Seznamování

3. prosince 2015 v 15:32 | Yvona
Děti jsou prý jako spojovací článek mezi dospělými. Pokud ovšem nejsou matky zjevně asociální, jako jsme já. Mám si prý najít kamarádku, vyčíhat si úplně cizí ženskou a začít se s ní bavit. Na hřišti? Někde na ulici?
Mám ráda svoje staré známé, které potkávám a nechci se s nikým jiným seznamovat. Spíš tomu všemu nechávám volný průběh. Když se manžel vrátí z hřiště, tak dokáže vyprávět o tom, jaké potkal maminky a jejich děti, jak si s nimi povídal a Emína si hrála s dětmi. Manžel mi vždy připadal tichý a to jsem se opravdu zmýlila. Když já jdu s Emínou na hřiště, tak přijdeme samy a odejdeme samy. Docela mi vyhovuje, že se mnou nikdo, ani maminka, ani tatínek, nenavazuje kontakt. Ovšem, vždy ke mně přijde nějaké cizí dítě a něco chce. Houpat, držet za ruku, rozbalit sušenku. A holčičko, kde máš tatínka? Tatínek v nedohlednu, chudák holčička tam jaksi zůstala bezprizorní a já jsem jí mezi těmi všemi dospěláky připadala nejsympatičtější. Asi nejsem zase takový asociál.
I v dobách, kdy Emína byla malé miminko, jsem po městě s kočárkem korzovala sama. Emína spokojeně spala a já si vychutnávala to ticho a klid. Opravdu jsem netoužila po tom, aby mi povídání s jinou maminkou narušilo to krásné rozjímání. Někdy to ale dělám nevědomě, přísahám. Jednou jsme šly s Emínou krmit kačenky na slepé rameno. Opodál stáli rodiče také s malou holčičkou. Maminka na mě chvíli koukala, asi jsem ji byla povědomá (ona mě ne), pak se na mě otočila a říká: "moc jich není co?" Otázka, odpověď: "moc ne, no". A šla jsem s Emínou pryč, my měly odkrmeno, tak co. Až po pár metrech mi došlo, že si ta maminka chtěla asi určitě popovídat, prohodit pár slov o dětech, o mateřské. A já šla pryč, bez rozmyslu. Jsem asociál.
Už nějaký ten měsíc chodím s Emínou cvičit . Hodina se jmenuje Angličtina s pohybem. Angličtina nemůže ublížit a pohyb už vůbec ne. No, prvních 6 hodin jsem seděla opodál, Emína cvičila s ostatními maminkami a dětmi a já jsem občas přiskočila, když bylo potřebovat Emínu usměrnit. Pro mě to byly cizí ženský. Ony si mezi sebou povídaly o svých dětech, jak se vztekají, neposlouchají a jak je to hrozný. Co jsem asi tak měla říct? Emína se moc nevzteká, občas neposlechne, tak mateřská občas hrozná je, ale nevím, proč bych to měla povídat zrovna cizím matkám. Já si dokážu postěžovat svým přátelům a nejbližším, ale cizím lidem ne. Do hovoru se přidám tehdy, kdy se bavíme o bydlení, školkách (to mě zajímá) a o manželech (to mám vždy co říct).
Co bydlím v centru města, chodíme jednou za 14 dní na trh. Když to tak vidím kolem dokola, je to vlastně taková sousedská slavnost, všichni se znají, všichni se zdraví. Dávám si další dva roky, abych se tam taky s někým známým pozdravila. Jsem asociál, ale pracuji na tom.
Nemám ze sebe úplně blbý pocit, nedávno jsme asi třikrát ve městě potkali tatínka na mateřské s dvouletou holčičkou. Už se zdravíme a vždy se zastavíme na pár slov. Holčička sice pokaždé Emínu umačkává až k udušení, ale Emína se naučila bránit. Taky jí to déle trvá, než naváže skutečně přátelský vztah. Něco asociálního přece jenom po mně zdědila. Minulý týden jsem udělala něco spontánního. S maminkou, kterou jsem viděla podruhé v životě, jsme se domluvily, že půjdeme na kafe a vezmeme děti s sebou. Já se dvě noci před tím převalovala na posteli a přemýšlela jsem, co si s ní budu vlastně povídat. Já ji vlastně ani neznám!!! Jsem asociál. Na kafe jsme šly, děti byly nalepené na nás, protože se také viděly podruhé v životě. Emína měla oči ustrašeného králíka. Maminka neměla s tímto sezením moc trpělivosti, protože povídá: "holky, ale my tu nejsem kvůli vám, my si chceme sednout a vypít v klidu kafe. Vy si máte sami hrát." Bylo by to krásné, to jo, ale to asi netušila, že sedí na kafi s asociální matkou a holčičkou, která si zachovává od dětí odstup. No jo, to sezení nebylo opravdu podle jejích představ. Třeba příští rok, až se uvidíme podvacáté.
Děkuji všem mým přátelům, že je mám. S některými se znám od základky a to je opravdu dlouhý čas. Jedna kamarádka bydlí v Ostravě, jedna v Praze, ale jsme stále v kontaktu. Jedna moje kamarádka bydlí dokonce u nás ve městě a děti se mají v oblibě. To je úleva.
Co se týče vztahů, trvá mi to déle. Povrchně by to šlo.

S manželem se kolem sebe chodili měsíc, hráli jsme proti sobě volejbal a až když ode mě dostal míčem do svého citlivého místa, tak jsme spolu začali mluvit. A pak to šlo ráz naráz. Někdy prostě stačí pořádné nakopnutí. Občas bych ho potřebovala i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama