Rychlost pohybu

21. února 2016 v 12:44 | Yvona
Mezi mnou a manželem je více rozdílů, ale tenhle je ten největší a nejzásadnější a docela často se kvůli tomu dohadujeme.
Když já řeknu, že něco udělám, tak to jdu udělat. Když já řeknu, že to udělám hned, tak to udělám hned.
Když manžel řekne, že něco udělá, tak za 10 minut ani neví, že to řekl. Když manžel řekne, že to jde udělat hned, tak absolutně ztrácí pojem o slově "hned" a udělá to za 15 minut, 30 minut nebo to přesune na další den.
Jenže já občas potřebuju pomoc hned, ne za hodinu, ne za týden. Prý to mám říct s předstihem. A můj manžel snad umí předvídat budoucnost?
Naše dveře od bytu vedou na dlouhou studenou chodbu. V případě, že je venku pod nulou, tak na chodbě je nula stupňů, takže strašná kosa. Manžel šel 23.12. (vloni) připravovat stromeček. Já uspávala Emínu, aby nás při našem tajném úkolu ozdobit stromeček nerušila. Ležím v posteli a najednou je mi hrozná zima. V ložnici? A navíc slyším hluk a rány. No jasně, manžel šel na zahradu, otevřel si dokořán dveře od bytu a začal přípravovat sekerou ten stromek. Byl tam 15 minut. Zima se rozlezla po celém bytě. Já zavřela dveře od bytu a čekala, kdy manžel vrazí stromkem do těch dveří. Proč zavířáš, ptal se. Já se ho zeptala, proč on nechá v takové zimě otevřené dveře dokořán. Jeho odpověď zněla: protože jsem byl hned zpátky. Hned! Tady musím dodat, že ohledně těch dveří se dohadujeme, co jsme spolu. Manžel si od svých rodičům přinesl příšerný zvyk - dveře dokořán, ano, i ty venkovní.
Normální den u nás probíhá celkem v pohodě, jenže občas se věci nahrnou všechny najednou. Teď si vzpomínám na jednu příhodu, po které se divím, že je manžel ještě naživu. Byli jsme venku i s Emínou, jenže jsme prošvihli čas večeře. Emína už před příchodem domů kníkala, že má hlad. Spěchala jsem domů, co to šlo. V kuchyni jsem začala hledat láhev na mlíko, zapnula konvici na vodu, našla mlíko a manželovi povídám, aby Emínu vysvlékl. Emína už brečela, já míchala mlíko a manžel ke mně přišel a říká: "co blázníš, pojď si na chvilku sednout." Ten pohled, co jsem na něj vrhla, bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Já potřebuju od manžela pomoc a spěchám a on mi řekne, abych si sedla. Neuvěřitelný.
Také chodíme s manželem nakupovat. Upřímně, nesnáším fronty, dlouhé fronty. Vetšinou máme velký nákup. Já to házím do tašek a do kočáru a manžel si to v klídku srovnává do svého batohu. Jednou se nám stalo, že nám nevyšla taška. Manžel mi řekl, že si nákup do tašek dáme na pultu za pokladnama. To skládání nákupu s ním bylo nekonečné. Chyběla nám taška no. Manžela jsem poprosila o peníze na tašku. Dal mi 5 korun a čekal. Ani nemusím říkat, že taška stála 6 korun, že? Na pokladně na mě čekala prodavačka, za pokladnou stálo fronta hodně naštvaných lidí, Emína lítala sem tam (manžel nehlídal) a já potřebovala tu blbou korunu navíc. Než manžel sundal ze zad batoh, našel peněženku a dal mi tu korunu, tak málem vybuchl obchod. Tam už dlouho nejdu, protože si nás bude každý pamatovat. Popadla jsem tašku, poděkovala a chtěla jsem být co nejrychleji pryč. Do koupené tašky jsem začala dávat zbylý nákup a z ruky mi uklouzla marmeláda. A víte, co mi manžel řekl? " Nechvátej zlato, co chvátáš? " No, nezabili byste ho? Zdálo se mi, že jedna paní v té frontě by ho ráda zabila. Měla jsem ho tam nechat napospas.
Nejčastější situace u nás. Já: můžeš mi pomoct? Manžel: jj, hned, za chvilku. Já: já potřebuju teď. Manžel: jj, za chvilku. O 10 minut později se dialog opakuje.
Máme doma psa. Neposlouchá, teprve se učí a učí se chodit na vodítku. Chtěli jsme jít ven, já, Emína, pes připraveni. Manžel nikoliv. Stály jsme s Emínou na schodech, Emína chytla vodítko, pes se vysmekl a běžel na ulici. Já držela Emínu, aby za psem neběžela, volala jsem na psa, ten běžel dál. Jako jediná záchrana se mi zdál manžel. Volám na něj, aby přiběhl. Že nám utekl pes a já hlídám Emču, aby taky neutekla. Manžel mě sice slyšel, ale v klidu si zavázal tkaničky, přišel k nám svým superpomalým krokem a zeptal se mě: "co se stalo? " Hovno!
Nadále přikládám doslovný přepis našeho rozhovoru pozdě v noci:
já: Víťo, ty máš i zpomalený pojem o čase
manžel: to se ti zdá
já: Víťo, už mě s tím fakt štveš
manžel: taky tě miluju
já: ty dokážeš popoběhnout, jen když se ti pálí žrádlo
manžel: taky tě miluju
já: taky tě miluju!

Jo, život je dřina. Pardon, manželství je dřina!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama