Své příbuzné vidím opravdu ráda, protože to není tak často, je to milé a ještě se dozvím něco nového. Manžel to vidí jinak - je tam spousta jídla a pití. Na to, že se dozvěděl něco nového, si vůbec nevzpomíná.
Za mého svobodného života bylo rodinné setkání ve znamení otázek svobodného života, prý samoty a biologických hodin. Je pravda, že svobody jsem si užívala do 29 let, ale samota mě moc netrápila. Biologické hodiny mi začaly tikat až s manželem. Byla jsem vlastně spokojená, ale babičkám a tetám to nedalo a na každém setkání mi dávaly řadu otázek, kterým jsem ani moc nerozuměla. Ani nechtěla, já měla prostě svou hlavu: až to přijde, tak to přijde. Babička to navíc rozsekla tvrzením, že když se nenaučím vařit, žádný chlap mě nebude chtít. Jsem ráda, že stihla poznat mého manžela a uznat, že výjimky potvrzují pravidlo. Na takovýchto setkáních jsem si po většinu času povídala s mužským osazenstvem, protože tam se řešilo aspoň něco zajímavého a přínosného.
V době těhotenství se na rodinných setkáních vše točilo kolem průběhu těhotenství, porodů, nemocnic. Manželovy příbuzné jsem postupně poznávala během těhotenství a moje bříško se stalo středobodem, tím pádem důvodem mého stálého červenání a odbíhání na záchod. To je ta nervozita. "Zvládla si to skvěle" plácal mě po rameni manžel. Tak jasně, když tam sedím s červenými tvářemi a po několikáté stydlivě odpovídám, že opravdu nevíme, jestli to bude holka nebo kluk. Musím říct, že manželovi příbuzní jsou hrozně fajn a já se na další setkání těším. Prý tam budou zase ty výborné sýrové tyčky.
Postupem času se středem zájmu stalo miminko. Já ji pochovám, ne já, ne já. A kdy bude druhé? Cože? Takhle brzy? To mě chcete vážně dohnat k sebevraždě? Já se ani nevzpamatovala z jednoho zázraku a hned druhý. Já mám svojí hlavu: až to přijde, tak to přijde. Zatím ale o tom rozhodujeme s manželem my sami a Emína, ta nám totiž veškerou snahu hned zatrhne. A tady se něco změnilo. Místo toho, abychom vesele klábosili s dospěláky u stolu, rozložíme deku nebo zabereme dětský koutek a jsme tam. Tři maminky, čtyři děti a občas nějaký tatínek. Jsem závislé na tom, co nám kdo přinese k jídlu, jinak nám zbývají piškoty nebo granko hvězdičky. Mimochodem, na těch začínám být závislá. Sklenice s vínem nebo pivem musíme mít odložené tak vysoko a tak daleko, aby na ně naše děti nedosáhly. Tím pádem ty sklenice skončí u tatínků nebo někde na stole mezi ostatními, takže po hodině ani nevím, které víno je moje a bojím se dotknout sklenic těch ostatních. Pak krájím maso a buřty na tak malinkaté kousíčky, že ani nepoznám, kolik toho moje dítě snědlo a kolik jsem toho dojedla já. Běhám za svým dítětem, pak zjistím, že běhám za dvěma dětma a nakonec běhám sama dokola, protože děti si už našly svojí zábavu. Na každé setkání se těším, ale cestou domu usne nejen Emína, ale i já, uběhaná a napůl hladová.
Na závěr dodám, že se opravdu, ale opravdu těším na setkání s mými bezdětnými kamarádkami a příbuznými (počet se blíží pomalu, ale jistě nule), dám si večeři, víno a kávu a užiju si čas podle svých představ. Příští týden jdu na to!!