapnu za bundu a nepustím, ale přesvědčila jsem se, že je to ten nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak jí udržet naživu. Emča totiž poslechne tak napotřetí. Jinak maminku nevnímá, neslyší, protože si zrovna zpívá, tancuje nebo se kouká na řeku, ptáčka nebo ještě lépe, zahlédne kolotoč. Jednou jsem vybírala z bankomatu peníze, Emča zahlédla kolotoč a už utíkala za ním. A co teď? Nechat kartu v bankomatu a běžet za Emínou? Volání nepomohlo vůbec. Rychle jsem jí čapla na rukáv a táhla k sobě. No...vypadala jsem jak matka roku, to vám řeknu (ironicky). Na druhou stranu mi dítě neskočilo pod auto, nikdo mi neukradl kartu z bankomatu a já stačila rozdýchat, že mi dítě běží hlava nehlava pryč.
Vrátím se ale k té procházce. Poté, co ti dva moji snílci přehlédli kola, kolemjdoucí a dokonce do sebe narazili, jsem Emínu dala do kočárku, kde byla v relativním bezpečí a šli jsme na zmrzlinu. Víťa už byl dávno myslí u stánku, takže nevnímal, co jsem mu říkala. No nic. Objednali jsme kornout a dvě zmrzky a já chtěla zaplatit. Držela jsem kočár, dávala kornout Emíně, Víťa už jedl zmrzku a byl ve svém světě čokoládové chuti a já neměla volnou ruku k zaplacení. "Víťo? Víťo, podrž mi zmrzku. Víťo, můžeš mi vzít tu zmrzku?" Naše rodina vypadala u toho stánku jako skupinka neslyšících. Víťa napotřetí zareagoval a paní u stánku si vzala peníze a odešla to dozadu rozdýchat. Později na lavičce snědl manžel svoji zmrzlinu, Emína se pořád něčeho dožadovala, zmrzlina jí kapala na oblečení, já držela kočár a svojí zmrzku. Manžel nepřítomně seděl a byl ve světě....zrovna si představoval náš budoucí domeček. "Ty nevidíš, jak jí kape zmrzka na bundu? Můžeš jí to utřít? Víťo? Prosím!"
Za několik měsíců k nám přibyde další člen rodiny a jestli bude po manželovi, tak se picnu!

Volno

23. března 2016 v 13:04 | Yvona
Manžel dostal v práci čtyři dny volna. Pro mě to znamená, že dostanu taky nějaké to volno, protože dceru hodím na krk manželovi a zdrhám. To volno mělo být dnes dopoledne. Včera večer jsem si plánovala, kam chci zajít, co chci stihnout, a hlavně sama, bez ječící, fňukající a věčně utíkající dcery. Do kabely jsem si sbalila blok a tužku, protože sednout si do kavárny a psát si nápady na papír, to je můj vrchol blaha. V noci jsem nemohla nedočkavostí usnout. Moment, neusínala jsem pro bolest hlavy a pro neustálé kopání malých nožiček do mých zad. Nicméně, prášek s dávkou paracetamolu a odsunutí dcery pomohlo nejvíce a já se prospala do rána. Oknem do ložnice proudilo světlo, Emína se ještě válela vedle mě a já si říkala, jaký skvělý den mě to čeká. S vědomím, že budu mít pár hodin volna jen pro sebe, jsem vyskočila z postele jako laňka, připravila snídani, udělala mlíčko, čaj, usmívala se na manžela a sepisovala na papír místa, kam chci zajít. Manžel mě tedy hned uzemnil. Když mám volno, tak žádné úřady, žádná banka. Tak jsem to vyškrtla ze seznamu, Zbývalo DM pro poukázku na DM běh s dcerou, květinářství, kavárna, a procházka městem s iPodem v uších. V záchvatu veselé nálady jsem na seznamu.cz zjistila, že mám svátek. Aha, takže mám nárok na květinu a čokoládu. Tak si ji kup ve městě, zněly instrukce. Bez problému. Můj vítězoslavný odchod z domova jsem směřovala na 9:00, aby bylo sluníčko a tepleji než ráno a aby otevřeli banku. (to už jsem manželovi neřekla). Ale manžel mě vykopal už v 8:00. No dobře. Stejně jsem měla hlad a za rohem máme pekařství. Dále jsem měla v plánu dojít dceři do hračkářství pro hračky do koupele, ale tam otevírají zase od 9:00, nevadí, projdu si hlavní třídu, kouknu do výloh, to mě nezabije, že. Navíc si to zasloužím.
Tak, dveře od domu zavřené, sluchátka v uších, cesta do pekařství, tam si nemůžu vybrat, protože všechny bagety vypadají dobře, ale nesmí být pikant nebo moc sýrový, přece jenom, jsem těhotná s nevolnostmi. Obložená houska a telefon. Manžel volá, že se mám vrátit domů, že musí do práce. To je fakt? Tak to si teda opravdu nezasloužím. Nicméně, žvýkám otráveně housku, která byl navíc rozmočená, ale jsem tak našlápnutá, že kdybych se vrátila do toho pekařství, tak bych tu prodavačku asi zadupala. Přijdu domů, manžel otrávený, já otrávená, dcera jediná v pohodě, rozházená kolínka po kuchyni a voda pro psa na podlaze. Vzdávám to. Za půl hodiny se snažím obléct dceru, přece jenom půjdeme ven. Emína se seká a dneska docela odhodlaně, ztrácím nervy, ona taky. Slzavé údolí a ublíženost a já radši nic neříkám. Potom jí hladím, ujišťuju, jak jí mám ráda, ale že mě zlobí s tím, že se nechce oblékat. Usmíření, prý mě má také ráda. Jdeme ven, slibuju jí rohlík, jdeme na úřad pro potvrzení o trvalém bydlišti do školky. Dneska to trvá nějak dlouho. Úřednice chce rodný list, který mám doma, tak chce jen občanku. Ještě, že je to potvrzení zadarmo. Za to čekání. Mám chuť na kafe, jdeme pro capuccino. Pro mě dobrá zpráva, žaludek a miminko snesou capuccino, aspoň něco pozitivního dneska. Emína se pere a odmlouvá, že nepůjde do kočárku. Nakonec se nechá přemluvit, protože trnu strachy, aut jezdí hodně a žádné nezastavuje, spíše ho řídí úplně slepí chvátající řidiči. Jdeme vybrat peníze do bankomatu, Emína říká, že mám vybrat hodně. Tak jo. Jdeme vybrat kytky na okna. Emína vybrala žlutou a červenou. Ještě nám schází koupit pytel zeminy, to koupíme cestou domů. Emína poskakuje, napotřetí neposlechne, aby zastavila, nakonec zastaví několik centimetrů od auta. Mám infarkt. Vynadám jí. Jdeme dál, v parku čekáme, až přejde dvacet dětí ze školky, Emína se snaží zařadit, ještě, že je nejmenší a poznám ji všude. Kupujeme zeminu, Emína si koupila lahvičku pro panenku, je šťastná. Doma se ale nevysleče a hned lítají hračky po obýváku. Kde je nána? Kouká přece na ní, celá tatínek.
Ohřeju oběd. Emína nechce jít spát, další dohadování, nakonec vezme panenku a usíná. Já taky usínám.
Jsem vzhůru, čekám na Emínu, jdeme nakoupit, potom uklízet na zahradu a zasadit kytky do truhlíku na okno.
Přišla mi sms od manžela, že mi dnešek vynahradí!!

Nálady

21. března 2016 v 10:39 | Yvona
Výkyvy nálad mám zcela běžně, ale to, co přožívám teď, je regulérní citová smršť.
Jarní počasí je proti tomu slabý odvárek.
Celý den jsem se těšila na manžela, neviděli jsme se 3 dny, ale jakmile jsem ho doma viděla 10 minut, už jsem ho hnala do posilovny. V jedné chvíli miluju, v druhé mi všechno a všichni lezou na nervy. Emína mi to taky neusnadňuje. Dokáže dokonale vycítit chvíli, kdy chce být maminka sama a dělá všechno proto, aby se tak nestalo. Od rána se těším na to, až půjdeme s Emínou na procházku. Cestou domů mi už tečou nervy, jak se Emína dokáže ploužit směrem k domovu. Těšila jsem se na víkend a měla v hlavě několik plánů. Nakonec jsem si dala nohy na stůl nebo chtěla pořád spát. Vrcholem všeho byl včerejší večer. Dívala jsem se na pořad: Ano, šéfe s Gordonem a kompletně ho prořvala. Majitelé dostali novou restauraci a já brečela. V jedné ruce chleba s máslem a druhá ruka utírala slzy. Emína se přitulila a utěšovala mě. Slzavé údolí mělo pokračování. Naše biatlonistka Soukalová vyhrála cenu a já? Brečela. A to biatlon nesleduji. Je mi jasné, že jakýkoliv romantický film nebo seriál mám po několik týdnů zakázaný. Ještě, že mám ty kriminálky. Manžel to bude muset přežít (on se mi umí i schovat) a Emínu brzy zaměstnám na zahradě.

Střihoruký Edward

19. března 2016 v 14:37 | Yvona
Naše Emína má novou přezdívku - Střihoruký Edward.
A to zcela oprávněně. Začalo to celé nevinnými dětskými nůžkami. Místo ostří mají vlnky, jsou megabarevné, takže Emínu na několik týdnů zaměstnaly. Ovšem, Emína si také všimla, že maminka má v šupleti schované opravdové, dospělácké a hlavně ostré nůžky, které rozstříhnout úplně všechno. A začal hon na nůžky. Schovávala jsem je tak dlouho, až jsem přišla na to, že je vlastně Emína schovává přede mnou a bylo vymalováno. Vzdala jsem to, ať se dcera učí.
Výsledek? Je rozstřihané všechno, papíry do tiskárny, omalovánky, pexesa. Včera si manžel přinesl výplatní pásku a zcela naivně jí dal na komodu. Haha! Ještě, že jsem jí zachránila. A taky jsem zachránila panenky s vlasama. Co jsem ale zachránit nedovedla, jsou vlasy mojí dcery. Psala jsem si takhle na počítači, Emína si střihala papír, říkám si, dobrý, ale najednou Emča zmizela v kuchyni a byl klid. Klid, který se rovná katastrofa. No jistě, Emína si v klidu stříhala vlasy. Není to tak hrozný, ale stále nacházím nějaké světlé jemné pramínky vlasů a moje rozhodně nejsou.
Koupila jsem si dva časopisy a ty si musím ochránit stůj co stůj. Už je nemám kam schovat, protože Emína dosáhne všude a kam nedosáhne, tam si přistrčí židli. Ona totiž není hloupá. Ještě že náš pes má krátkou srst, protože vsadím boty, že by po něm střihoruký Edward hned šel. Já si dávám vlasy do culíku a manžela jsem dneska varovala, aby se k Emíně neotáčel zády. Edward nikdy nespí.
Emína se naučila krásně a rovně střihat, to je fakt. Tuhle zkoušela střihat do mřížek u topení, dokonce chtěla přestřihnout rohlík. Jako...už to opravdu přehání. Je čas na další hračku!

Co na tobě miluju

19. března 2016 v 14:18 | Yvona
Můj milý manželi, svěřil ses mi s tím, co na mě miluješ. Je to krásné poslouchat. Já k tomu mám pár připomínek, ale ty neřikám nahlas, jen si je sepíšu sem a třeba ti je někdy dám přečíst.
Co na mně miluješ:
a) moje pihy. Milý manželi, svoje pihy jsem v dětství nenáviděla,protože se mi ve škole posmívali. Až v dospělosti jsem je začala mít ráda. Jakmile vykoukne první jarni sluníčko, nastavuju svůj obličej ke sluníčku, abych se večer mohla kochat před zrcadlem. Jsou tam!! Taky je miluju!
b) moje vlasy. Tak ty mi dávají nejvíce práce. Jsou neurčité barvy, v létě jsou světlé od sluníčka, v zimě nijaké, sem tam nějaká šedina. Myju si je každý den, abych byla krásná, používám masky, oleje, protože vlasy jsou jen jedny, že? Minulý rok jsem si je ostříhala a pak jsem toho litovala. Naštěstí mi rostou rychle. Nyní jsou mé vlasy husté díky hormonům, ale pár měsíců po porodu si řekneme dále.
c) moje oči. To musím poděkovat mamince a tatínkovi. Zelenou a hnědou barvu smíchat tak, jak to mám já, to muselo dát fušku.
d) jsem úžasná manželka. A taky to je ta největší dřina. Zatím to zvládáme oba.
e) jsem snaživá kuchařka. Co mi zbývá, když máš dva týdny noční a přes den spíš? Mám hlad a hlavně, těhotenský chutě. Kulajdu jsem zvládla, kuře na paprice, nádivku do kuřete. Noční ti skončila, takže začneš pěkně zase vařit.
f) jsem skvělá máma. Někdy si myslím, že to absolutně nezvládám, ale moje dcera mě miluje, takže to hovoří za vše.

Co na tobě miluju já.
a) tvoje dlouhatánské řasy. To je opravdu neuvěřitelný, kde se vzaly?
b) tvoje oči. Jsou jako mléčná čokoláda. To mi připomíná...musíme jí koupit.
c) tvoje sportovní postava. Taky tě honím do posilky :-) Dělám si srandu, ty tam jdeš dobrovolně.
d) tvoje klidná povaha. Nepřestávám se divit, jak mě můžeš ustát. Já totiž klidná nejsem vůbec, spíš vznětlivá, ale to víš nejlíp sám. Já osobně si myslím, že mě vůbec neposloucháš.
e) jsi skvělý táta. Učíš Emínu vše, co umíš ty. Vařit, házet míčem. Jsi pro ní jednička a to hovoří za vše.
f) jsi milující manžel. Ať ti to ještě dlouho vydrží.

Tvoje manželka.

Nebezpečné hračky

19. března 2016 v 13:43 | Yvona
Nejlepší hračka, kterou může Ježíšek, babička, nebo maminka pod stromeček nadělit, je hračka s bateriemi uvnitř. Blížily se Vánoce a manžel si pro svojí dceru přál dětskou kuchyňku. Protože, upřímně řečeno, jestli si máme vybrat mezi dceřinou pomocí v kuchyni, kdy rozpatlala máslo po prkýnku a posypala těstovinami do polívky nebo umělým kuřetem a bábovkou v dětské kuchyňce, bylo rozhodnuto všemi deseti pro druhé řešení. Krabice se zvuky vydávající kuchyňkou přišla dva týdny před Štědrým dnem. Bohužel jsem krabici před Emínou neschovala, ta se na ni hned vrhla. Když jsem před ní složila kuchyňku a odjistila baterie, byla naše dcera v sedmém nebi. A už to jelo. Dvě plotýnky, každá vydávala jiný zvuk, to bylo něco. Když kuchyňka vařila, já vypnula televizi, protože více než dva zvuky moje hlava nebyla schopná pobrat. Do toho musím ještě započítat hlas naší dcery. Manžel z toho byl po příchodu z práce div živý. Pořád se snažil kuchyňku vypínat. To si tátínek dovolil dost. První dva dny jsme to musely rozdýchávat, potom jsme postupně přidávali další zvuky. Plotýnky jely naplno, hrála televize, a my jsme si do toho povídali s manželem. Klasický blázinec. Na Silvestra jsme měli návštěvu, pár kamarádů se na nás přišlo podívat. Jeden strejda Emíně vypnul plotýnky, aby nám mohl něco říct. Naivně :-)
Do domácnosti nám od Vánoc přibylo pár hraček, hrajících, zpívajících, na nervy lezoucích.
Emína dostala plyšáka, co po zmáčknutí hraje Jingle Bells, do omrzení. Dále máme xylofon a flétnu. Do toho občas štěká pes. Panenka, co vydávala zvuky, se nenápadně ztratila v krabici "napotom"
Vzhledem k tomu, že naše dcera umí mluvit a opakovat věty tázací jako kafemlýnek, je to u nás jako v blázinci. My si chceme s manželem povídat, do toho nám hraje Jingle Bells, Emína předvádí hru na flétnu, stihneme filmový spot na youtube a Emína opakuje to svoje "cotoje?" A pak že to nejde. Jde, moje hlava umí opravdu přijímat více než dva zvuky anebo, a to spíše, nepřijímá vůbec nic.

Žalobníček

17. března 2016 v 8:23 | Yvona
Naše Emína běhá neustále mezi námi dvěma a čeká, kdo ji zachrání od toho druhého. Když maminka nedovolí, tak se běží za tatínkem. Když se maminka rozlobí, tak si jde Emína pobrečet k tatínkovi a samozřejmě naopak.
Akorát u tatínka to bere Emína vážněji. Stačí, abych ty dva nechala chvilku o samotě, a už je slyšet vztekání, natahování a pak už jenom slyším naštvané a zklamané krůčky. Emína za mnou přijde jako hromádka neštěstí, slzy jako hrachy přidávají na tragičnosti situace a už začíná vyprávět. "Ema koň, táta pokoj". Přeložím: Emča chtěla na koně, ale táta jí řekl, že teď ne, až za chvilku. To si táta ovšem dovolil hodně. Já zase držím basu s manželem, takže Emíně vysvětlím, že tátu bolí záda a že bude koník až potom. Naše dcera se přesvědčí, že nehla ani s tátou, ani s mámou a už jí mizí slzičky a objevuje se nepatrný úsměv a zájem o něco úplně jiného. Jednou se Emína probudila vedle tatínka. Tatínek si dovolil na ní šeptnout, aby ještě spinkala a byl z toho předlouhý nespravedlivý pláč. Manžel už je z toho žalování a donášení otrávený, protože se přede mnou nic neutají.Ovšem, včera jsem byla na tu zlou já. Emína za celý neposlechla ani jednou, už toho bylo opravdu dost, tak jsem jí odpoledne, po dalším neposlouchání a domlouvání, dala jednu na zadek. A to pozor! Z táty se stal princ na bílém koni, který přijel zachránit utrápenou Popelku. Se mnou samozřejmě nemluvila, nic proti, ale aspoň byl půl hodiny klid a ticho. Emča žaluje taky na našeho psa. Díky ní vím přesně, kdy na ní pes skákal, kdy jí lízal ruku nebo kdy jí chytnul za nohavici. Na druhou stranu se Emína taky přiznat, kdy ho Emína tahala za ucho nebo ho plácla. Práskače nemá nikdo rád, ale zase mám dokonalý přehled o tom, co se doma děje.

Ošetřování

13. března 2016 v 8:38 | Yvona
Moje dcera je velice empatická a vnímavá. Už jsou to dva, dlouhé, týdny, kdy mi není dobře. Emínka si chce hrát, malovat, a chce mít doma svojí usměvavou maminku. Bohužel můj stav mi dovolí ležet, občas něco ukuchtit nebo se jít krátce projít.
Moje dcera ovšem vzala situaci do svých rukou. Chce mě vyléčit. Od strejdy a tety dostala doktorský kufřík. Vždy, když se chytnu za bříško, Emína mi řekne: "mamí, hají". Já si lehnu na gauč, doktorka (já jí řikám doktorka plyšáková) vytáhne nástroje a poslouchá mi bříško a srdíčko, provádí palpační vyšetření hrudníku, stříhá nehty, dokonce si minule vzala skalpel, že mi rozřízne pupík. To už nepomůže, říkám jí. Změří mi teplotu, to už je vážné. Vyšetření skončilo a začíná ta nejdůležitejší část, namazat mamince nohy.
Jak uvidí Emína modrou niveu, už křící: "já, já, já chci". Sundá mi ponožky a maže poctivě každý prst, nehet zmizí pod vrsvou nivey. Potom kotníky, a lýtka. Její výraz hovoří za vše. Hlavně nic nezkazit, namazat poctivě každý kousíček.
Včera jsme byly koupit další zásoby modré nivey a pořád si myslím, že jsme nekoupily dost.
Má to svojí výhodu, moje nohy jsou jemné jako dětská prdelka. Máme před sebou ještě 7 měsíců, a to je hodně nivey.

Příběh č.6

13. března 2016 v 8:23 | Yvona
Je tu poslední příběh a je o tom, jak se žena mění muži před očima a on si toho všimne bohužel pozdě.
Od raného mládí měla jasno, bude mít spoustu dětí a bude s nimi doma. Jakmile poznala svého manžela, věděla hned, že je to otec jejích dětí. Jemu to imponovalo. Vzhlížela k němu, k jeho práci, k jeho penězům. On byl hrdý na to, že má doma ženu, která ho má za Boha.
Narodilo se jim první miminko a ona začala "bláznit". Vyházela skoro všechny potraviny a začala pěstovat svojí zeleninu, bylinky. Vyházela všechny šampony a kosmetiku a věřila, že bez make-upu a voňavé pokožky po kokosovém oleji bude krásnější. Byla přirozená, líbila se sama sobě. Vyházela všechny šaty a blůzky s tím, že je stejně nepotřebuje, ona je teď manželkou a maminkou na plný úvazek, sedí doma nebo pracuje na zahrádce. Odpojila pračku a myčku. Její důvod? Bezohlednost k přírodě. Manželovi se začalo zdát, že je s ní něco v nepořádku, ale řekl si, že jí to přejde.
Další miminko se jim narodilo za dva roky. Manželka přestala nakupovat. Pečivo pekla doma, v lednici měli jen zeleninu, v kuchyni ovoce. Štáva byla jen přírodní. Což o to, byla dobrá, ale kde je to, co jím já? Ptal se manžel. Přestal už hledat vyžehlené košile, obědval v práci v kantýně a večer raději nejezdil domů, vždycky se někde zdržel. Začal tušit, že je opravdu něco v nepořádku, když po návratu domů našel neupravenou, pohublou manželku, která mu nedá ani pusu, ani se nezeptá, jak se měl v práci, jen mu oznámila, že potřebuje peníze na eco-plenky, biostravu a na pobyt v šumavských lesích. Předražený pobyt v chatě bez vody a elektřiny, ano, včetně dětí. To v žádném případě, rozzlobil se manžel. Syn pojede na sportovní tábor a dcera půjde na baletní přípravku nebo k babičce do města. Chce si s manželkou v klidu pohovořit o té velké změně. Ale ona přece dělá pro rodinu to nejlepší. Nemají doma žádné sajrajty, které znečišťují svět, ona maká na zahrádce, aby měli co jíst, to ona stojí každé ráno u valchy s přírodním pracím prostředkem, aby děti neměly alergii. Zapsala už obě děti do lesní školky a basta. On to zaplatí.
Možná to vzdal. Dal jí všechny peníze, o které si řekla, spí v oddělených ložnicích, protože jeho manželka spí podle fází měsíce, a také jejich milování probíhá jen jednou za měsíc, když je ona připravená. Prý může žít takový život, jaký chce, ale ona s dětmi bude žít v souladu s přírodou jako naši předci. Vyhodila televizi, video, nezaplatila předplatné magazínů a novin. Bude své děti učit doma, aby unikly svodům velkého, zlého světa.
Manžel jezdí domů jen na víkendy, ve městě si sehnal byt. Děti nemůže vzít ani do ZOO, prý je to trápení zvířat, tvrdí ona.
Už to vzdal úplně. Chce zpátky tu ženu, která ho měla za Boha, ale neví, jak to udělat. Chce syna, s kterým bude chodit na fotbalové zápasy a dceru, s kterou bude chodit nakupovat. Měl se ozvat dřív, teď už je pozdě.

Na takový typ maminek jsem si vzpomněla nedávno, když jsem jednou z auta viděla osamocený dům. Byl tedy kousek od silnice, takže bylo vidět, jak manžel nastupuje ráno do auta, asi jel do práce, a loučila se s ním taková postava v dlouhé sukni a svetru, s mísou v ruce. Nejdřív jsem si myslela, že je to babička, ale když jsem viděla tu ženu zblizka, byla mladá. Pak jsem se dozvěděla, že tato rodina žije alternativním životem, stranou od zbytku světa. Co na to budou říkat děti? Budou přece studovat ve větším městě, ne? Dále jsem jednu takovou maminku potkala na ukázkové hodině angličtiny. Cokoliv, co říkala, bylo o přírodě, bio, eco, oblečení z bavlny, školka jen montessori nebo lesní. Byla trochu stranou od ostatním maminek, nedala si nic jiného k pití, jen vodu. My pily kávu a limonádu a braly si občerstvení a ona se na to tvářila, jak kdyby to bylo to nejjedovatější na světě.
Nicméně, takové maminky obdivuju. Já jsem totiž ráda za takový život, jaký vedu a neumím si představit, že bych žila bez elektřiny, bez kafe a novin.