Únor 2016

A teď o mně

25. února 2016 v 21:14 | Yvona
Je hrozně zajímavé si číst o tom, jak mě štve a vytáčí můj manžel. Je to i vtipné, s odstupem času. Teď jsem na řadě já. Já svého manžela taky vytáčím a hodně . Manžel mi občas přípomíná, že když mě poznal, neměla jsem v kuchyni ani pořádný, ostrý, nůž. To je pravda. A taky je pravda, že jsem po měsíci chození, k mému úžasu, dostala sadu nožů. Jak romantické. A teprve při společném bydlení jsem se učila vařit, péct a nakládat maso. Ve 30 letech mě můj budoucí manžel peskoval v kuchyni. Stále jsem nedosáhla dokonalosti a asi ani nikdy nedosáhnu. Já totiž okamžitě z hlavy vypouštím veškeré nedůležité informace. Například informaci, jak správně upéct kuře. Já ho prostě dám do trouby, podleju a čekám, až je hotovo. Manžel mi neustále připomíná, že peču kuře "obráceně". Jak obráceně? Je upečené, je. Prý kůží navrch. Kůže je přece po celém kuřeti. A na rajskou si strouhám sýr. Veškeré jeho snahy ze mě udělat kuchařku nepadly úplně na úrodnou půdu. Další věc, kterou manžel sice vzdal, ale připomíná, jsou rozházené časopisy na toaletě. Sedím, čtu, dočtu, odhodím na zem. Moje klasika. Manželovi to vadí a já je pořád neuklízím do skříňky. Jídelní stůl pro mě slouží jako odkládací prostor. Když si chce manžel sednout k jídlu, musí odnést hromady knih, časopisů, učebnic. Jenže žádné takové místo není, jídelní stůl je pro moje hromady jako dělaný. Manžel stále hledá svoje oblečení . A já mu je stále uklízím ze židle a z podlahy a skládám do odkládacího koše. Odkládací koš je můj vynález. Když se já a Emína převlíkáme, tak jedno oblečení dáme do odkládacího koše a vezmeme druhé. Na konci dne oblečení v koši složím a dám do skříně. Manžel má tu smůlu, že třeba v 5 hodin ráno hledá triko do práce. To triko, které v předešlý den zmuchlal na židli a já ho složila do koše. Manžel funí a hledá, já dělám, že spím. Ten mě musí nenávidět.
Svého manžela obdivuju za jednu důležitou věc. Dokáže se mnou žít. Trpělivě snáší moje výkyvy nálad. Když už to nemůže vydržet, tak odejde z bytu a vrátí se, když sedím vyzuřená na gauči a usmívám se. Dokáže s okamžitou platností vypustit z hlavy můj vztek na cokoliv a kohokoliv na světě. Ano, i můj vztek na svého manžela. Dokáže vystihnout ten správný okamžik, kdy mi říct, jak moc mě miluje a neodradí ho ani můj úšklebek typu "toviszejo".
A dokáže svou nevrlou a vzteklou manželku vzít na jídlo, protože už za ty roky ví, že mě jídlo uklidňuje.

Příběh č.3

24. února 2016 v 13:13 | Yvona
Je mladá, hodně mladá. Před dvěma týdny oslavila 17. narozeniny. Oslavovala na místní diskotéce. Přišel tam cizí kluk, hezký a vyspali se spolu. Od té doby ho neviděla. Zvrtlo se to tak, že po třech měsících zjistila, že je těhotná. Byla v šoku, nemohla to rozdýchat, nemohli to rozdýchat rodiče. Co bude dělat? Na potrat je pozdě, doktorka ji poradila, že by mohla dát miminko k adopci. Je tak mladá. Rodiče po týdnu absolutního ticha za ní přišli a nabídli ji pomoc. Ona ale musí udělat maturitu, stůj co stůj. Tajila své větší a větší břicho před spolužáky, před sousedy, každé odpoledne po škole ležela doma a učila se. Rodiče o tom také moc nemluvili. Nosila velké svetry a přibrala, ale nikomu to nepřišlo divné, protože hodně jedla. Občas si pohladila bříško a mluvila na miminko, ale věděla, že ho dá k adopci. Jak by se o něj postarala? Nemá práci, je bez peněz, teprve dodělává školu. Kde by bydlela? U rodičů? Otce svého miminka neviděla už měsíce, vůbec se neozval. Byl to jen úlet, nic víc.
Bolest jí projela celým tělem. Už je to tady. Cesta do porodnice, porodní sál. Miminko je venku, je to holčička. Bože, ta je tak krásná, holčička chytila maminku za palec. Je jen její. Nikomu jí nedá. Dala jí jméno a veze si ji domů, k rodičům. Rodiče jsou naměko, i táta. Táta pracuje o pár hodin déle, každá koruna se hodí. Ona jde k maturitní zkoušce. Prošla s odřenýma ušima, ale má v ruce maturitní vysvědčení a doma krásnou holčičku. Spolužákům to řekla třídní učitelka. Koukali na ní s otevřenou pusou, nikdo nic nevěděl. Složili se spolužačce na výbavičku a kočárek.
Stala se z ní máma. Je to náročné, snáší pohledy sousedek, ale má své miminko. Našla si brigádu, na pár hodin týdně, kdy hlídají rodiče.
Přijel. Našel ji. Byl prý na půl roku v cizině a pak se jí snažil najít přes kamarády, musel na ní myslet. Čí je to dítě? Tvoje, odpověděla. Tlačila dál kočárek, on šel vedle ní a mlčel. Holčička je krásná. Vezme si je s sebou do města. Má tam byt, sice malinký, ale vejdou se tam všichni. Postará se o ně.
Ona byla proti, vůbec se neznají. Ale on se snažil, jezdil za nimi každý víkend a ona se na něj začala těšit. Po pár měsících si je odvezl s sebou, svoje holky.
Dnes bude holčičce 8 let a další miminko je na cestě. Znám jiné příběhy, smutné. Tenhle je krásný, dojemný, i když veřím, že měl své těžké dny.

Rychlost pohybu

21. února 2016 v 12:44 | Yvona
Mezi mnou a manželem je více rozdílů, ale tenhle je ten největší a nejzásadnější a docela často se kvůli tomu dohadujeme.
Když já řeknu, že něco udělám, tak to jdu udělat. Když já řeknu, že to udělám hned, tak to udělám hned.
Když manžel řekne, že něco udělá, tak za 10 minut ani neví, že to řekl. Když manžel řekne, že to jde udělat hned, tak absolutně ztrácí pojem o slově "hned" a udělá to za 15 minut, 30 minut nebo to přesune na další den.
Jenže já občas potřebuju pomoc hned, ne za hodinu, ne za týden. Prý to mám říct s předstihem. A můj manžel snad umí předvídat budoucnost?
Naše dveře od bytu vedou na dlouhou studenou chodbu. V případě, že je venku pod nulou, tak na chodbě je nula stupňů, takže strašná kosa. Manžel šel 23.12. (vloni) připravovat stromeček. Já uspávala Emínu, aby nás při našem tajném úkolu ozdobit stromeček nerušila. Ležím v posteli a najednou je mi hrozná zima. V ložnici? A navíc slyším hluk a rány. No jasně, manžel šel na zahradu, otevřel si dokořán dveře od bytu a začal přípravovat sekerou ten stromek. Byl tam 15 minut. Zima se rozlezla po celém bytě. Já zavřela dveře od bytu a čekala, kdy manžel vrazí stromkem do těch dveří. Proč zavířáš, ptal se. Já se ho zeptala, proč on nechá v takové zimě otevřené dveře dokořán. Jeho odpověď zněla: protože jsem byl hned zpátky. Hned! Tady musím dodat, že ohledně těch dveří se dohadujeme, co jsme spolu. Manžel si od svých rodičům přinesl příšerný zvyk - dveře dokořán, ano, i ty venkovní.
Normální den u nás probíhá celkem v pohodě, jenže občas se věci nahrnou všechny najednou. Teď si vzpomínám na jednu příhodu, po které se divím, že je manžel ještě naživu. Byli jsme venku i s Emínou, jenže jsme prošvihli čas večeře. Emína už před příchodem domů kníkala, že má hlad. Spěchala jsem domů, co to šlo. V kuchyni jsem začala hledat láhev na mlíko, zapnula konvici na vodu, našla mlíko a manželovi povídám, aby Emínu vysvlékl. Emína už brečela, já míchala mlíko a manžel ke mně přišel a říká: "co blázníš, pojď si na chvilku sednout." Ten pohled, co jsem na něj vrhla, bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Já potřebuju od manžela pomoc a spěchám a on mi řekne, abych si sedla. Neuvěřitelný.
Také chodíme s manželem nakupovat. Upřímně, nesnáším fronty, dlouhé fronty. Vetšinou máme velký nákup. Já to házím do tašek a do kočáru a manžel si to v klídku srovnává do svého batohu. Jednou se nám stalo, že nám nevyšla taška. Manžel mi řekl, že si nákup do tašek dáme na pultu za pokladnama. To skládání nákupu s ním bylo nekonečné. Chyběla nám taška no. Manžela jsem poprosila o peníze na tašku. Dal mi 5 korun a čekal. Ani nemusím říkat, že taška stála 6 korun, že? Na pokladně na mě čekala prodavačka, za pokladnou stálo fronta hodně naštvaných lidí, Emína lítala sem tam (manžel nehlídal) a já potřebovala tu blbou korunu navíc. Než manžel sundal ze zad batoh, našel peněženku a dal mi tu korunu, tak málem vybuchl obchod. Tam už dlouho nejdu, protože si nás bude každý pamatovat. Popadla jsem tašku, poděkovala a chtěla jsem být co nejrychleji pryč. Do koupené tašky jsem začala dávat zbylý nákup a z ruky mi uklouzla marmeláda. A víte, co mi manžel řekl? " Nechvátej zlato, co chvátáš? " No, nezabili byste ho? Zdálo se mi, že jedna paní v té frontě by ho ráda zabila. Měla jsem ho tam nechat napospas.
Nejčastější situace u nás. Já: můžeš mi pomoct? Manžel: jj, hned, za chvilku. Já: já potřebuju teď. Manžel: jj, za chvilku. O 10 minut později se dialog opakuje.
Máme doma psa. Neposlouchá, teprve se učí a učí se chodit na vodítku. Chtěli jsme jít ven, já, Emína, pes připraveni. Manžel nikoliv. Stály jsme s Emínou na schodech, Emína chytla vodítko, pes se vysmekl a běžel na ulici. Já držela Emínu, aby za psem neběžela, volala jsem na psa, ten běžel dál. Jako jediná záchrana se mi zdál manžel. Volám na něj, aby přiběhl. Že nám utekl pes a já hlídám Emču, aby taky neutekla. Manžel mě sice slyšel, ale v klidu si zavázal tkaničky, přišel k nám svým superpomalým krokem a zeptal se mě: "co se stalo? " Hovno!
Nadále přikládám doslovný přepis našeho rozhovoru pozdě v noci:
já: Víťo, ty máš i zpomalený pojem o čase
manžel: to se ti zdá
já: Víťo, už mě s tím fakt štveš
manžel: taky tě miluju
já: ty dokážeš popoběhnout, jen když se ti pálí žrádlo
manžel: taky tě miluju
já: taky tě miluju!

Jo, život je dřina. Pardon, manželství je dřina!

Dodržování pravidel

18. února 2016 v 16:38 | Yvona
Krátce po svatbě jsem si na naší nástěnku umístila seznam 10 pravidel pro šťastné manželství sestavené rozvodovou právničkou, sama je rozvedená. Je to opravdu zajímavé. Ne že bych si seznam četla každý den, ale občas na něj mrknu, jestli nám dvěma náhodou nehrozí rozvod. Zde jsou naše pravidla:
1) Nech mě žít a já nechám žít tebe.
Tak tohle nám ze začátku moc nejde. Oba dva jsme měli tendenci toho druhého poučovat a nenápadně směrovat k tomu, co chctěl ten druhý. Já manžela peskovala za to, že hraje hry na počítači. On peskoval mě, že courám po městě (nákupy) a že nedokážu chvilku sedět na zadku. Poslední rok jsme se to hezky naučili dodržovat. Jsou chvíle, kdy na sebe zvyšujeme hlas, ale nakonec vychladneme, zasmějeme se tomu a jdeme se najíst.
2) Mám vlastní bankovní účet s výlučným dispozičním právem. Nikdy na tobě nechci být závislá.
Tak tady propadáme. Konto je jen jedno a je napsané na oba dva. Já mám na starosti platby a výdaje, manžel kontroluje, jestli je vše v pořádku a kolik že na účtu zbývá peněz.
3) Mám záliby a koníčky, které provozuju bez tebe.
Jasně! Já například běhám bez manžela. Dvakrát jsme to zkoušeli spolu, ale manžel mě otravoval rozcvičkou a protažením a pak mě celou dobu běhu i neběhu buzeroval. Když se chci manžela zbavit, mám další koníček - kriminálky. Jakmile zapnu seriál, vím stoprocentně, že mě nechá být. Manžel vaří a moc rád, to je jeho koníček. A já s ním nevařím, protože se vždycky pohádáme, já mám ráda vaření v klidu a manžel lpí na přísných pravidlech, takže končíme po 2 minutách v kuchyni a já se klidím. Další manželům koníček jsou hry. Já o ně nemám nejmenší zájem. Když chce mít manžel klid, tak zapne hru a má ode mě pokoj.
4) Mám dvě tři důvěrné kamarádky, které jsou vždy na mé straně.
Dvě důvěrné kamarádky mám a pomlouváme naše manžele. Další kamarádky stojí vetšinou na straně mého manžela, dokonce moje mamka mu dá vždy za pravdu. Sakra!
5) Nepřestanu dělat, co dělám ráda. A chápu, že budeš dělat totéž.
U mě jasná volba, u manžela nechápu a stále čekám, až přestane hrát ty hry.
6) Moje slovo je stejně důležité jako tvoje.
Tak o tomto se dohaduje už třetím rokem.
7) Vařím, peču, zavařuju, okopávám a vyšívám jen tehdy, pokud mě tato činnost baví.
Absolutně mimo mísu. Nic z toho mě nebaví.
8) Pár dní beze mě vydržíš.
Ehm....manžel vydrží tak pár hodin a už volá. Já ale volám po půl hodině.
9) Ne znamená opravdu NE. Odpověď na otázku PROČ není důležitá.
Tohle u nás vůbec nefunguje. Na odpověď NE přichází od nás obou otázka PROČ.
10) Moje tajemství jsou jen moje. Neodhaluj je - pořiď si vlastní.
Všechna tajemství už byla dávno vyzrazena.

Jak dodržujete pravidla vy?

Wi-fi

17. února 2016 v 12:35 | Yvona
Manžel dostal nový telefon. Nejdříve nebyl nadšený z toho, že si musí zvyknout na dotykový telefon a zahodit ten svůj předpotopní krám, ale zvykl si rychle. Až moc. Hned si u kamaráda zjistil, že funguje tzv. wi-fi připojení na internet a to ve skoro každé kavárně a hlavně u nás doma.
Emína totiž doma okupuje počítač, má tam pohádky a písničky a my jsme s manželem vždycky zuřili, že tam chceme taky. Teď? Emína sedí nevědomky u pohádky a my s manželem držíme každý svůj telefon a jedeme. Já píšu články, odepisuju na maily a dívám se na kriminálky a manžel hraje hru, nějakou.
Včera jsem si s ním chtěla povídat, on ležel nad mobilem a říká, že hraje hru. Jakou hru, ptám se. Vždyť měl obě ruce volná, na mobil jen koukal a hraje hru? To mě začalo zajímat. Nicméně jsem hru nepochopila. I když jsem z wi-fi na telefonu nebyla úplně v sedmém nebi, nakonec jsem ráda, protože jsme spokojeni všichni. Emína má počítač, já fcb, blog a diskuzni forum na mobilu a manžel hraje hry a kouka na filmy.
V pondeli jsem koukala diky wi-fi na kriminalku. Emine jsem pustila vecernicek a najednou slysim: "kotoje"? To je film pro maminku. "kotoje?". Kriminálka Emi, to se diva maminka vis. "jo". 10 minut pred koncem krimi zacala nalehava prosba o asistenci na zachode. To snad neni pravda. Jak jsem sla s Eminou a snazila jsem se ji svleknout, tak jsem si tu krimi na mobilu vypla. Sakra!!! Blbá wifina!! Nemusím připomínat, že jsem si těch 10 minut dala další den, když si Emína hrála se stavebnici. Tak dokonalýá ta wifina zase není teda!!

Příběh č.2

17. února 2016 v 12:17 | Yvona
S jedním dítětem to ještě šlo. Náš manželský pár má dům, zahradu, on pracuje od rána do odpoledne, ona je doma se synem. Starost o syna je náročná, je pořád nemocný a má záchvaty vzteku. Ještě před jeho narozením se manželé dohodli, že on bude pracovat a ona zůstane doma se synem a bude se starat o dům. Jak jednoduché, on má klid na práci. Po příjezdu domů odpočívá. Ona kmitá. Oba dva si na to zvykli a systém se zajel. Ona otěhotněla podruhé. Narodila se dcera. Je stále nemocná. Manželka se stará o dvě děti, dům a zahradu. Aby mohli s manželem ještě více ušetřit, manželka dvakrát v týdnu doučuje děti z okolí. Náročnost stoupá, míra trpělivosti klesá. Manžel je v pohodě, ona ne. Podle něj není třeba jejich zavedený systém měnit. Manželka nastoupila do práce, nestíhá. Když se zhroutí, manžel procitne. Že by manželka opravdu potřebovala pomoct, jak říkala? Manžel se více zapojil do chodu domácnosti. Manželka je vděčná, ale někde uvnitř je vzteklá a naštvaná. Co dělala těch 6 let? Dřela jako kůň, bez pomoci. Vydržela to, je dobrá. Když mi to vyprávěla, kroutila jsem hlavou. Já bych to nevydržela a takovou "nabídku" systému rozdělení povinností bych odmítla. Takových příběhů jsem slyšela několik. Jiná maminka například chce svému manželovi dopřát klid, odpočinek a čas na koníčky, ale neví, jak to zvládne s dvěma dětmi. Co na to říct. Až se zhroutí, manžel možná procitne. Nebo procitne ta maminka.

Příběh č.1

15. února 2016 v 13:42 | Yvona
První slza, druhá, další. Na testu je jen jedna čárka. Jak dlouho už? Týdny, měsíce?
Naše hrdinka je vdaná, má hodného manžela, manželství je stereotypní, tedy spíš pro jejího manžela. Manžel je flegmatický. Ona se trápí, chce dítě, ale nejde to. On má mužské myšlení - není teď, bude později. Manželka se trápí, ale potichu, on se taky trápí, ale chodí sportovat a věnuje se práci na 100%. Každé všední ráno vstanou, ona udělá snídani, on jde koupit noviny. Bytem voní káva. On čte sportovní přílohu, ona společenský deník, nemluví spolu, jen pijí kávu. V 8 hodin odcházejí do práce, pracují ve stejné realitní kanceláři, od 8 do 5 odpoledne. Ona jde potom domů, a připravuje večeři, on jde do posilovny, nebo ujede na kole 10 km. Večer dopadne stejně, navečeří se, koukají na televizi nebo on zůstane u televize a ona si tajně zaleze do postele a prohlíží si knihu "to je naše miminko". Budu skvělá máma, myslí si, ale proč nemáme miminko? Jsem nešťastná.
Na konci týdne je večírek. Firemní. On nemůže, má angínu ( z toho kola), ona jde, protože tam jdou všechny její kolegyně. Uprostřed večírku, když už je ona opilá, se objeví kolega z jiného města. Pěkný, urostlý. Skončí v šatně, pár minut zapomnění. O měsíc později manželka zjistí, že je těhotná. To jako fakt? První slza, druhá, třetí. Slzy štěstí. Manžel není otec, to je jasné. Je těhotná a ví s kým. Volá kolegovi, chce se s ním sejít. Kolega souhlasí, u oběda se mu manželka svěří, kolega ji na oplátku řekne, že už se mu dlouho líbí a že se o miminko postará. Rozvod. Manžel je překvapený, smutný, ale stále flegmatický. Když manželka chce, ať jde. Rozvedená se nastěhuje s kolegou do manšího, skromného bytu, jde na rizikové těhotenství a připravuje se na novou, vysněnou roli matky. Narodí se jí syn a život má zase smysl. Všechno se točí kolem syna. Nedávno jsem jí potkala ve městě s kočárkem, je krásná, rozkvetlá, a zamilovaná. Zamilovaná do kolegy, syna a do života.
A taky jsem potkala bývalého manžela. Je zamilovaný. Zamilovaný do mladé holky, do vyhlídek na akční způsob života. Proslýchá se, že ta mladá holka je těhotná. Prý se budou brát.
Jo, takový je život. Dítě si vybírá svoje rodiče a ví, jak na to!

Příběhy

15. února 2016 v 13:27 | Yvona
6 žen. 6 příběhů. 6 pohledů na mateřskou roli. 6 příběhů žen, které mateřskou roli pojaly trochu jinak, nebo úplně rozdílně.
Jsou to příběhy žen, které jsem vyslechla, je mezi nimi i můj příběh.
Maminky, dost možná se v příběhů poznáte, dost možná poznáte svojí maminku, kamarádku nebo sestru.

1. příběh čeká....

Dětská móda

13. února 2016 v 16:48 | Yvona
Dětské postavičky, princezny na tričkách a mikinách, puntíkované punčocháče....ne, tohle všechno doma nemáme, ale občas se v našem (holčičím) šatníku objeví něco podobného.
Měla jsem vždy ráda hravou módu, občas něco trochu bláznivého, například jsem si koupila kalhotky s medvídkem. Přišlo mi to vtipný, i když jsem na to nosila obyčejné rifle, triko a svetr. Měla jsem takový pocit, že je ve mě taková malá holka. Což pořád je. Bláhově jsem si myslela, že díky mateřství a manželství dospěju, dozraju. Ne, takový vliv to na mě nemá, spíš blbnu, vymýšlím více kravin a soutěžíme s Emínou při mytí zubů. Manžel někdy kroutí hlavou, ale já o něm vím, že se s Emínou kouka na Mickeyho klubík. Dříve jsem měla v oblibě trička s nápisem, čím vtipnější, tím lepší. Jednou, to už jsem byla vdaná, mě manžel vzal do hospody. A já si vzala tričko, na kterém byla marihuana. Co dodat, byla jsem za hvězdu. Dneska jsem si byla kupovat ponožky. Když jsem si měla vybrat mezi obyčejnými, černými nebo černými s hvězdami, bylo jasno. Přece jenom, nosím obyčejné rifle, bíle triko a svetr, tak proč nemím hvězdy na ponožkách?
Upřímně řečeno, čekala jsem na ten správný čas, až Emína povyroste, abychom si mohly vybírat stejné nebo podobné oblečení. Nedávno jsem viděla maminku s holčičkou, měli na sobě stejnou šedou mikinu s Minnie. Jo, tak to se mi líbí. Dá mi to trochu práce, přece jenom v současné době jedou Elsa, Anna a já nevím, co ještě a to ani jednu z nás nebere.
No nic, jdu objednávat.

Vzpomínky na svatbu

12. února 2016 v 21:36 | Yvona
Dnes je to přesně 3 roky, co se naše cesty protnuly. Poznali jsme se s manželem na volejbale, on hrál jako o život, já jsem hru brala velice sportovně, dokázala jsem si udělat srandu z každého nepovedeného přihrání. Nicméně, 12.2. 2013 jsme spolu začali chodit, bydlet, vařit. Naš první společný výlet? Na Kvildu na běžky. Tvrdila jsem, že to umím a na Kvildě se provalilo, že neumím. Ale protože jsme se předtím nacpali v pekárně, tak mi to bylo prominuto. Na stopě v lese jsme potkali tatínka, který sekýroval svojí dceru za to, že neumí běžkovat. Můj Víťa se v té situaci projevil takto: "až budeme mít děti, tak na ně takhle řvát nebudu". On to snad se mnou myslí vážně? Radši jsem běžkovala a nekomentovala. Bylo to již dávno vymyšlené za nás. Za 9 měsíců se nám narodila dcera. A jestli na ní manžel řve, že jí něco nejde? Ne.
Ještě před narozením miminka jsem plánovali svatbu. Jsme oba dva staromódní, a chtěli jsme se vzít, abychom byli rodina se vším všudy. 31.8.2013 se bude hezky pamatovat i po letech. Občas manžela zkouším, kdy že jsme se brali. Nakonec si vzpomene. Plánování probíhalo asi tak, že jsme oslovili kněze z kostela na Piaristickém náměstí a ten s námi prošel i to, co jsem nechtěli. Měla jsem jasnou představu o tom, jak by měl obřad probíhat. O nic se nestarat. Veškeré organizační věci jsem delegovali dále. Rodiče měli na starosti výslužky, sestra nám udělala krásné fotky, bráchové nám šli za svědky. Šaty jsem koupila v konfekci, nalíčila jsem se sama, do kostela jsem došli pěšky, kytku jsme vyzvedli cestou a svatební hostina se konala jen pár ulic odtud. Žádné pozvánky, hosty jsme pozvali osobně. Ráno vypadalo hodně zamračeně, ale nakonec sluníčko vylezlo. Já už byla připravená 3 hodiny před začátkem, můj budoucí manžel se ještě válel v posteli. Času dost, mě tekly nervy, on se blbě usmíval a já myslela, že ho tou kravatou uškrtím. Ale stihli jsme všechno. Byla sobota, na piarisťáku se konaly trhy, byli jsme takové spestření. Víťa mi drtil ruku, já se přestala usmívat, protože jsem začala být nervózní. Hosté čekali v kostele, čekali na mě. Víťa byl nervózní, že nějak dlouho nejdu, že nevidí ani mého taťku, který mě vedl před oltář. Trošku jsem zaspala no. Pak se nás kněz zeptal, zda jsme si sňatek nerozmysleli. My kroutili hlavou, že ne a přišla doba na svatební slib. Ten slib, co jsme si oba každý večer povinně opakovali. Ten slib, který jsem po první větě zapomněla. Začala jsem rudnout, pak jsem si vzpomněla. Na talíři to mám od manžela pořád, to je jasný. Prstýnky, zvony, gratulace, potlesk na piarisťáku, procházka do restaurace. Zahrada v restauraci byla nádherně vyzdobená, stoly připravené, svatební dort upekla mamka, geniální. Každému hostu jsme nechali vybrat ze tří jídel, všichni si pochutnali. Slétly se vosy. Sakra, těch bylo, ale žádné žihadlo. Švagr je všechny nalákal do sklenice a nechal je utopit. Všechny nás zachránil. Konec svatební hostiny a začátek večírku. Večírek je moc přehnaný výraz, spíše posezení pro ty, co nebyli na hostině. Konec dne, ulehnutí do postele s prstýnky na ruce. A od toho dne jsme manželé.