Závislost na kávě

2. prosince 2015 v 13:44
Když jsem byla malá, káva mi jen voněla. Babička si dělala několikrát denně turka, a já jsem ji čuchala k hrnečku, ale nikdy jsem se neodvážila napít. Na střední škole spolužačky chodily pravidelně na kafe a já pořád nic. Pila jsem zelený čaj a nějaké vysedávání v kavárně pro mě nebylo. Kávu jsem začala pít ve 20 letech a víte kde? V USA! Značka Dunkin Donuts byla moje první káva. Voněla mi a když jsem viděla každé ráno Američany, jak si nosí v kelímkách horkou kávu, šla jsem taky do toho. Ta káva byla výborná. A tak jsem plynule přešla ke Starbucksu, to bylo něco, tolik příchutí a vůní. Když jsem po čase přiletěla domů, v práci jsme si s kolegy dávali Jihlavanku. A já jsem každou středu chodila do Mekáče na kávu. Každou středu odpoledne jsem seděla u stolku, koukala na lidi kolem, občas hodila očkem na článek v časopise a usrkávala kávu.
Moje setkání s italskou kávou si pamatuju jako včera. Zúčastnila jsem se mezinárodního veletrhu v Miláně a během setkání s partnery jsem poprosila o kávu. Byl to ten nejmenší hrneček na světě a mně po prvním loku stoupl tlak o 50 čísel. Už nikdy více.
Moje závislost se rozvíjela pomalu, ale jistě. Dnes si dám sice jen 2-3 šálky, ale ty musím mít, zejména jeden šálek po ránu k snídani, jinak je zle. První tři měsíce mi káva nevoněla, ale to mi nevonělo vůbec nic.Pak už jsem si kávu opět dávala pravidelně a miminko v bříšku mělo asi radost.
Moje závislost se naplno projevila na rizikovém oddělení, kde jsem si pobyla celkem týden. Tam opravdu kávu nenabízeli a já jsem každý netrpělivě očekávala manžela, až mi přinese drobné a já je všechny naházím do automatu na kávu. Místo objetí jsem se už od dveří ptala: "Máš drobné?" A manžel je poctivě nosil. Pustili mě domů, ale já do nemocnice jela příští týden znovu, k porodu. Emička byla na světě ráno a já dostala odpoledne hroznou chuť na kávu. A manžel opět nosil do nemocnice drobné na kávu z automatu.
K Vánocům jsem dostala velmi praktický dárek - kávovar Dolce Gusto. Začala mi honička za kapslemi. Zkusila jsem všechny příchutě a manžel poctivě kupoval krabice s kapslemi a snažil se nesplést si příchutě.
Než začala Emička chodit, bylo fajn a snadné si najít 20 minut, udělat si kávu, v klidu si sednout a relaxovat. Pak začala se mnou chodit do kaváren a už to tak snadné není. Nejdříve zamíchat (třetina kávy zůstane na stole), potom sníst veškerou pěnu (další třetina kávy v háji) a pak tu zbylou třetinu kafe do sebe hodím během půl minuty, protože moje neposedná dcera se už má k odchodu. Doma čas na kávu ohlašuje jedině dcera, stoupne si ke kávovaru, ale tak dlouho opakuje "kakaba", než mě to přestane bavit a opravdu si ho udělám. A opět - zamíchat, sníst pěnu a studené kafe nechat mamince. Kde jsou ty časy, kdy jsem si udělala kafe kdy jsem chtěla a sama si ho vypila? Před pár dny jsem doprovázeli manžela na polikliniku. Mezitím, co on čekal na výsledky rentgenu, tak jsem zahlídla automat na kávu." Máš drobné?" zeptala jsem se a manžel se rozesmál.
Má to se mnou těžký, ale on když se nenají, je taky pěkně protivný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama