Leden 2016

Vzpomínky na Prahu

30. ledna 2016 v 21:48 | Yvona
Do Prahy jsem jela autobusem, na zástavku Roztyly. Moje první velká zkušenost v hlavním městě. V autobuse jsem tenkrát poslouchala písničku Umbrella od Rihanny a když ji občas zaslechnu v rádiu, vybavím si svoje vlastní myšlenky v tom autobuse. "Začínám nový život. Všechno bude nové. Bude ze mě letuška a poznám celý svět" Čekalo mne neznámo a to v několika směrech. Prahu jsem do té doby vůbec neznala, mojí průvodkyní mi byla kamarádka Ivča. Díky ní jsem poznala svou další kamarádku Markétu. Naše cesty se už dávno rozdělily, ale to je jiný příběh. Druhé neznámo bylo létání. Do té doby jsem letěla jen dvakrát v životě a šíleně jsem se bála a teď mám lítat každý den? Taková jsem prostě já, po hlavě do neznáma a ještě se na to těšit. První měsíce jsem bydlela na Zahradním městě. Beton, panel, metro Hostivař. Každý den hodina jízdy na letiště a zpět. Na pomalé rozkoukání po Praze ideální. Ty hezčí části našeho hlavního města na mě čekaly. Petřiny, můj druhý domov, nebo spíše nájem. Nejprve jsem jezdila na letiště MHD, poté jsem začala chodit pěšky. Z Petřin na Šárku jsem chodila hodinu, někdy i více a užívala jsem si to. Možná si ještě dnes vzpomenu na názvy ulic. Klub Studna se mi vybaví pokaždé, když uslyším "Petřiny". Stěhování na Evropskou. Evropské ulici jsem říkala "bulvár". Nespočetněkrát jsem absolvovala celých jejích 7 km od letiště až na kulaťák. Jen tak, ve svém volnu. Pamatuju si každou odbočku, každou zastávku. Stěhování ještě blíže k letišti. Sídliště Na Dědině se stalo mým domovem na necelé 2 roky a tam se mi moc líbilo. Letiště, tedy práci, jsem měla doslova za rohem, ruch letadel mne budil i uspával. Když jsem měla volno, jela jsem na kole "zaprahu" na Nebušice, Tuchoměřice a ještě dál. Jezdila jsem na Okoř, ale také na Přední Kopaninu na hodiny tenisu. Chodila jsem běhat do Šárky, do Hvězdy i k Výpichu. Chodila jsem s kolegy na pivo do hospody Nad Šárkou, Ke Džbánu, nebo kousek níž pod kaštan. A kdyby něco, vždy byl na točně mekáč nonstop. Mám na Prahu krásné vzpomínky, ale musím se přiznat, že jsem si v Praze nikdy nezvykla. Pro mě je Praha moc velká, moc hlučná, moc uspěchaná, moc ambiciózní. Na druhou stranu se sem ráda vracím. Na dva tři dny a pak zase honem domů, do klidných Budějovic. Do Prahy jsem vzala manžela a dceru a vyprávěla jsem jim, kudy jsem chodila, ukazovala jsem jim "svoje" skryté uličky i velice známá místa. A vrátíme se do Prahy zase, a to na jaře. V Praze jsem poznala spoustu míst, spoustu lidí a zážitky mi zůstanou na celý život i pro svá vnoučata. Zase tě ráda uvidím, Praho!!

Jen dopoledne

27. ledna 2016 v 22:31 | Yvona
Je to tady. Hledá se ideální školka pro mou dceru. Chci, aby se jí tam líbilo, aby se ve školce pořád něco dělo, protože taková je moje dcera. Pořád se musí něco dít, jinak je to nuda. Chci, aby byla mezi jinými dětmi, rodiče uz zná. V bezmála třech letech je opravdu čas trávit den s dětmi a hrát si a malovat a honit se po zahradě.
U nás ve městě je školek dost, dětí ještě víc a teď pozor, některé školky upozorňují rodiče, že pokud je maminka na mateřské dovolené s mladšim sourozencem, tak ten starší může být ve školce jen dopoledne. To jako opravdu?
1) Beru z pohledu maminky: Emína se na školku těší, i když je trochu ostražitější a uzavřenějsí, děti má ráda. Každý den chce chodit ke školnímu hřišti, aby se koukala na děti. Chce s dětmi malovat, chce si s nimi hrát a prát se o hračky. Já se těším, až odpoledne příjde domů a bude plná zážitků, donese několik obrázků, najde si ve školce kamarády. Když ji ráno odvedu do školky, budu trávit čas s malým miminkem. Je jedno, kdo z nás dvou odvede Emínu do školky, stejně s ní budeme muset všichni vstávat. Když půjdu já, musím obléci miminko, připravit kočárek, pomoct Emíně se obléct, a vyrazit. Pak půjdu domů, a za 3-4 hodiny opět obléknout miminko atd. Moje dcera, která se do školky těší, musí po 3-4 hodinách školku opustit. Ostatní děti si budou hrát, kreslit, běhat po zahradě, Emína natáhne fucka a půjde se mnou a miminkem domů. Doma bude s miminkem, s kterým si zatím nemá co říct, nemůže mu hodit míč, nemůže mu dát do ruky štětec, nemůže se s ním zatím rozdělit o oběd. NUDA. Já na ní bohužel nebudu mít tolik času. Osobně si myslím, že Emína může úplně v klidu s námi a miminkem trávit čas každý večer. S miminkem můžou řádit celou noc a předbíhat se, kdo maminku zavolá jako první. Když bude Emína nemocná, bude se mnou a miminkem celý den, dokonce několik celých dnů. Upřímně si myslím, že mě má občas Emína plné zuby (i naopak) a bude ráda, až jí někdo jiný přečte před poledním spánkem pohádku. Máme přece pro sebe víkendy, večery a rána. Ty rána!! Navíc jak asi bude Emína koukat druhý den ve školce na výkresy a složenou stavebnici, kterou postavily její kamarádi předešlý den, ale odpoledne, kdy ona ve školce jaksi "nemůže být" ?
2) Beru z pohledu učitelky: proč by jako nemohla maminka vyzvednout Emínu ze školky, když je doma s miminkem? Je přece doma! Zvládla jedno dítě, zvládne dvě! Odpoledne nám tu zbyde méně dětí, to je větší pohoda. Naše mámy a babičky to zaké zvládly, tak proč ne ona. Ať se stará!

Zcela upřímně je mi jedno, jak to bylo před 20-30 lety. Já chodila se sestrou do jeslí, pamatuju si to sice matně, ale mamka nás dvě hodila na kolo, přenechala učitelkám v jeslích a jela do práce. Byly jsme tam do odpoledne.
Já si pro svojí dceru přeju, aby si školku užila se vším všudy. Chci, aby si tam našla kamarády, s kterými bude déle než do oběda. Aby je neviděla, jak si jdou hrát s oblíbenými hračkami a já ji mezitím neoblékala bundu. Já ji doma děti ze školky nenahradím. Vážně nedovedu přesně určit, kde je ten zakopaný pes. Školky se otevírají v 7 ráno a zavírají ve 4 odpoledne. Tečka.

Souvislosti

25. ledna 2016 v 13:53 | Yvona
Za ty skoro 3 roky, co jsem na pozici manželka a maminka se stalo několik událostí a změn, které byly perfektně načasované a až vyjímečně krásně zapadly do našeho života.
Když byl Emíně 1 rok, strašně jsem toužila se vrátit do práce. Hrozně moc jsem chtěla mít pár hodin denně, a pracovat. Měla jsem plnou hlavu iluzí a nadšení, které po neúspěších vyplynulo ve zklamání a nespravedlnost. Tou dobou , kdy jsem byla zklamaná, jsem poznala několik maminek, které si nelámaly hlavu s prací, kterou opustily, ale začaly podnikat. Nebo jen tak péct, prodávat víno a kávu. Obdivovala jsem jejich energii a zápal, ale já jsem od toho ustoupila s tím, že na to nemám. Mělo to tak být. K tomu rozhodnutí jsem totiž měla dospět sama. Vzhledem k tomu, že na mě v práci nikdo nečeká, jsem si opět sedla ke svému blogu a řekla jsem si, "jo, mě baví psát, vždycky mě to bavilo" A vznikl projekt Restaurace České Budějovice. Projekt mě zcela pohltil, hodnotíme nové i zavedené restaurace a lidi si podle našeho hodnocení vybírají, kam zajít. Blog píšu stále, jak zde můžete číst. Je mi upřímně líto jazyků, které jsem využívala a jazyky ráda studuji. Měla jsem zájem o překladatelku, tlumočnici, bohužel stav "na mateřské" rozhodl za mě. A tak vznikl další projekt: Angličtina pro maminky English for mums. Nebaví mě se učit slovíčka z obchodních smluv, o naší republice, o světě. Chci se učit teď a tady a jak jinak, než na mateřské. Angličtina pro maminky opakuje slovíčka, ale taková, co používáme každý den. Věřím, že angličtinu nezapomenu jen já, ale i ty maminky, které mojí stránku navštíví. Ještě mi chybí němčina a ruština, ale na to taky dojde. A shodou okolností se mi dostal do schránky časopis, kde je článek o podnikání na mateřské, o digitálních dovednostech. Jo, v pravý čas.
Ještě před pár měsíci bych nečekala, že řeknu: chci další miminko. A nečekal to ani můj manžel. Nicméně, rozhodli jsme to všichni, včetně Emíny, která miminko prostě CHCE. Začala po bytě chodit s panenkou a předstírá její pláč. Manžel má za úkol sestavit mi přebalovací pult, ale na mou výšku. Nejsem žádná žirafa, ale se svými 170 cm a ohýbáním se nad kuchyňským stolem jsem si akorát přivodila bolesti zad. Nyní vidím ty situace s malinkou Emínou, které mě poučují pro další miminko.
Ještě před rokem by od nás nikdo nečekal, že řekneme: " a stěhujeme se". Všechno to muselo dozrát a my se rozhodli. Hledáme bydlení a taky ho budeme mít. Pro nás, pro naše děti. Než jsem podruhé (před 5 lety) přišla do Budějovic, toužila jsem po bytě u řeky a...ano, měla jsem pronajatý byt u řeky. Chci bydlet u řeky znovu, protože je tam tak krásně. Přála jsem si pro manžela lepší práci a...ano, má lepší práci. Samozřejmě se o to zapříčinil z velké míry on sám, ale přání se přece plní, ne? I pro toho druhého.
Přeju si pro Emínu to nejlepší, talent, štěstí. A ....ano, má to nejlepší, má nás a má talent na kreslení a malování.
Stále si přeju, stále si sny plním a někdy mě to stojí hodně přemáhání, když čekám na to správné načasování. Ale to správné načasování je na tom to nejlepší!!! Krásný den!!

Jen to nejlepší

22. ledna 2016 v 22:01 | Yvona
Když myslíte na to, že budete mít dítě nebo dokonce dítě čekáte, hlavou se vám honí tolik myšlenek. Jedna z nich je: chci dát dítěti to nejlepší. Ale co to je?
Já jsem měla jasno: do 2 let naší ratolesti nebudu utrácet za nové oblečení. Jeden z mých důvodů, proč takhle šetřit na výbavičce bylo, že miminko do 2 let nadělá tolik špíny a skvrn a zejména na svém oblečení. Navíc a to jsem se přesvědčila u naší Emíny, roste ze všeho hrozně rychle! Emíně jsou 2 roky a něco a má velikost na 3-letou holčičku. Musím se přiznat, že úderem jejích 2.narozenin kupuju hezčí trička, šaty a kalhoty, protože je vidět, jak se to Emíně všechno líbí a jak si je nechce tolik ušpinit, protože bychom to špinavé musely hodit do koše na prádlo a je dost pravděpodobný, že v tom koši by to zůstalo nejméně 2 dny a k tomu další 1 den sušení!! No to ne!! 3 dny čekání na vyprané a suché tričko nevydrží žádná ženská. Jediné, co bylo od počátku na naší holčičce drahé, byly boty. Vozila jsem jí po městě v kočárku a místy jsem se bála, že někdo přiskočí k našemu kočárku, obhlédne boty , vezme si je a Emína zůstane jen v ponožkách.
Pleny jsme nakupovaly jedině v akci a ve velkém. Když se Emína blížila k 1 roku, sáhla jsem po těch nejlevnějších plenkách a víte co? Nic se nestalo. Žádná alergie, žádný pláč, žádné hroucení. Plenka jako plenka, stejně byla počůraná a ještě tam bylo něco navíc. Nedávno jsem zahlédla super drahé plenky, které na povrchu ukáží modrý pruh na znamení, že je miminko počůrané. Nic proti, ale každá maminka se stejně jednou za hodinu podívá ručně nebo zavětří.
Příkrmy šly u nás na dračku, ale polovinu z nich jsem Emíně dělala sama. Na to, že neumím pořádně vařit, my to s ponorným mixérem šlo. To, co jíme u nás doma, by asi kontrolou neprošlo. Ovoce, zelenina, ta u nás sice vládne, ale ty hranolky a kečup a steaky a burgery, to už asi ne. Ale vidět Emínu, jak jí s chutí třetí knedlik s kachničkou, to už za to stojí. Hranolky má taky moc ráda, děláme samozřejmě domácí. Přiznávám, že nás vlna bio nezasáhla ani z rychlíku, protože si říkám a to dost často, že to, co nám v dětství dávaly naše mamky a babičky, tak to by zavánělo honem na čarodejnice. Jedla jsem chleba s máslem, párky, večer jsem obírala uzená žebra, čokoláda u nás byla vždy a ...myslím, že jsem celkem v pořádku a nemám žádnou alergii.
Chápu, že mnoho maminek chce pro svoje miminko to nejlepší, někdy hlavně to nejdražší, nejvychytanější jídelní židličku, vaničku na koupání, nejmodernější hračky, značkové oblečení a ještě značkovější vybavení do kočárku.
Možná , že to vyzní, jako by nám bylo líto peněz, ale to není pravda. Jen mi to umazané tričko za pár korun nepocuchá tolik nervy, Emína lítá z kaluže do kaluže a já jsem úplně v pohodě. Plenky na noc jsou sice za 2 koruny, ale mají stejně krásnou opičku jako mnohem dražší plenky. Vezmu těch 500 korun, co bych dala v butiku za jedny dětské kalhoty a jedeme do ZOO nebo zajdeme do nové restaurace a užijeme si pár hodin pospolu.
Pro miminko jen to nejlepší!

Kdo je kdo...

22. ledna 2016 v 12:48 | Yvona
Naše role v rodině se občas přehazují nenápadně, občas se u nás hrají "škatulata hejbejte se". Když jsme spolu s manželem začali žít, předělávat byt a kupovat výbavičku pro miminko, byl manžel jmenován ministrem financí. Měl přehled, co koupíme, co je třeba koupit. Postupem času se naše pozice vystřídaly, já jsem nyní ministryně financí, ale manžela jsem ponechala v dozorčí radě. Zdánlivě mi nechá volnou ruku, ale čas od času se zeptá, co se děje s našimi penězi. Když začnu s proslovem, který slouží jako výroční zpráva, řekne: no dobrá dobrá a výroční zpráva letí oknem. Poněvadž chceme koupit nové auto, post ministra financí se pozvolna přesunul na manželova bedra.
Zanedlouho získám místo hypotečního poradce, finančního spekulanta. Bude to náročné, ale to zvládnu. Mám za sebou přece kontrolní úřad.
Co se týče mateřských povinností, jsem stále generál. Manžel mění funkce podle toho, co se hodí. Minulé léto byl u ženijního pluku, když opravoval zahradu a stavěl kurník. Ve staronové práci se vypracoval od vojína na kapitána, šlo mu to celkem hladce, i když...snažit se musel, to je jasný. Ale já jsem stále generál. Nyní je manžel u výsadkářů. Není pro něj problém na povel vypadnout (z letícího stroje).
Věk je u nás stále jako na houpačce. Manžel se tváří na 40 let, provokuje na 20 a staví bobovou dráhu a lego na 10 let. Při stavbě bobové dráhy minulý víkend jsem na něj mluvila. "To nevidíš, jak jsem do toho zabranej, jak si hrajeme?" rozčiloval se. To jsem smích neudržela. Já jsem pro změnu ukázala, co je ve mě stále ta malá holka, co miluje všechno zakázané a všechna překvapení. O adventu jsme pekla vanilkové rohlíčky. Jedla jsem je rovnou z plechu. Horké, sladké, mňam. Jeden řádek, dva a půlka plechu byla hned pryč. Za půl hodiny mi bylo tak špatně, že jsem byla chvilkama bílá a zelená. Manžel mezitím slavnostně položil oběd na stůl, že máme šanci se v klidu najíst, když Emína spí. Když jsem mu řekla, že nebudu, že je mi špatně z horkých rohlíčků, tak se mě naprosto vážně zeptal: " A tobě je kolik let?" V tu chvíli mi bylo 10 let a ujídala jsem tajně horké cukroví z plechu. Manžel se mi škodolibě posmíval celý den. Někdy je nám všem, i s Emínou, 2 roky, drobíme na podlahu a hrajeme si se zvířátky, tancujeme kolo kolo mlýnský.
Jediný, s kým to mateřství a manželství nic nedělá, je Emína. Té je 27 měsíců a má se moc fajn!

Ve frontě

19. ledna 2016 v 22:10 | Yvona
Fronta lidí v obchodě, u lékaře, v lékárně nebo i v kavárně u pokladny ve mně vyvolávala hrůzu. Tím spíš, když jsem před sebou tlačila kočárek. No vlastně, pokud Emína seděla v kočárku, tak to ještě šlo, bez kočárku je to mnohem horší. Jak uhlídat dítě na konci fronty, aby nelítalo, neřvalo, nestrkalo do ostatních? NIJAK. Prostě to musím přežít. Poslední dobou mě ale Emína dokáže příjemně překvapit. Jednou za půl roku mě čeká nepříjemná prohlídka. V čekárně to ještě jde, před námi sedí několik starších žen, Emína se stydí, tak se na mě přicucne a kouká. Ha, dostala jsem tě holčíčko, starší paní na tebe platí. Pak jdu většinou pro žádanku na ultrazvuk a to je jiná liga. Emíně otrne, sestřičky u žádanek se opravdu nepřetrhnou. Poprosila jsem tedy manžela, aby šel tentokrát s námi. Pravda, musela jsem ho nalákat na jídlo. U žádanek jsem stála půl hodinu a Emína? Běhala od dveří k topení na druhé straně místnosti. Topení a otevírací ventil sloužil jako sluchátko. Nechápu, ale dobře. Emína se rozběhla k topení, volala: haló, jo, jo a rozběhla se zpátky k manželovi, aby mu řekla, že volala babičce. Sestřička mě dokonce vyzvala, abych předběhla ty bezdětné, ale Emína a celá čekárna se tak dobře bavily, že jsem odmítla. Ovšem, za pár minut přišla maminka se starším klukem, který byl v pohodě, stál u maminky, koukal. Maminka začala vzdychat. Nahlas, to je jasný. "Ach jo, my to asi nestihneme. Tady budeme asi dlouho. No to nevím, jak to uděláme" Ehm...nefungovalo to, nikdo se jí nenabídl, že ji pustí. Kdyby totiž opravdu chvátala, tak tam nestála doteď. Ono slušné zeptání, zda jí někdo pustí působí stokrát lépe než vzdychání na celou čekárnu.
Mám i jednu nepříjemnou zkušenost. Byl advent a my s Emínou vyrazily na náměstí. Předtím jsme se zastavily pro nové boty a ...chtělo se čůrat. V obuvnictví nejsou toalety, tak jsem vzala Emínu do náručí a běžela jsem hned vedle do Dkáčka. Fronta no, ale co s holčičkou, která se mi možná počůrá. Poprosila jsem prodavačku, zda by nás nepustila na toalety. Nepustila! Vy si budete něco kupovat? zeptala se mě. Klidně si něco koupím, ale nejdříve bych ráda použila ty toalety. Nepustila! Prostě smůla. Co teď? Ještě, než jsem vystřelila na radnici na veřejné záchody, jsem prodavačce v duchu popřála, aby se jí jednou taky chtělo hrozně na záchod a nějaké protivná prodavačka jí nepustila. Na radnici opět fronta a tam mě pustili dopředu. Díky!
Dneska ráno jsem šla nakoupit. Můj blbý zlozvyk, nebo spíše nezvyk je, že neumím skládat nákup do tašky. Opravdu ne. Házím to páté přes deváte, hlavně ať nezdržuju. Ono to s Emínou v obchodě ani jinak nejde. Naházet, zaplatit, strčit Emíně ňami do pusy, ať je chvíli ticho a jet domů. Nicméně, dneska jsem byla v obchodě sama. Měla jsem několik věci, zaplaceno, jen strčit do tašky. Za mnou stála paní, která se mnou očividně neměla trpělivost a strčila do mě. Pardon! Je tady dost místa, myslím si. Nic jsem jí neřekla, je dospělá, ale v duchu jsem si přála, aby do ní také někdo strčil u pokladny a bylo jí to nepříjemné.
Pokud to alespoň trochu jde, pouštím. Když Emína způsobně sedí v kočárku, je zabráná do reklamního plakátu nebo hází oči na prodavačky, pouštím lidi s jedním rohlíkem a novinama. Pokud jsme v čekárně u doktorky a Emína si kreslí, nebo si skládá kostky, pouštím maminky, kterým pláče miminko. Protože sama vím, jaké to je. Nespočetněkrát jsem byla vděčná za to, když mě někdo pustil ve frontě dopředu, když mi Emína jasně dávala najevo, že "takhlenemaminko" nebo jsem šla k doktorce před jinou maminkou. A budu pouštět dál, pokud to půjde. A budu vděčná, když pustí někdo mě, až to budu potřebovat.

V hlavě

14. ledna 2016 v 21:53 | Yvona
Název koresponduje s jedním novým kresleným filmem a uvádím ho záměrně. Film milujeme všichni. Je úžasný, jak tento film vystihl přesně myšlenkové pochody v naší hlavě, děj se točí kolem 11-leté hrdinky a jejích rodičů. Samozřejmě se to liší žena - dítě a diametrálně žena - muž. V hlavě je 5 emocí: radost, smutek, znechucení, strach a hněv. Tímto jste svědky některých mých myšlenek, emocí a pocitů.
Radost: To je krásný den! Jé, sněží! Zbyla šunka! Ranní káva, sem s ní! Emína umí další slovo! Emína mě objala! Manžel má dnes dobrou náladu! Nikdo není doma! To je ticho! Jé, dávají můj oblíbený film! Kavárna! Oběd! Sama na procházce, paráda! Mám nápad! Mám plán!
Smutek: Jsem hrozná! Padají mi vlasy! Ach jo! Není co dělat! Všechno mě bolí!
Znechucení: To je vedro! Zima bez sněhu! Zase kouká na video! Emína nechce jít ven! Mně se nechce ven! Nemám co na sebe! Zase mi donesl capuccino místo espressa!
Strach: Pozor, silnice! Pozor, kolo! Pozor, auto! Ten člověk vypadá podezřele! Už 10 sekund jsem neslyšela Emínu! Slyším křik! Slyším velkého psa! Něco se děje na ulici!
Hněv: Sakra, to je blbý den! Mám toho dost! Tak ty se chceš dohadovat! Já mám pravdu! Neštvi mě! A ty přestaň kňourat! Ty přestaň kousat! Místo! Ty na gauč! Ty si jdi zacvičit!

Za manžela nemůžu mluvit, dost často mi přijde, že nemyslí na nic, nebo na jednu věc, která zaměstná všech 5 emocí.
Za Emínu taky nemůžu mluvit, ale zdá se mi až moc podezřelé, že používá jen radost a hněv.

Postel

13. ledna 2016 v 12:34 | Yvona
Naše postel má rozměry 160x200 cm a je určena pro 2 lidi. Dokud se Emína nenarodila, stačila nám postel akorát. Manžel totiž usína zásadně urostřed postele a mně dá velkou práci ho o pár cm posunout. Vzbudit ho nemá smysl, rozespalý manžel - pořád spící manžel. S bříškem už to bylo jen tak tak. 160 cm pro manžela a těhotnou manželku bylo na pováženou. Šli jsme do pokusu se samostatnou postýlkou pro miminko. Jenže já Emínu pořád měla vedle sebe v posteli, usnuly jsme spolu a budily jsme se spolu. Že ji zalehnu, jsem se nebála ani vteřinu a taky se to nikdy nestalo. Manžel nebručel, taky se neustále budil a kontroloval Emínu, nebo ji ve spánku hladil, nemohl se na ni vynadívat. Každý z nás měl přesně...160:3...přesně asi 53 cm, to ještě šlo. Emína rostla, její spací polohy jsem měla fotit, protože to by mi nikdo neuvěřil. Škoda, pozdě bycha honiti. Manžel vrčel, já vrčela, Emína se slastně protahovala na 70 cm. Ty máš ale štěstí holka, že máš tak hodné rodiče. Manžel to vzdal a nenápadně se přestěhoval na rozkládací pohovku do obýváku. Má pro sebe 120 cm. My s Emínou začaly bojovat o našich 160 cm. Boj vyhrála úspěšně Emína, už měří 91 cm. Po všech těch propočtech bych čekala, že na mě zbyde 69 cm. Leda ve snu. Emína usne na jedné polovině, a já se potichounku přestěhuju na druhou polovinu. Neuběhne ani půl hodiny a už cítím její dech na svém krku. To jde za teplem nebo co?
Nožičkou šátrá pod peřinou, jestli tam opravdu jsem. Ručičkou mě jen tak mimochodem pohladí po vlasech pro jistotu, že jsem to opravdu já a spí. Spí přimáčknutá na mně, já jsem přimáčknutá na skříňce, která stojí vedle postele a je to nanic.
Tak se zvednu a zase se potichounku přesunu na tu první polovinu postele a usnu. Ráno se vzbudím s nosem připlácnutým na okraji postele, Emína nějak (fakt nevím jak) propletla v noci své nohy do těch mých.
Když se na nás usměje štěstí a skončíme v ložnici všichni čtyři - manžel, já, Emína a pes, tak to teprve stojí za to. Po hodinovém dohadování, kdo má usnout dřív, po seřvání manžela, že si s Emínou nemá hrát v posteli, že potom Emínu uspávám o to dýl, manžel usne. Usne Emína. Pes se začne hrabat pod peřinu. Já usínám. Emína se začne hrabošit hlouběji pod peřinu. Přitom mě kopne do břicha, píchne do oka. Manžel začne chrápat. Proč?! Hladím ho po ruce, to zabírá. Ježiš!! Kdo to byl? Emína, manžel nebo pes? Každopádně je to teda síla. Otevřela bych okno, ale na ulici je hluk, takže bych všechny vzbudila a za to mi to nestojí, ten smrad se snad do rána rozptýlí. Manžel začne zase chrápat. Emína se vzbudí a začne se tátovi posmívat. Hladíme manžela společně po ruce, to by mělo zabrat. Emína dělá, že spí, ale nespí. Zato já chci spát, tak Emíně vynadám, že má spát, že všechny děti ze školky taky spí (to zabírá). Pes je pořád pod peřinou. Spíme do rána. Ráno vstane první pes, protože slyší, jak tchán chodí po chodbě. Emína se probudí, protože je vzhůru pes, manžel se probudí, že jde se psem ven a já se otočím na druhou stranu, že chci ještě 10 minut. Leda ve snu!!!

Hodnocení od kočárku

12. ledna 2016 v 22:12 | Yvona
Korzuju si takhle s kočárkem po městě, ztracenýma i známýma uličkama, miminko mi spí a co já? Pozoruju. V okamžiku, kdy jsem před sebou tlačila kočárek, se ve městě vyrojila snad stovka dalších maminek s kočárky. Až budu po parku chodit s holí, stoprocentně tam bude hodně důchodců.
Nicméně, cvičené oko (s brýlemi, bez brýlí je mi to fuk) hodnotí, rty se občas protáhnou v úsměv, dmu se pýchou, nebo mám oči vražené do chodníku pode mnou. Počítání dlaždic taky není k zahození. Uvedu pár nejčastějších myšlenek, které se mezi dvěma, nebo více maminkama, vymění nebo pochopí nebo ignorují.
1) Má hezký kočárek. Kde ho koupila?
2) Má krásné vlasy. Jak to dělá?
3) Jak tak rychle zhubla? Jí vůbec?
4) Jak je odpočatá a svěží, asi má manžela, který v noci vstává místo ní.
5) To je tak tiché miminko. Vidíš Emíno? Uč se.
6) Hezký kabát. To už jsou výprodeje?
7) Hele, babička s kočárkem. Co asi dělá maminka? Spí, cvičí, kouká na seriál, ta se má!
8) Tatínek s kočárkem. Musím to manželovi hned za tepla říct.
9) Jo, mám modrý kočárek a uvnitř holčičku! A co jako!
10) Další noc bez spánku! A to slunce svítí tak moc!
11) Já to vidím taky, že mi padají vlasy. Mě to štve víc než tebe.
12) To mám ale tiché miminko. Zato tobě to nějak v kočárku řve.
13) Ano, jsou výprodeje. Lépe řečeno, chodí mi mateřská, takže si ještě můžu vyskakovat.
14) Já vás vidím, oba dva. Můj manžel leží na gauči a naštval mě, že se mnou nejde na procházku. Štve mě!!!!
15) Nespala jsem celou noc, mám uřvané dítě a hrozný hlad. Kliďte se mi z cesty!
16) Jsem hrozná matka!
17) Zase brečí!!! Proč????
18) Vypadá taky hrozně. Nejsem v tom sama!
19) Jsem tak šíleně unavená! Chci spát!!!
20) Vemte si to dítě!! Prosím!!!

S přibývajícím věkem dítěte i matky se myšlenky mění. Nyní je to o tom, která holčička má stylovější oblečení a která maminka si může dovolit zajít si na skleničku s kamarádkou bez dětí, ale o tom příště.
Maminkám zdar!!!

Nepochopení

11. ledna 2016 v 22:01 | Yvona
U nás v rodině je pár věcí, nebo spíše milión věcí, ale tenhle článek má omezené množství znaků, které nikdo nechápe.
Můj domácí peeling. Smíchám mletou kávu a olivový olej, naliju do misky, nechám na kuchyňském baru trochu odležet. Manžel přijde (nečekaně) do kuchyně, otevře ledničku a čeká, že tam bude překvapení šéfkuchaře nebo co, zavře ledničku s tím, že tam není to, co čekal, rozhlíží se po kuchyni, namočí prst do MÉHO domácího peelingu, olízne prst a řekne, že je to hnusný. To je můj domácí peeling, povídám. Jak si můžes matlat na obličej tohle? Nechápe. Tak proč do toho strkáš prst? To si myslíš, že je jídlo? Nechápu.
Očkování psa. V úterý povídám, měli bychom dojet se psem na očkování. Dojedeme, odpovídá manžel z gauče. A nejedeme. Nechápu. Ve středu, čtvrtek, pátek, sobotu říkám, že už bychom měli dojet s tím psem na očkování, ty třetí týden od posledního očkování vychází na tento týden, má to svůj důvod, ne? Manžel nechápe. V neděli mi řekne, že dojedeme se psem v pondělí. Já zuřím a křičím na něj, proč není schopný zvednou svůj zadek, chytit psa, strčit ho do auta, jet 10 minut k veterináři. Nechápu pro změnu já. Dyť jsem řekl, že dojedeme, lásko. Prý nechápe, proč se tak rozčiluju. Já zase nechápu, jak jeho slova: dojedeme, znamenají: ano, dojedeme, ale až mě se bude chtít. Fakt to nechápu. Zastřelte mě, ale jsem totálně mimo jeho chápání slov, relativnosti času.
Sobota odpoledne. Emíno, půjdeme si zajezdit ven na kole. Tak jo, připravím oblečení pro Emínu, začnu jí oblékat a manžel sedí spokojeně u pc a kouká na nějaké video. Jdeme, ptám se. Jo, jdeme. A dál sedí u toho pc. Nechápu. Po půl hodině honění se za dcerou to vzdávám. Tak jdeme nebo co? Jo, odpovídá od pc. Nechápe moji otázku. Zvedne se, obleče se a začne se u dveří přetahovat s Emínou o kolo. Ta řve. Nechápu. Já řvu na manžela, ať toho nechá. On nechápe mě.
To je jen hrubý náčrt toho, co se u nás doma děje. Opravdu začínám rozumět tomu, že žena je z Venuše a muž z Marsu, nebo je to naopak?