Rodinná setkání

3. prosince 2015 v 15:49 | Yvona
Své příbuzné vidím opravdu ráda, protože to není tak často, je to milé a ještě se dozvím něco nového. Manžel to vidí jinak - je tam spousta jídla a pití. Na to, že se dozvěděl něco nového, si vůbec nevzpomíná.
Za mého svobodného života bylo rodinné setkání ve znamení otázek svobodného života, prý samoty a biologických hodin. Je pravda, že svobody jsem si užívala do 29 let, ale samota mě moc netrápila. Biologické hodiny mi začaly tikat až s manželem. Byla jsem vlastně spokojená, ale babičkám a tetám to nedalo a na každém setkání mi dávaly řadu otázek, kterým jsem ani moc nerozuměla. Ani nechtěla, já měla prostě svou hlavu: až to přijde, tak to přijde. Babička to navíc rozsekla tvrzením, že když se nenaučím vařit, žádný chlap mě nebude chtít. Jsem ráda, že stihla poznat mého manžela a uznat, že výjimky potvrzují pravidlo. Na takovýchto setkáních jsem si po většinu času povídala s mužským osazenstvem, protože tam se řešilo aspoň něco zajímavého a přínosného.
V době těhotenství se na rodinných setkáních vše točilo kolem průběhu těhotenství, porodů, nemocnic. Manželovy příbuzné jsem postupně poznávala během těhotenství a moje bříško se stalo středobodem, tím pádem důvodem mého stálého červenání a odbíhání na záchod. To je ta nervozita. "Zvládla si to skvěle" plácal mě po rameni manžel. Tak jasně, když tam sedím s červenými tvářemi a po několikáté stydlivě odpovídám, že opravdu nevíme, jestli to bude holka nebo kluk. Musím říct, že manželovi příbuzní jsou hrozně fajn a já se na další setkání těším. Prý tam budou zase ty výborné sýrové tyčky.
Postupem času se středem zájmu stalo miminko. Já ji pochovám, ne já, ne já. A kdy bude druhé? Cože? Takhle brzy? To mě chcete vážně dohnat k sebevraždě? Já se ani nevzpamatovala z jednoho zázraku a hned druhý. Já mám svojí hlavu: až to přijde, tak to přijde. Zatím ale o tom rozhodujeme s manželem my sami a Emína, ta nám totiž veškerou snahu hned zatrhne. A tady se něco změnilo. Místo toho, abychom vesele klábosili s dospěláky u stolu, rozložíme deku nebo zabereme dětský koutek a jsme tam. Tři maminky, čtyři děti a občas nějaký tatínek. Jsem závislé na tom, co nám kdo přinese k jídlu, jinak nám zbývají piškoty nebo granko hvězdičky. Mimochodem, na těch začínám být závislá. Sklenice s vínem nebo pivem musíme mít odložené tak vysoko a tak daleko, aby na ně naše děti nedosáhly. Tím pádem ty sklenice skončí u tatínků nebo někde na stole mezi ostatními, takže po hodině ani nevím, které víno je moje a bojím se dotknout sklenic těch ostatních. Pak krájím maso a buřty na tak malinkaté kousíčky, že ani nepoznám, kolik toho moje dítě snědlo a kolik jsem toho dojedla já. Běhám za svým dítětem, pak zjistím, že běhám za dvěma dětma a nakonec běhám sama dokola, protože děti si už našly svojí zábavu. Na každé setkání se těším, ale cestou domu usne nejen Emína, ale i já, uběhaná a napůl hladová.
Na závěr dodám, že se opravdu, ale opravdu těším na setkání s mými bezdětnými kamarádkami a příbuznými (počet se blíží pomalu, ale jistě nule), dám si večeři, víno a kávu a užiju si čas podle svých představ. Příští týden jdu na to!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama