Když jsem byla malá, káva mi jen voněla. Babička si dělala několikrát denně turka, a já jsem ji čuchala k hrnečku, ale nikdy jsem se neodvážila napít. Na střední škole spolužačky chodily pravidelně na kafe a já pořád nic. Pila jsem zelený čaj a nějaké vysedávání v kavárně pro mě nebylo. Kávu jsem začala pít ve 20 letech a víte kde? V USA! Značka Dunkin Donuts byla moje první káva. Voněla mi a když jsem viděla každé ráno Američany, jak si nosí v kelímkách horkou kávu, šla jsem taky do toho. Ta káva byla výborná. A tak jsem plynule přešla ke Starbucksu, to bylo něco, tolik příchutí a vůní. Když jsem po čase přiletěla domů, v práci jsme si s kolegy dávali Jihlavanku. A já jsem každou středu chodila do Mekáče na kávu. Každou středu odpoledne jsem seděla u stolku, koukala na lidi kolem, občas hodila očkem na článek v časopise a usrkávala kávu.
Moje setkání s italskou kávou si pamatuju jako včera. Zúčastnila jsem se mezinárodního veletrhu v Miláně a během setkání s partnery jsem poprosila o kávu. Byl to ten nejmenší hrneček na světě a mně po prvním loku stoupl tlak o 50 čísel. Už nikdy více.
Moje závislost se rozvíjela pomalu, ale jistě. Dnes si dám sice jen 2-3 šálky, ale ty musím mít, zejména jeden šálek po ránu k snídani, jinak je zle. První tři měsíce mi káva nevoněla, ale to mi nevonělo vůbec nic.Pak už jsem si kávu opět dávala pravidelně a miminko v bříšku mělo asi radost.
Moje závislost se naplno projevila na rizikovém oddělení, kde jsem si pobyla celkem týden. Tam opravdu kávu nenabízeli a já jsem každý netrpělivě očekávala manžela, až mi přinese drobné a já je všechny naházím do automatu na kávu. Místo objetí jsem se už od dveří ptala: "Máš drobné?" A manžel je poctivě nosil. Pustili mě domů, ale já do nemocnice jela příští týden znovu, k porodu. Emička byla na světě ráno a já dostala odpoledne hroznou chuť na kávu. A manžel opět nosil do nemocnice drobné na kávu z automatu.
K Vánocům jsem dostala velmi praktický dárek - kávovar Dolce Gusto. Začala mi honička za kapslemi. Zkusila jsem všechny příchutě a manžel poctivě kupoval krabice s kapslemi a snažil se nesplést si příchutě.
Než začala Emička chodit, bylo fajn a snadné si najít 20 minut, udělat si kávu, v klidu si sednout a relaxovat. Pak začala se mnou chodit do kaváren a už to tak snadné není. Nejdříve zamíchat (třetina kávy zůstane na stole), potom sníst veškerou pěnu (další třetina kávy v háji) a pak tu zbylou třetinu kafe do sebe hodím během půl minuty, protože moje neposedná dcera se už má k odchodu. Doma čas na kávu ohlašuje jedině dcera, stoupne si ke kávovaru, ale tak dlouho opakuje "kakaba", než mě to přestane bavit a opravdu si ho udělám. A opět - zamíchat, sníst pěnu a studené kafe nechat mamince. Kde jsou ty časy, kdy jsem si udělala kafe kdy jsem chtěla a sama si ho vypila? Před pár dny jsem doprovázeli manžela na polikliniku. Mezitím, co on čekal na výsledky rentgenu, tak jsem zahlídla automat na kávu." Máš drobné?" zeptala jsem se a manžel se rozesmál.
Má to se mnou těžký, ale on když se nenají, je taky pěkně protivný.