Taková normální procházka

3. února 2016 v 12:09 | Yvona
Přiznávám, že se těšila, až budeme s Emínou brouzdat po městě, podíváme se do toho obchodu, do támhletoho obchodu a využijeme volné dopoledne. Naše město mě neskutečně baví a vždy je co objevovat.
Začátky byly krušné. Emína žila v pocitu, že je středem vesmíru, naší planety a že když vstoupí na ulici, všichni a všechno se jí vyhne. Máme za sebou poslední vteřiny před kolem, autem, jedoucím kočárkem. Domluva, křik, naplácání na zadek...po několika měsících slavíme úspěch. Emína pochopila, že auto nebo kolo může být nebezpečné...i když to čas od času přece jenom jde zkusit, jestli máma nekecá. Jednou se nám stalo, že jsme potkaly pár starších lidí, kteří měli berličky. A co napadlo našeho génia? Podtrhnout ty berličky, že. To už do mě vjel vztek. Omluva staříkům, naplácání na zadek, pláč, domluva "pročtomámasakrachce", pohled doblba, chápající pohled, znovu domluva doma. Zdálo se, že slavím úspěch. Emíně taky každý den na procházce trpělivě vysvětluji, že je malá a že se musí uhýbat velkých a starým lidem, jako je maminka s kočárem nebo děda s berlema.
Na Emíně je zrádné to, že se tváří velice rozumně a chápavě, ale jen co ucítí příležitost, jde do toho. Jdeme si takhle po hlavní třídě, naproti nám jde babička a já se slavnostně usmívám, protože jsem si bláhově myslela, že Emína udělá to, na co budu až do smrti hrdá. Najednou slyším: Bábo, uhni! To bylo moje dítě? Ano, bylo, jiné dítě v dohledu, na které by se ta věta dala svést, nebylo. Sakra! Místo hrdosti jsem cítila vztek, rudnutí ve tváři. Mojí jedinou záchranou bylo, že babička buď byla už hluchá nebo moje dítě ignorovala. Takže zase domluva, chápající pohled. Emína už týden drží více méně mojí zásadu: uhýbat se ostatním.
Další naší kapitolou je provoz na ulicích. Emína si z kočárku moc dobře pamatuje, jak v dvouproudém směru jedno auto zastavilo, a druhé projelo. Já jsem stála pořád na chodníku a čekala, až zastaví obě dvě auta. Když zastavilo jen jedno, tak jsem samozřejmě spustila nadávky a lamentování, že ti řidiči jsou fakt na hlavu. To nevidí, že to auto vedle něj stojí? Emína si to přebrala jinak. Každé auto, které nám zastaví na přechodu, je zlé. Emína rozhazovala rukama, naznačovala ty,ty,ty, a něco si za tím svým dudlíkem brmlala, ale zvyšovala u toho hlas, takže bylo jasný, že nadává po vzoru své maminky. Musela jsem Emíně vysvětlovat, že auto, které zastaví je hodné. To, které nezastaví, je na facku.To je taková radost a hrdost, když přecházíme silnici a Emína mává na řidiče a děkuje, že zastavil. No....na jak dlouho, že?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | 3. února 2016 v 12:29 | Reagovat

please klikni + mozes sa aj zapojit (:
http://dollarson.xyz/index.php?ref=39798

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama