Plánování

14. prosince 2015 v 22:11 | Yvona
Jsem plánovací typ a klidně to přiznám. Mám nástěnku, mám kalendář, a po ruce zápisník, kam si píšu nákupy a co je třeba zařídit. To, že plánování vezme za rychlý konec, jsem pochopila krátce před svatbou. Svatba byla naplánovaná jednodušše, střízlivě a afterparty byl ponechaný volný průběh. Ale co se týkalo zařizování bytu a rodinné návštěvy, tak to opravdu nepadlo u manžela na úrodnou půdu. Třebaže jsem mu událost připomínala týden dopředu, delší prodleva se absolutně míjí účinkem, událost se nekonala. Manžel to prostě "v plánu" neměl. Nechtělo se mu, neměl náladu a bla bla. Rodina na nás čekala, já jsem čekala, jen manžel nečekal a "plánu" se vyhnul. Když se to stalo už poněkolikáte, pochopila jsem, že budu mít do konce života co dělat. Nezabít manžela a nezbláznit se. Pro mě bylo slovo bráno jako slib. Pevně stanovený datum se neposouvá. Já mám například zapsané poznámky už na leden a únor 2016 a manžel si pořád myslí, že je začátek prosince. To, že jsou Vánoce za 10 dní, ho trochu začíná děsit.
To, že si s manželem naplánujeme večer pro sebe, já koupím víno a stáhnu film, ještě vůbec neznamená, že se tak stane. Do té doby se totiž může stát několik věci. A) manžel usne, B) manželovi zavolají kamarádi, C) nepohodneme se a nemluvíme na sebe.
Byly doby, kdy jsem z manžela šílela. Nějaké plány, dané termíny, to jsou cizí slova. Taky se stalo, že jsme naplánovali nákup, manžel přišel domů, usnul. Když se probudil, tak řekl, že nikam nejede a já jsem na poslední chvíli letěla do nejbližšího obchodu Emíně pro večeři. Ale co s tím? S manželem nehnu. Když se zabejčí, že nejede, tak nejede.
Musím přiznat, že jsem po 2 letech manželství posunula laťku níž. Lépe řečeno, ta laťka mi spadla na nohu. A manžel také posunul neviditelnou laťku výš, o malilinko výš. Když řekne, že jedeme nakupovat, tak opravdu jedeme, protože prázdná lednička je u nás fakt nepříjemná a pocítíme to všichni. Já manželovi velice jemně týden před akcí naznačím, že se něco chystá. V den akce mu oznámím, co se děje, kam máme jít. Ale dokud ho neuvidím oblečeného mezi dveřmi, tak neuvěřím, že se to opravdu děje. My jsme dodrželi plán.
Když máme jet k našim, tak manžela nalákám na mamčinu kuchyni, to zabere stoprocentně. Jak se blíží víkend, a mám veliké štěstí, že má manžel poslední 2 měsíce volné víkendy, tak lákám. Lákám na punč, lákám do kina na nachos a na popcorn. Mimochodem, na novou bondovku lákám už měsíc, manželovi se prostě nechce. Prohrála jsem.
Vánoce klepou na dveře a s tím jsou spojené rodinné návštěvy. Když jsme dohadovali s rodiči termíny, tak manžel seděl duchem nepřítomný. Na všechno sice kýval, ale mně je jasné, že to dopoledne před odchodem ho nenápadně postrčím ke skříni, aby si vzal kalhoty a triko.
To mi připomíná, nedávno vymyslel trik, jak nikam nejít. Já ho ovšem prokoukla. Prý nemůže najít kalhoty a nemá čisté triko, tak nemůže jít. Už má dávno všechno připravené.
Že přijdeme někam na čas nehrozí. Manžel totiž kontroluje celý byt, jestli neteče voda, není něco zapnuté. Pak se cestou zdržíme na jídlo atd. Manžel má obrovské štěstí, že jeho kamarádi také chodí pozdě a že chápou. Ale moji kamarádi a známí musí být celkem u vytržení, že nejsem na místě včas, nebo jako obvykle o 10 minut dřív.
Co mi zbývá, jednou jsem se vdala a táhneme s manželem za jeden provaz. Věřím tomu, že se časem, možná v důchodu, dočkám toho, že k vnoučatům přijedeme alespoň v ten domluvený den.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wendy wendy | 15. prosince 2015 v 7:51 | Reagovat

malinko mi to připomíná můj včerejší rozhovor s Petrem... "cože? příští týden jsou Vánoce???" :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama