Vzpomínky na svatbu

12. února 2016 v 21:36 | Yvona
Dnes je to přesně 3 roky, co se naše cesty protnuly. Poznali jsme se s manželem na volejbale, on hrál jako o život, já jsem hru brala velice sportovně, dokázala jsem si udělat srandu z každého nepovedeného přihrání. Nicméně, 12.2. 2013 jsme spolu začali chodit, bydlet, vařit. Naš první společný výlet? Na Kvildu na běžky. Tvrdila jsem, že to umím a na Kvildě se provalilo, že neumím. Ale protože jsme se předtím nacpali v pekárně, tak mi to bylo prominuto. Na stopě v lese jsme potkali tatínka, který sekýroval svojí dceru za to, že neumí běžkovat. Můj Víťa se v té situaci projevil takto: "až budeme mít děti, tak na ně takhle řvát nebudu". On to snad se mnou myslí vážně? Radši jsem běžkovala a nekomentovala. Bylo to již dávno vymyšlené za nás. Za 9 měsíců se nám narodila dcera. A jestli na ní manžel řve, že jí něco nejde? Ne.
Ještě před narozením miminka jsem plánovali svatbu. Jsme oba dva staromódní, a chtěli jsme se vzít, abychom byli rodina se vším všudy. 31.8.2013 se bude hezky pamatovat i po letech. Občas manžela zkouším, kdy že jsme se brali. Nakonec si vzpomene. Plánování probíhalo asi tak, že jsme oslovili kněze z kostela na Piaristickém náměstí a ten s námi prošel i to, co jsem nechtěli. Měla jsem jasnou představu o tom, jak by měl obřad probíhat. O nic se nestarat. Veškeré organizační věci jsem delegovali dále. Rodiče měli na starosti výslužky, sestra nám udělala krásné fotky, bráchové nám šli za svědky. Šaty jsem koupila v konfekci, nalíčila jsem se sama, do kostela jsem došli pěšky, kytku jsme vyzvedli cestou a svatební hostina se konala jen pár ulic odtud. Žádné pozvánky, hosty jsme pozvali osobně. Ráno vypadalo hodně zamračeně, ale nakonec sluníčko vylezlo. Já už byla připravená 3 hodiny před začátkem, můj budoucí manžel se ještě válel v posteli. Času dost, mě tekly nervy, on se blbě usmíval a já myslela, že ho tou kravatou uškrtím. Ale stihli jsme všechno. Byla sobota, na piarisťáku se konaly trhy, byli jsme takové spestření. Víťa mi drtil ruku, já se přestala usmívat, protože jsem začala být nervózní. Hosté čekali v kostele, čekali na mě. Víťa byl nervózní, že nějak dlouho nejdu, že nevidí ani mého taťku, který mě vedl před oltář. Trošku jsem zaspala no. Pak se nás kněz zeptal, zda jsme si sňatek nerozmysleli. My kroutili hlavou, že ne a přišla doba na svatební slib. Ten slib, co jsme si oba každý večer povinně opakovali. Ten slib, který jsem po první větě zapomněla. Začala jsem rudnout, pak jsem si vzpomněla. Na talíři to mám od manžela pořád, to je jasný. Prstýnky, zvony, gratulace, potlesk na piarisťáku, procházka do restaurace. Zahrada v restauraci byla nádherně vyzdobená, stoly připravené, svatební dort upekla mamka, geniální. Každému hostu jsme nechali vybrat ze tří jídel, všichni si pochutnali. Slétly se vosy. Sakra, těch bylo, ale žádné žihadlo. Švagr je všechny nalákal do sklenice a nechal je utopit. Všechny nás zachránil. Konec svatební hostiny a začátek večírku. Večírek je moc přehnaný výraz, spíše posezení pro ty, co nebyli na hostině. Konec dne, ulehnutí do postele s prstýnky na ruce. A od toho dne jsme manželé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama