Vztek

3. prosince 2015 v 15:50 | Yvona
Nemůžu přesně určit, po kom jsem zdědila takový temperament, ale s jistotou můžu říct, že moje dcera ho má po mně. Když zaječí NE, tak se trochu poznávám. Ale jen trochu. Jednou jsem četla knihu od americké autorky a to svůj vztek omlouvala následovně: hormony po porodu ze mě udělaly monstrum. No…já bych to tak nepřeháněla, já se považuji za temperamentní ženu v normě.
Jestli jsem se někdy předtím vztekala, tak to bylo například kvůli nefungující tiskárně v práci, stávkujícímu autu a provozu na silnicích. Provoz mě rozčiluje i nadále, takže jízda se mnou je zopakování si všech možných sprostých slov v českém jazyce.
Co jsem se stala matkou, začala jsem si všímat nových situací, které se staly podnětem mého vzteku a rozčílení. Například auta, která stojí uprostřed chodníku, sice s blikajícími světly, ale já s kočárem a taškami s nákupem mám jít po silnici nebo co. Nebo nedej Bože přejít na protější chodník. Takže nadávám na řidiče, na auta, stihnu ale také kouknout na SPZ. Když vidím, že řidič je z Budějovic, nadávám, jakmile vidím, že řidič je z Prahy, nadávám víc. Buď jak buď, stejně musím auto obejít nebo přejít na protější chodník. Jsem vzteklá, Emína na mě kouká z kočárku, a za chvíli řekne: ach jo! Jo, holka, jednou budeš nadávat taky. Zde se hodí připsat jedna velmi důležitá věc. S kočárek jsem do MHD vstoupila jen jednou. A zrovna se vztekal někdo jiný. Od té doby jsem do MHD nevkročila a raději obuji tenisky a vydám na dlouhou trať.
Vztekám se kvůli nedostatku spánku. První měsíce s miminkem jsem to brala statečně, ale co Emína spí celou noc, nevidím důvod, proč bych se neměla vyspat i já a to si to sakra zasloužím. Takže nastane situace, kdy Emína po obědě spala krásné dvě hodinky, já mezitím stihla asi tak 20 věcí, manžel si po příchodu z práce zdřímne, zatímco já hlídám Emínu a pak nastane moje šťastná devátá hodina večerní, kdy už se modlím, aby Emína usnula, protože já chci taky spát. Jenže…manžel si chce Emínu užít a tak si začnou v posteli hrát. Mně už se zavírají oči a od sladkého spánku mě dělí jen: mámo! Miláčku! Mámo! Zlato! A to už je mi jasné, že Emína jen tak neusne. Ale já tak moc chci spát, jsem unavená, a tím pádem vzteklá. Stačí mi uslyšet mámo!miláčku! a já jsem k neudržení. Oběma vynadám, jak jsou hrozní, že mě nenechají spát, že už jich mám plné zuby, ať si jdou hrát jinam. Chvíli je ticho, pak na mě hodí smutné psí oči a já odolám a jdu si k nim přece jenom lehnout. Manžel se otočí a spí, Emína je v ráži a já odevzdaně čtu pohádku, kterou jsem měla číst už před hodinou a všichni jsme měli dávno spát.
Vztekám se kvůli odpovědi: nevím. Jak nevím? Co nevím? Ano nebo ne. Uděláš pizzu? Nevím. Ach jo!
Vztekám se a rozčiluju se, a od klidu mě dělí bouchnutí dveřmi. Rázné, hlasité bouchnutí. Před nedávnem jsme uvažovali, že koupíme nové dveře do bytu. Ale po dnešním dost hlasitém a rázném bouchnutí jsem to přehodnotila. Ty staré dveře už vydržely hodně a já se bojím, že bych těmi novými nemohla tak bouchnout. Já se vztekám, manžel leží na gauči, kouká na mě, nechá mě vyvztekat a pak se mě zeptá: co tě vlastně štve? Mám hlad! Manžel připraví svačinu a pak se ujistí, zda je všechno v pořádku. Jo, je to lepší. Bouchnutí dveřmi a jídlo -jednoduché a učinné!!
Jsem ráda, že je manžel kliďas, protože mít dva vzteklouny v rodině, to by stálo za to. Akorát mě někdy ten jeho ledový klid dokáže pořádně vytočit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama