Postel

13. ledna 2016 v 12:34 | Yvona
Naše postel má rozměry 160x200 cm a je určena pro 2 lidi. Dokud se Emína nenarodila, stačila nám postel akorát. Manžel totiž usína zásadně urostřed postele a mně dá velkou práci ho o pár cm posunout. Vzbudit ho nemá smysl, rozespalý manžel - pořád spící manžel. S bříškem už to bylo jen tak tak. 160 cm pro manžela a těhotnou manželku bylo na pováženou. Šli jsme do pokusu se samostatnou postýlkou pro miminko. Jenže já Emínu pořád měla vedle sebe v posteli, usnuly jsme spolu a budily jsme se spolu. Že ji zalehnu, jsem se nebála ani vteřinu a taky se to nikdy nestalo. Manžel nebručel, taky se neustále budil a kontroloval Emínu, nebo ji ve spánku hladil, nemohl se na ni vynadívat. Každý z nás měl přesně...160:3...přesně asi 53 cm, to ještě šlo. Emína rostla, její spací polohy jsem měla fotit, protože to by mi nikdo neuvěřil. Škoda, pozdě bycha honiti. Manžel vrčel, já vrčela, Emína se slastně protahovala na 70 cm. Ty máš ale štěstí holka, že máš tak hodné rodiče. Manžel to vzdal a nenápadně se přestěhoval na rozkládací pohovku do obýváku. Má pro sebe 120 cm. My s Emínou začaly bojovat o našich 160 cm. Boj vyhrála úspěšně Emína, už měří 91 cm. Po všech těch propočtech bych čekala, že na mě zbyde 69 cm. Leda ve snu. Emína usne na jedné polovině, a já se potichounku přestěhuju na druhou polovinu. Neuběhne ani půl hodiny a už cítím její dech na svém krku. To jde za teplem nebo co?
Nožičkou šátrá pod peřinou, jestli tam opravdu jsem. Ručičkou mě jen tak mimochodem pohladí po vlasech pro jistotu, že jsem to opravdu já a spí. Spí přimáčknutá na mně, já jsem přimáčknutá na skříňce, která stojí vedle postele a je to nanic.
Tak se zvednu a zase se potichounku přesunu na tu první polovinu postele a usnu. Ráno se vzbudím s nosem připlácnutým na okraji postele, Emína nějak (fakt nevím jak) propletla v noci své nohy do těch mých.
Když se na nás usměje štěstí a skončíme v ložnici všichni čtyři - manžel, já, Emína a pes, tak to teprve stojí za to. Po hodinovém dohadování, kdo má usnout dřív, po seřvání manžela, že si s Emínou nemá hrát v posteli, že potom Emínu uspávám o to dýl, manžel usne. Usne Emína. Pes se začne hrabat pod peřinu. Já usínám. Emína se začne hrabošit hlouběji pod peřinu. Přitom mě kopne do břicha, píchne do oka. Manžel začne chrápat. Proč?! Hladím ho po ruce, to zabírá. Ježiš!! Kdo to byl? Emína, manžel nebo pes? Každopádně je to teda síla. Otevřela bych okno, ale na ulici je hluk, takže bych všechny vzbudila a za to mi to nestojí, ten smrad se snad do rána rozptýlí. Manžel začne zase chrápat. Emína se vzbudí a začne se tátovi posmívat. Hladíme manžela společně po ruce, to by mělo zabrat. Emína dělá, že spí, ale nespí. Zato já chci spát, tak Emíně vynadám, že má spát, že všechny děti ze školky taky spí (to zabírá). Pes je pořád pod peřinou. Spíme do rána. Ráno vstane první pes, protože slyší, jak tchán chodí po chodbě. Emína se probudí, protože je vzhůru pes, manžel se probudí, že jde se psem ven a já se otočím na druhou stranu, že chci ještě 10 minut. Leda ve snu!!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wendy wendy | 13. ledna 2016 v 14:17 | Reagovat

koukám, že s kočkama je to stejný jako s dětma - my máme doma postel 180x220, ale já spím asi tak na 30 centimetrech na kraji postele, vedle mě směrem doprostřed postele zabírá kočka asi tak metr a pak Petr něco přes metr :-) a kromě Petra chrápe i kočka a já :-)

2 Yvona Yvona | 14. ledna 2016 v 17:44 | Reagovat

[1]: My se totiž nedokážeme tak roztahovat  no :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama